Angel in disguise - Smrtí nic nekončí 37

20. května 2013 v 21:00 | Neviditelný spisovatel |  Angel in disguise - Smrtí nic nekončí
Shadow si k němu přiklekl. Ustaraně se podíval na Myiu a na svého anděla. "Bude to v pořádku…" špitl vysíleně Iss a lehce se usmál. Roztřeseně k němu natahoval ruku. Pohladil jej po tváři a setřel mu slzy. "Nechám vás o samotě…" šeptla Myia a tiše se vzdálila. Iss se na ní ještě vděčně usmál a pocit, že má přátele, jej zahřál u srdce. Cítil bolest, která nepovolila ani na okamžik, ale uvnitř mu bylo nádherně. Konečně. "Shadow… nikdy jsem nechtěl, abys mne takhle viděl…" hlesl a roztřeseně se nadechl.

Shadow jej konejšil jemným hlazením. "Chtěl jsem tě chránit… Nejde mi to… Odpusť…" "Ššš… Neříkej hlouposti. Nebýt tebe, už ani nejsem. Jenom tobě vděčím za svůj bídný život. A díky tobě jsem poprvé pocítil, jaká dokáže láska být, jaké to je milovat a být milován…" smutně se usmál. Začal si uvědomovat, že jejich láska nemůže trvat věčně. Jednoho dne se bude muset vrátit do starého života. Žít jako další obyčejný vesničan, najít si živobytí. A ne pořád jen snít, jaké by to bylo, kdyby mohl žít se svým andělem po svém boku.

Iss měl stejnou myšlenku. Na to, že nastane den, kdy se jejich cesty zase rozejdou. Ale nedokázal si to připustit. Další zklamání. A nejhorší na tom bylo, že ublíží jemu. To nikdy nechtěl. Otřásl se. Trochu i chladem. Shadow jej hned jemně přikryl jeho pláštěm, který ležel na zemi vedle něj. Iss se na něj znovu usmál. Nedovedl ani vyslovit, co pro něj znamená. "Pojď ke mně…" špitl a jemně si jej přitáhl k sobě. Shadow se nad něj naklonil, až Iss ucítil jeho horký dech. Roztřásl se. Jeho blízkost jej spalovala. Ale potřeboval jej vedle sebe cítit.

Chvíli se na sebe jen zblízka dívali a po chvíli jejich rty jemně splynuly. Opatrně ochutnávali jeden druhého. Nespěchali. Shadow po chvíli ucítil jemné hlazení ve vlasech a mírný tlak, jak si jej Iss chce přitisknout blíže. Pochopil a polibek pomalu prohloubil. Byl to nádherný pocit. Líbali se něžně a přitom s naléhavostí. Po dlouhých minutách se od sebe vzdálili. "Musíš do tepla, Shadow…" Iss si dělal starosti, aby neprochladl. Sice mráz už nebyl takový, ale nechtěl, aby tu s ním byl po celou dobu, než bude schopen sám odejít.

"To je v pořádku. Chci zůstat s tebou. Kdybys něco potřeboval. Nedokážu být sám. Bojím se…" téměř zaštkal. Každou další chvíli měl pocit, že se mu ztrácí. A že bude den, kdy zmizí úplně. Už se jej nebude moct nikdy dotknout. Nikdy jej neuvidí. Bude jen jako vzpomínka na sen. "Já nejsem jen tvoje představa, Shadow…" zašeptal a díval se mu přitom do očí. "Nejsem…" ujistil jej, když viděl jeho pohled. Měl v očích zvláštní výraz. Smutek, zklamání a něco, co značilo pocit, že neví, co si má myslet a čemu vůbec ještě může věřit. Zmatek.

Sám už nedoufal, že se něco zlepší. Přepadla jej nepříjemná myšlenka na Davida. Věděl, že jej pozoruje. Na Onom světě jej neustále sledoval. Schovaný. Když spal, seděl u něj na posteli a jen co se vzbudil, utekl. Nepromluvil s ním ani slovo. Vyhýbal se mu. Nedokázal se smířit s tím, že se změnil. Že mu ublížil, i když za to vůbec nemohl. Za tohle se mu ale omluvil a on to pochopil. Zlý sen. A on jej z něj probudil. Nic víc. Ale jeho další chování… Nesmířil se s tím, že už není ten slabý a bezmocný tvor, který potřebuje chránit. Myslel, že asi to je ten pravý důvod. I David se mu vzdaloval. Hrozně rychle. A když se objevil Shadow, vzpomínky na Davida přestaly bolet. Vzpomínky na to, kdy se ho nebál a nevyhýbal se mu. Měl nutkání si s ním o všem promluvit, vysvětlit mu pár věcí. Ale zároveň nechtěl. Už jen ta představa mu byla nepříjemná.
*****
David bezcílně bloudil po Onom světě. Nacházel stále nová a nová zákoutí, nové stezky a nové stavby. Většina všeho se blyštila jako křišťál a jej z té záře už bolely oči. Přemýšlel. Už celou věčnost. Měl nepříjemný pocit, že o něm někdo přemýšlí. A kdo jiný by o něm mohl přemýšlet, než Iss. Ztuhl. On na mě myslí… To vědomí jej nenechalo na pokoji. Isse miloval. Nadevše. Nabídl mu svou ochranu už ve starém světě. Dal mu lásku a oporu. Ale nyní. Nechápal, co se to s ním stalo. Ano, zemřel. To chápal od samého začátku.

Nedovedl se prostě jen smířit s tím, že se ten bezbranný a týraný chlapec stal silným a nebezpečným stvořením. Teď už neměl koho chránit a konejšit. Dokonce z něj měl i zvláštní hrůzu. V poslední době jej jenom tajně pozoroval. Nemohl se pohledu na něj nabažit. Byl z něj nádherný muž plný síly. Pořád vypadal na dvacet, ale dospěl. Jeho křídla jen podtrhovala jeho vznešenost. Moc dobře věděl, co potřebuje, aby se cítil dobře a byl zdravý. To mu řekl už i Strážce mrtvých. Bylo těžké se s tím vyrovnat, ale po nějaké době se s tím přeci jen smířil.

A nebyl sám, kdo se musel přes tuhle překážku přenést. Iss to nechtěl. Vůbec. Netušil, co si s tím počít. Ale nechal se vést instinktem. Ničím jiným. Přišel na to, že to, kvůli čemu měl pro něj slabost, byla jeho křehká duše a jeho zlomené srdce. Jeho neštěstí a nekonečný smutek. Snažil se jej toho zbavit. Ale nešlo to. Teď začínal chápat, že toho všeho se musí zbavit on sám. On tohle musí všechno zvládnout. A začínalo se mu to dařit. Byl rád, že je na tom lépe, ale zároveň cítil smutek, že ten bezbranný chlapec je minulostí.

"Komu vůbec dávám lásku…" šeptl do ticha. Ptal se sám sebe. Nečekal odpověď. Ale vážně si ji moc přál slyšet. "Issi… Co jsi vůbec zač?" povzdychl si a pomalým krokem se spletitými uličkami dostal až k nádhernému paláci. Tiše, bez jediného slova, jediné myšlenky, vešel do svého pokoje. Tiše za sebou zavřel a pak se položil na postel. Nemohl spát. I když tolik chtěl. Nemohl vůbec nic. Jen ležel, oči upřené do prázdna a přemýšlel. Nemohl rozeznat ten zvláštní pocit, který jej ovládal. Také si moc přál být bez pocitů, ale to by nesměl být nějakým zvláštním poutem spojený s ním…
*****
"Shadow, prosím tě, běž domů. Běž do tepla a do bezpečí." Znovu jej přemlouval. Už bylo téměř ráno. "Nemůžu tě tu nechat samotného, to už jsem ti říkal…" téměř zavzlykal. Věděl, že za chvíli bude východ slunce. "Tak půjdeš se mnou. Prosím. Pomůžu ti…" Bál se, že by i do téhle stinné uličky mohlo proniknout slunce. "Já nevím, jestli je to dobrý nápad. A nevím, jestli zvládnu cestu tam. Ani nevím, jak jsem daleko." Iss se na něj lehce usmál, aby si Shadow nedělal starosti, ale on se nenechal přemluvit.

"Pomůžu ti. Pojď…" Chytil jej za paži a pomohl mu, se postavit. Sílu nabral z krve, kterou mu donesla Myia, tak nemusel mít strach, že by dostal v nejbližších chvílích chuť na další porci. Jenom málem zakřičel, když ucítil zase ten hnusný tlak. Točila se mu hlava, ale mohl jít. Sice s oporou, ale mohl. Cesta sice trvala déle, ale konečně stanuli před chaloupkou, kde bylo přeci jen trochu větší bezpečí.
 

Angel in disguise - Smrtí nic nekončí 36

10. května 2013 v 21:00 | Neviditelný spisovatel |  Angel in disguise - Smrtí nic nekončí
Myia se trochu bála, jej tady nechat samotného. Byl sice v zapadlé čtvrti, kde se doopravdy jen tak někdo neodváží, ale bylo jí to nepříjemné. Přeci jen neměl dost síly na to, aby se mohl sám ubránit. Ale, kdo ví. Šla tak tiše, měla na sobě černé šaty a přes ně černý plášť. Cítila, že se vzduch kolem začíná oteplovat. Vnitřně se zaradovala. Mohla se konečně chystat na vítání jara. Teď se ale nemohla rozptylovat těmihle myšlenkami. Musela jít za tím zvláštním chlapcem. Věděla, kde nyní přebývá. Jen dostala strach, jak na ní a na zprávu, kterou mu nese, zareaguje.

Občas se ohlédla, jestli jí někdo nesleduje. Ale to by vycítila ještě dřív, než by se k ní někdo přiblížil. Na to starý svět znala až moc dobře. Byl plný zla. Lidé, i když dříve bývali hodní a nezkažení, začali být mnohdy i proti své vůli nemilosrdní. Jen aby si urvali kus úspěchu pro sebe. Jejich "úspěch" znamenalo někdy i odporné udání někoho dalšího. Udání, které poslali na nejbližší úřad a měli z toho bezvýznamnou vděčnost těch tyranů, kteří tam seděli. Někdy jim za udání hodili pár mincí. Nic víc. Ale jaké to mělo následky? Jenom smrt. Zbytečnou.

Všechno tohle dělali jen ze strachu. Báli se o svůj bídný život. Myie se při těch myšlenkách udělalo zle. Celé lidstvo spělo k zániku. A mohl za to strach. Kdyby se lidé dokázali postavit církvi, mohl se jejich svět změnit. Od základů. Tohle jim ale nemohla říct bytost, jako byla ona nebo Iss. Tohle jim musel říct někdo, koho budou poslouchat, ke komu by vzhlíželi a nedovolili by si jen tak lehce odporovat. Musel to být někdo, kdo měl moc a vliv na ty všechny zbabělce. Ona, nebo někdo jiný, musel zjistit, kdo je nyní na nejvyšším úřadě. Jedině ten může něco změnit.

Už byla konečně v lese. Prošla jej celý skrz, až se objevila na krásné mýtině. Všude bylo slyšet zurčení vody, která oznamovala příchod příjemnějších a teplejších dní. Z komína chaloupky se linul jemný kouř. Asi byla ještě zima. Nevěděla. Ona zimu necítila. Vdechla zvláštní vůni smoly a jehličí a po chvíli váhání se odvážila jít blíž. Byla hluboká noc, tak počítala s tím, že obyvatele chaloupky probudí ze spánku. Nic jiného jí ale nezbývalo. Zaklepala. Na okno i na nízké dveře. Pro jistotu. Byla z toho sama nervózní. Po dlouhé době pocítí kontakt s lidmi i za jiným účelem, než za jejich zabitím.

"Kdo… Kdo je tam?" uslyšela tichý, chlapecký hlas. Myia se nadechla a snažila se, aby se její hlas nechvěl. "Tady… Myia. Shadow, ty mne neznáš, ale nesu ti důležitou zprávu. Iss nyní bude muset zůstat chvíli na Onom světě, protože tam patří…" nízké dveře se otevřely na malou štěrbinku a Myia uviděla jen mihnutí bledé tváře. "Nemusíš se mě bát…" řekla laskavě a Shadow po chvíli otevřel více a vyšel ven. Rychle zavřel, aby do vyhřáté chaloupky nešla zima. Chvíli na zvláštní plavovlásku jen koukal a neodvážil se říct jediné slovo.

"Vážně… nemusíš mít strach. Já ti neublížím." Shadow ucítil závan klidu a spadla z něj strnulá nevolnost. "Jen… Jste zvláštní…" vypravil ze sebe a bylo mu téměř do breku, když si vzpomněl, jak se poprvé k Issovi zachoval. Měl strach a netušil, co je zač. "Iss se kvůli tomu na tebe nezlobí…" šeptla jemně. Shadow zalapal po dechu. "Umíte snad číst myšlenky?" vyjel trochu šokovaně, ale hlas zmírnil. "Ano… tak trochu…" usmála se, aby si o ní nemyslel, že se lidem do mysli dívá záměrně. "Tak to asi víte, na co myslím zrovna teď…" sklopil pohled a snažil se neplakat.

Myia se usmála ještě vřeleji a trochu bojácně jej pohladila po rameni. Zvedl svůj potemnělý pohled a v jeho černých očích se zračily slzy. "Neboj se. Je v pořádku. Jen musí zůstat zase chvíli tam nahoře. Dokud se neuzdraví a nezíská zpátky své síly. Tady je nyní snadná oběť." Shadow tiše zaštkal, ale snažil se, aby zůstal v klidu. "Musím jej vidět. Prosím…" špitl a surově setřel zbloudilou slzu. Myia chvíli zaváhala, ale pak kývla. Shadow jen přes sebe rychle přehodil svůj teplý plášť a mohli vyrazit. "Je to daleko…" hlesla Myia, když jí to všudypřítomné ticho začalo být nepříjemné. "To nevadí…"

Shadow ale netušil, co by měl říkat, také mu v přítomnosti téhle dámy nebylo moc dobře. Měl z ní hrůzu, i když byla krásná. "Je zraněný, že ano?" vypravil ze sebe po chvíli s námahou. Měl takové tušení, ale bál se to slyšet. "Nerada to říkám, ale ano. Ale opravdu bude v pořádku. Je silný. Chtěl, abych ti řekla…" odmlčela se. Nejdříve chtěla, aby mu to Iss řekl sám, ale přál si, aby mu to vyřídila, tak takhle také učinila. "…Abych ti řekla, že tě miluje." Cítila se zvláštně při vyslovování slov lásky. Sama to nikdy nepoznala, jaké to je, říci někomu "miluji tě".

Černovlasý chlapec se v slzách usmál. "Děkuji. Já… nevím, co si s tím citem počít. Je to tak těžké. Není naděje, že bych s ním mohl někdy být… Víte…" spolkl slzy a zastavil se. "Je jiný. Nepatří do tohoto světa a… já vím moc dobře, že musí být tam nahoře. A já musím přečkat život tady. Ale netuším, co mám dělat. Miluji jej. Nevím, jak dokážu bez něj žít. Jaký teď bude svět. Všechno je tak jiné…" sklopil pohled a zatřepal hlavou, až mu vlasy zavířily kolem tváře. "Jsem blázen. Doufal jsem do poslední chvíle, že je jen můj sen. Teď začínám věřit, že není jenom sen. Ta myšlenka, že je skutečný, je ještě horší, než kdybych si ho jen vysnil."

Myia viděla slzy v jeho očích, ale zároveň měl na rtech lehký úsměv. Cítila z toho všeho beznaděj, ale také střípek štěstí a v neposlední řadě smíření. Smíření s tím, že s ním nikdy nebude moci být. "Vědomí, že se milujete navzájem, musí být krásné." usmála se na něj a Shadow jí úsměv oplatil. "Ano, to je. Ještě jsem nikdy zamilovaný nebyl." špitl a rozhlédl se do noční krajiny. Nemohl se jí už dál dívat do očí. Šli rychle, už byli téměř na místě. Pocítil, že je blízko. Cítil sílu jejich propojení. "Issi…" šeptl sám pro sebe a začal zrychleně dýchat.

"Mám strach…" hlesl a začal se třást. Bál se, co uvidí. "Co… Co se mu stalo?" zeptal se roztřeseným hlasem a zamrkal, aby zahnal slzy, které jej začaly štípat. "Střelili jej. Našla jsem jej s šípem v těle. Zbabělec na něj zaútočil zezadu." zhnuseně se otřásla a pak se podívala na chlapce, který byl okamžitě tichý. Byl vyděšený. "Zvládne to. Doopravdy. Neměj strach, Shadow…" "To ne…" hlesl a slzy ani nestíral. Nechal je kanout jednu po druhé po tvářích. "Ne…" jeho hlas zanikl v tiché noci. Všechno se s ním zatočilo, až si myslel, že snad omdlí. Na malou chviličku se zastavil, aby se zhluboka nadechl a pak se rozběhl.

Myia běžela za ním. "Tady… Tady v téhle ulici…" hlesla, když málem minuli úzkou, temnou uličku, kde nepronikalo téměř žádné světlo. Jen měsíc ozařoval okolí do krásné stříbřité modře. Shadow se snažil uklidnit zběsilý tlukot svého srdce a snažil se nevnímat mrazivé pálení v hrdle. Ještě se na Myiu ohlédl, a když viděl, že mírně kývla, zašel do uličky. Hned po pár krocích viděl jeho tělo. Ležel na boku schoulený, mělce dýchajíc. Spal. Tvář měl uvolněnou, všude kolem byly rozprostřené jeho rudé vlasy, které v měsíční záři vypadaly magicky. Pár vzácných vteřin se na něj bez dechu díval. Pak si k němu tiše přisedl. Jemně jej pohladil. "Issi…" zašeptal. Po chvíli se rudé oči otevřely. "Také tě miluji…"

Angel in disguise - Smrtí nic nekončí 35

30. dubna 2013 v 21:00 | Neviditelný spisovatel |  Angel in disguise - Smrtí nic nekončí
Dlouhé vteřiny nechápal, co se stalo. Celé jeho tělo se sevřelo v křeči. Nemohl se pohnout. V agonii sevřel krvavý šíp v dlaních a poté se z posledních sil otočil. Tyčil se nad ním muž odporného zjevu, měl na zarostlé tváři opilý úsměv a v ruce stále napřažený luk. Iss si jen stačil všimnout, že nemá v toulci další šípy. Netušil ani, jak to dokázal, ale usmál se na něj. Bylo to ale to poslední, co ještě mohl. Pak se pomalu s bolestným syknutím položil na bok. Slyšel kruté zasmání a kroky, které se vzdalovaly.

Čekal, co se bude dít dál. Ale ve skutečnosti to ani vědět nechtěl. Lapal po dechu, nemohl se už ani pohnout. Tak moc se chtěl zvednout a utéct někam pryč. Ale nemohl. Cítil tepání, ale také příjemné teplo a nepochopitelný klid. Krev toho hnusného muže mu vířila v jeho zesláblém těle a konečně měl o trochu síly víc. Chtělo se mu ječet bolestí, která se jej náhle zmocnila, ale mohlo následovat snad i něco horšího. Ten muž by se mohl vrátit. Byl ještě nesmrtelný, nebo ne? Netušil.

S dost hlasitým výkřikem se nadzvedl na rukou. Zůstal chvíli na všech čtyřech a zhluboka dýchal. Pak zavřel oči, zatnul zuby a vrávoravě se postavil. Připadalo mu, že horší bolest ještě necítil. Potřeboval se dostat co nejrychleji pryč. Ale co měl dělat dál, to netušil. Chtěl jít do chaloupky, ale to by jen Shadowa vystrašil a přidělal mu starosti a to nechtěl. Stejně pochyboval, že by mu mohl pomoci. Pomalu se dostal až do nejnižší ulice, kde bylo naprosté ticho. Netušil, kam jít. Opřel se o špinavou zeď a odpočíval. Měl strach se posadit. Bál se, že by se už nemusel zvednout.

I na takovém zapadlém místě cítil, že se k němu někdo blíží. V tuhle dobu? A tady? Když si všichni obyvatelé myslí, že je tady hejno čarodějů a čarodějnic, kteří se tady v noci prohánějí? Ne. Zmocnil se jej strach. Neotáčel se. Už mu vše začínalo být jedno. Síla se mu ztrácela převratnou rychlostí, padl na kolena a začal tiše odříkávat svou prosbu, aby se z toho odporného snu už probudil. "Ty ale nesníš, Issi…"

Iss zvedl svůj pohled. Zračila se v něm bolest a únava. Uviděl nádhernou plavovlásku, která se na něj lehce usmívala. "Bude to v pořádku…" řekla a přistoupila k němu blíže. "Myio… Co tady děláš…" hlesl a zároveň sykl bolestí. "To, co ty… Myslíš, že jsi jediný, kdo potřebuje občas navštívit starý svět?" Iss sklopil pohled. Viděl jak Myia sahá do černého, látkového sáčku a vyndává tenké ostří. "Co to děláš…" sykl Iss a snažil se vyhnout dalším bolestem. "Neboj se… pomůžu ti. Vypij to…" otevřela malou lahvičku a bez optání mu ji přiložila k ústům a donutila jej to vypít. Iss se rozkašlal. Bylo to hořké. "Co… co to je…" "Stále nedůvěřivý…" postřehl její slova a poté se propadl do bezvědomí.

Myia ostřím perfektně odstranila opeřený konec šípu a pak jej po chvilce zaváhání vytáhla z jeho těla. Iss se okamžitě probral ze mdlob, ale s výkřikem znovu omdlel. Po nějaké době se probral a cítil jen bolest. Neustupující. Ale trochu se mu ulevilo. Ležel na boku a uprostřed hrudi cítil šílený tlak. Podíval se na sebe a všude viděl krev. Byl polonahý a hruď měl ovázanou něčím bílým. Mohl dýchat jen velmi mělce, ale bylo mu lépe. "Jak se cítíš?" uslyšel Myiin hlas. Iss si odkašlal. Měl neskutečnou žízeň. "Lépe… Děkuji. Nevím, co bych si teď bez tebe počal…" Myia se usmála. "Musíš se posilnit, ale nejprve se musíš zvednout. Ukaž, pomůžu ti."

Myia jej podepřela a Iss se snažil nezakřičet. Ten tlak na jeho hrudi byl nesnesitelný. "Tady. Pij, co hrdlo ráčí. Nebraň se tomu." podala mu misku, která byla po okraj naplněná čerstvou krví. Iss se na ní nechápavě podíval. "Kdes ji vzala? A tolik?" Myia se usmála. "Jsem jako ty. Také potřebuji čerstvou krev, abych přežila a byla v pořádku. A získat ji je jednoduché. Špatných lidí je na světě spousta." usmála se takovým zvláštním způsobem, až se Iss otřásl. Stále to nechápal, ale přitom byl stejný jako ona. Konečně se napil a nechal první, vlažný doušek sklouznout do hrdla. Zavřel oči a vydechl. Chvíli si užíval tu chuť a poté se k misce přisál naléhavěji.

Po chvíli, kdy ještě mohl trochu vnímat okolí, se namáhavě odtrhl a trochu zděšeně se podíval na blondýnku před sebou. "Neboj se, jsme přeci stejní." usmála se na něj laskavě a něžně jej pohladila. Iss při jejím doteku cítil příval klidu. Znovu zavřel oči a už si konečně naplno užíval ten nádherný pocit, který byl tak jedinečný a neopakovatelný, že se tomu snad nikdy nepřestane divit. "Už to má spočítané… ta zrůda!" zasyčela zlostně Myia a Iss se až otřásl ze síly jejího hlasu, který většinou zněl tak tiše a magicky.

"Kdo… kdo to byl?" Iss to vlastně ani nechtěl vědět, ale když mu Myia opatřila plnou mísu krve, jen aby mu pomohla, nemusel to být náhodný vesničan. "Církevní poskok. Jeden z těch opilců z toho hostince. Zrovna se chystal na cestu ke kardinálovi s vítězným poselstvím. Všude opile rozkřikoval, že tě zabil. Tak jsem mu překazila plány." nehezky se usmála a Iss se nemohl z té zprávy vzpamatovat. "Tys… tys zabila toho muže, který mne střelil?" Myia jej jemně pohladila po paži. Cítila, že je z toho všeho zmatený a snad i vyděšený. "Už ti neublíží. A už nikomu neublíží."

Po chvíli se na ní Iss lehce usmál. "Děkuji ti. Děkuji, že jsi mi pomohla. Nevím, co bych si počal, kdyby ses tu neobjevila." Myia si jemnými prsty pročísla dlouhé, zlatavé vlasy a mile se usmála. "Od toho přeci přátelé jsou. Vím, že sis o mě a o Suenovi musel myslet všelijaké věci, ale vážně jsme tě jen chtěli ušetřit tvého dalšího sebetrýznění. Ale jsme tu pořád pro tebe. Když se budeš cítit sám a od všech hrozně daleko." Iss se šťastně usmál. Po takové době cítil skutečné štěstí. Hřálo jej to u jeho raněného srdce.

Cítil, jak se mu z očí derou slzy. Snažil se je potlačit, ale pár si jich přeci jen našlo cestu dolů, po jeho tváři. Rychle je setřel a nestačil se divit. Byly průzračné. "Tvé oči krvácí společně s tvým srdcem. Toho sis nikdy nevšiml?" znovu uslyšel její vlídný hlas a ta slova jej zaujala. Toho si doopravdy nevšiml. Nevěděl, proč pláče temně rudou krev. A proč jsou někdy jeho slzy jen jakási směs krve a slz. A už jednou se mu stalo, že se mu po tváři svezla křišťálově čistá slza. Slza štěstí. Teď to bylo stejné.

"Teď si to už budu pamatovat." špitl s úsměvem. Ještě vypil pár doušků a pak mísu podal zpátky Myie. Opatrně si zase lehl. Cítil, jak na něj hned začala krev působit. Ale teď mu nedodávala sílu. Tišila jeho bolest. Cítil se malátně a klidně. Už mu těžkla víčka, když jej v tom okamžiku mezi spánkem a bděním navštívila náhlá představa. Viděl černé oči, které byly plné zoufalství. "Shadow!" vykřikl, ale hned usykl a zkusil to raději opatrněji. "Shadow. Potřebuji vědět, co s ním je. Určitě si bude dělat starosti, kde jsem."

Myia jej chápala. Věděla moc dobře, že ten chlapec pro něj hodně znamená. Věděla více, než by měla, ale nedávala to najevo. "Uklidni se. Musíš zůstat tady. Vyplašil by se a dělal by si o tebe starosti. A navíc se musíš šetřit. Nabírej sílu a odpočiň si. Ještě se zkus vyspat. Uvidíš, že ti bude lépe. Půjdu za ním sama. Řeknu mu, že teď musíš být zase chvíli tam, kam patříš a že se mu za pár dní zase vrátíš. Bude to tak stačit?" zeptala se mile a trochu se bála, že bude protestovat, že jej bude chtít vidět a říct mu to sám, ale kývl. "Jen… řekni mu… Že ho miluji."
 


Angel in disguise - Smrtí nic nekončí 34

20. dubna 2013 v 21:00 | Neviditelný spisovatel |  Angel in disguise - Smrtí nic nekončí
Klidný a bezesný spánek mu nevydržel dlouho. Probudilo jej tiché syknutí. Iss hned musel zkontrolovat, jestli jeho rána znovu nekrvácí, ale bylo to v pořádku. "Kdybych tak na sebe mohl přenést tvou bolest…" špitl a lehce jej pohladil po tváři. Stiskl mu dlaň a zavřel oči. "Prosím…" špitl si pro sebe a soustředil se. Za okamžik začal litovat. Málem vykřikl, když náhle ucítil tepající pálení. Začal se třást a vysílením si znovu položil hlavu na jeho hruď. Shadow úlevně vydechl, ale pořád spal.

Znovu jej zlákala jeho krev. Věděl, že nyní by stačilo málo. "Ne…" šeptl a pomalu se zvedl ze země. Závrať jej donutila se přidržovat stěn a všeho, co bylo kolem něj. Pořád si v mysli opakoval, že musí ven. Jeho svědomí jej nutilo. Věděl, že by jej zabil. Až moc jej jeho vůně lákala. Nemohl se bránit. A navíc, když si uvědomil, jak je jeho krev úžasná… V mysli zaúpěl. Opláchl se příjemně studenou vodou a pak se konečně pomalinku dostal až ke dveřím chaloupky. Tiše je otevřel a poté ihned zavřel, aby dovnitř nešla zbytečně zima. Zachvěl se. I on nyní cítil mráz a nemilosrdný vítr.

Co nejrychleji, jak jenom mohl, se dostal do nitra spící vesnice. Všichni ale přeci jen nespali. Soustředil se a po chvíli mezi kvílením větru rozeznal pár hlasů, které se spolu vášnivě bavily. Ale nerozeznal více, na to mluvili příliš potichu. Šel tedy po hlasech, až se dostal pod okna jedné větší dřevěné stavby. Nebyla to ani chaloupka. Spíše něco jako krčma. Sledoval dva muže, kteří seděli u stolu, vztekle máchali rukama a každou chvíli praštili pěstí do stolu. Iss viděl, že jsou opilí, ale přeci se jenom zaposlouchal do jejich rozhovoru.

"Ale ty to dokážeš! Slíbil jsem kardinálovi, že ho přivedeme, tak ho přivedeme! A jestli bude živý nebo mrtvý, na tom už přeci nezáleží! Zabil přece dva jeho nejvěrnější, kteří i na podruhý chytili tu bestii, která je teď kdoví kde! Ničí nám naší práci a ještě řekni, že se u toho pobožnýho blázna máme zle! Tak přestaň pochybovat a koukej najít toho spratka, kterýmu jsi musel upálit jeho krásnou maminku, se kterou jsem si ani nestihl užít a určitě narazíš i na něj!" druhý muž jenom poslouchal a pak pokýval na znamení, že souhlasí.

Iss všemu, co slyšel, nemohl uvěřit. A také nemohl uvěřit té náhodě, že jej jeho instinkt dovedl právě sem a právě v tuhle dobu. Třeba to byla jen náhoda, ale třeba také ne. Teď ale jen přemýšlel, co bude dělat. Nejraději by vběhl dovnitř a ihned je sprovodil ze světa, co nejrychleji by mohl. Ale byl na to příliš slabý. Za okamžik viděl, jak se jeden ten muž zvedá a míří ven. Iss se schoval za rohem a čekal. Muž písknul do tiché noci a odněkud se rychle přiřítil mladý hoch, téměř ještě dítě. Podával mu pár mincí a sdělil mu svůj rozkaz.

"Víš, co máš dělat, musíš zjistit, kde je. Určitě teď bude s ním i on. Pak přijď ihned zpátky a potom můžeš jít." Chlapec se nehezky usmál a rozběhl se směrem, odkud Iss před chvílí přišel. Dostal strach. I když to bylo jen dítě, nemohl tušit, zdali někdo nepůjde za ním. Shadow byl raněný a sám. Málem se bezradností rozplakal. Nemohl se ale vracet, na to neměl už sílu. Neslyšně a velmi rychle se rozběhl k chlapci. Dohnal jej téměř okamžitě. Chlapec před sebou náhle uviděl postavu v tmavé kápi, s popelavě bílou tváří a rudýma očima. V jeho výraze se zračil čirý strach, ale byl jako přimrazený. Nemohl se pohnout.

"T-to jsi ty!" zakřičel, ale Iss jej bez dlouhého přemýšlení umlčel navždy. Chlapec ani nestačil pochopit, jakou rychlostí jej dovedl chytit ze zadu pod krkem a znemožnit mu tak křičet. "Budeš jako oni… Už vlastně jsi…" a po těchto slovech mu jedním rychlým pohybem zlomil vaz. Pořád jej držel, ale pomalu se sesunul i s mrtvým tělem k zemi. Ostřím vytvořil ranku, která začala pomalu krvácet. Bez rozmýšlení se přisál a konečně se mohl posilnit. Zavřel oči, nesnesl ten pohled. Vnímal jen tu vůni a chuť. Sílu, která se mu konečně zase vracela. Cítil z jeho krve sílící krutost, která se v tom chlapci rodila. Pil dlouho. Musel být ale úplně potichu. Pořád byl blízko těch mužů.

Když alespoň trochu ukojil úmornou žízeň, přestál závrať a pak tělo chlapce ukryl do nedalekého houští. Pak se, nyní již trochu posílený, tiše vrátil až ke krčmě. Tiše se opřel o stěnu a zhluboka dýchal. Jeho srdce bolestivě tlouklo, točila se mu hlava. Byl až příliš hladový na to, aby mu krev dítěte dodala sílu. Těch mužů bylo uvnitř několik. Nevěděl ani kolik. Jestli pět, nebo deset. Chtěl tak moc vtrhnout dovnitř a konečně zase získat svou sílu zpět. Ale mohli jej nyní snadno přemoci. Bezradně se sesunul k zemi. Hlavu sklopenou. Přemýšlel. Téměř usínal, když uslyšel vrznutí dveří. Vyšel ven jeden z těch mužů, rozhlížel se do dáli. Po chvíli si všiml postavy na zemi.

"A ty jsi kdo?" zeptal se přiopilým hlasem a z úst mu páchl alkohol. Iss se roztřeseně narovnal a podíval se mu do očí. Muž se zajíkl leknutím a ucouvl o krok dozadu. "Jsem poslední, koho vidíš…" hlesl vysíleně a s námahou se zvedl. Muž nadále couval a chtěl se dát na útěk, ale jeho stav mu to nedovoloval, zapotácel se a než stihl dopadnout na zem, Iss jej držel pod krkem a zblízka na něj syčel. "Váš posel již zprávu nedoručí…" Muž si všiml, že má ústa od krve. "Ne…" hlesl se strachem a snažil se vymanit z pevného sevření. "A ty už žádný život nezmaříš…" Iss mu jedním rychlým pohybem podřízl hrdlo. Zemřel okamžitě a tiše.

Nechal jeho tělo sesunout na zem a on se hned vysíleně přisál k ráně. Málem nahlas zasténal. Pil naléhavě, měl zavřené oči a celé jeho tělo se třáslo vzrušením a sílou, která do něj proudila. Byl to tak nádherný pocit, že přestal vnímat okolní svět. Trvalo to dlouho. Když už cítil, že je nasycen, zase začal pomalu vnímat. Ucítil, že je někdo v jeho blízkosti. Poplašeně se rozhlédl, ale neviděl nic. Pohled měl zakalený, stejně jako mysl. Musel nyní počkat, až se vzpamatuje z té změti pocitů, které mu krev vždy vyvolá.

Užíval si chvíli opojení. Malátně zakláněl hlavu, snažil se zklidnit své srdce, které zběsile bilo. Bolelo to, ale jemu to nyní působilo slast. Tiše zasténal a rozkošnicky si olízl rty. Měl na nich zbytky krve. Zachvěl se. Klečel, zhluboka dýchal, snažil se uklidnit. Na tvář mu dopadalo měsíční světlo. Pomalu otevřel oči a usmál se do třpytících se hvězd. Jeho oázu vzrušení a zvráceného štěstí ale narušilo něco. Někdo se k němu blížil. Slyšel jeho šouravé, vrávoravé kroky. Byl už téměř za ním, ale on se ani nechtěl otočit. Obtěžovalo jej to.

Pak mu jeho klid přetrhl zvláštní zvuk. I kdyby nyní chtěl, nemohl udělat nic. Začal se silně chvět, jak do něj proudila síla. "Zhyň, nemrtvá zrůdo!" uslyšel odporný, chraplavý výkřik a pak cítil jen silný náraz, tlak a horkost. Ta se za okamžik změnila v nesnesitelnou bolest. Z očí mu ihned vytryskly rudé slzy. Kalným pohledem jen rozeznal matný lesk hrotu šípu.

Angel in disguise - Smrtí nic nekončí 33

10. dubna 2013 v 21:00 | Neviditelný spisovatel |  Angel in disguise - Smrtí nic nekončí
"Jsou nádherné…" hlesl a obkreslil prstem jemně jednu z nich. Iss před tím pocitem musel přivřít oči. "Ale co to povídáš…" smutně pronesl a raději přidal do kroku. Připadalo mu, že už začíná blouznit. "Jako ty…" špitl znovu a jemně mu přejel po rysech tváře. Iss semkl víčka, aby nemusel zase zbytečně plakat. "Neopouštěj mě, prosím… Zůstaň tu se mnou…" Shadow se poddával spánku. "Zůstanu…" Iss netušil, jestli bude schopen mu tohle splnit, ale řeklo to za něj jeho srdce. Teď jej vážně nemohl opustit. Už byli u chaloupky. Babička uvnitř ale nebyla. A vrátka od zahrádky byla pootevřená. Stačilo do nich jen strčit. Shadow pomohl otevřít nízké dveře do chaloupky a už byli konečně v teple.

"Kde je?" zeptal se Iss na nepřítomnost babičky. "Doufejme, že někde venku. Často chodívá na noční procházky a vrací se až ráno…" vysíleně hlesl černovlasý chlapec a díval se stále do přízračných očí. Neustále se jej držel. Užíval si jeho blízkost. "Musíš do tepla." šeptl rázně Iss a opatrně jeho tělo položil do nízké postele. Pomohl mu sundat jeho mokré šaty a pak jej zachumlal do peřiny. "Počkej chvíli. Dojdu jen pro trochu dřeva." nečekal na odpověď a rychle vyběhl směrem do lesa. Posbíral pár zmrzlých klacků, nalámal je na kousky a pak se s plnou náručí vracel do chaloupky. Přiložil a za chvíli bylo v chaloupce zase teplo.

Chvíli se ještě díval do ohniště a pak si uvědomil, že je v chaloupce stále nějak prázdno. Helena. Také tady nebyla. Zmocnil se jej přeci jen strach. Doufal, že se jí nic zlého nepřihodilo a šla jen někam společně s babičkou. Kdo by také po takové zkušenosti chtěl zůstávat sám. Snad jen on. Samota mu dělala dobře. Měl čas se zavrtat hluboko do své temné jámy myšlenek a věděl, že jej nikdo nebude rušit. Teď ale nechtěl být sám. Potřeboval cítit jeho blízkost. Bylo mu lépe, když jej mohl držet v náruči a cítit, že je blízko. Že se jej smí dotýkat.

Shadow přivřel oči. Znovu se ozvala bolest. Iss vzal trochu vody a namočil do ní kus bílé látky. "Ukaž", opatrně dal pryč hrubou černou látku nasáklou krví a pak vlhkou bílou jemně přiložil k ošklivě vypadající ráně. Shadow tiše hlesl bolestí, ale nezmohl se na víc. Iss se snažil vše udělat co nejrychleji a nejjemněji, aby jej co nejvíce ušetřil trápení. Netušil, jestli se mu to povedlo. Ale za pár okamžiků ránu vyčistil a zastavil neustálé krvácení. Bylo mu ze sebe špatně. "Je to lepší…" hlesl Shadow a skutečně se cítil lépe. Vzal jej jemně za ruku, na které byly dva zářezy. Vůbec nekrvácely, ale musel je také vyčistit. Jemně mu pak celou ruku obvázal a pak se podíval na ten nepořádek, když viděl krev na bílé peřině. Nechal to ale být.

Dostat jej podchlazeného do tepla bylo přednější. Když jej trochu ošetřil, napadlo jej, že by se měl zahřát více. Chtělo to čaj. Rozhlížel se po chaloupce a viděl spoustu dóziček a látkových pytlíčků s různými sušenými rostlinami. Všechny různě voněly, měly různé barvy a tvary. Iss si nevěděl rady. "Heřmánek…" hlesl Shadow. "Tady…" ukázal na řadu světle béžových pytlíčků. Iss jich pár rozvázal, než skutečně narazil na sušené květy heřmánku. Jeho nezaměnitelná vůně jej omámila. Dal nad ohniště vařit vodu a bylinu nadrobil do hrníčku.

Opatrně si přisedl k chlapci. Tiše se na něj díval. V jeho pohledu bylo tolik lítosti a bezradnosti, že se musel po chvíli odvrátit a raději sledoval zem, než jeho černé oči. Ucítil jemný dotyk. "Issi…" špitl a snažil se zvednout, aby k němu mohl být čelem. "Ne, lež." zastavil jej a zachumlal ho do peřiny ještě více. "Takhle to stačí. Musíš se šetřit." Už jej zase v očích začaly štípat slzy. Nenáviděl se. "Nejdříve se musíš uzdravit a nabrat sílu." šeptl nyní už blíže k němu a po chvíli váhání mu dal jemný polibek na čelo. Jen letmý. Nechtěl, aby Shadow cítil, jak se ve skutečnosti chvěje.

Už slyšel, že voda začala vařit, tak vstal a heřmánek zalil. Netušil, jestli mu ale pomůže. Shadow tomu věřil, ale on moc ne. Ano, pomůže mu to od nachlazení, které by jej zajisté přemohlo, ale nepomůže mu nabrat zpátky sílu. Iss měl tušení, jak by mu mohl pomoci, ale nevěděl, jestli je správné. To ale nemohl vědět nikdy. Musel to zkusit. Ohlédl se na ležícího chlapce a měl tiše zavřené oči. Nespal, ale neměl nyní možnost jej pozorovat. Tiše vyndal ostří a jemně jej zařízl do své bílé kůže. Ne hluboko, jen lehce. Málem nahlas slastně zasténal tím pocitem, ale nevydal ani hlásku a pár kapek své krve přidal do čaje. Pokud mu sílu nevrátí jeho nesmrtelná krev, pak už nic. Jestli vůbec ještě nesmrtelná byla.

Ránu si přiložil k ústům a pak ji otřel. Jeho vlastní krev mu připadala hořká, svazovala mu hrdlo. Otřásl se. Do vody se uvolňovala jemná, nažloutlá barva, doufal, že si Shadow nevšimne lehce karmínového nádechu. Zlehka čaj zamíchal a květiny se v něm zvířily. Barva se promísila a nebylo nic poznat. Hrníček postavil na stůl, nechal lék uvolnit a trochu zchladnout. Znovu si tiše přisedl k chlapci. Jemně se dotýkal jeho vlhkých vlasů a hebké tváře. Zhluboka dýchal. Už spal. "Issi…" vydechl a celý se zachvěl. "Jsem tady…" zašeptal a bez přestání jej hladil. Konejšil jeho sen. Naklonil se nad něj a opatrně jej políbil.

Shadow vydechl. "Voníš heřmánkem a chutnáš krví…" Iss se polekal, ale viděl, že stále sní. "Ššš… Jsem u tebe…" špitl znovu a po chvíli Shadow zamžikal do prázdna, než zaostřil na jeho obraz. "Issi…" hlesl tiše a lehce se usmál. "Jsi tady… neopustil jsi mne…" znovu se snažil posadit, ale Iss jej nenechal. "Neopustím tě…" jeho krásný hlas jej uklidnil natolik, že mu znova klesala víčka. "Musíš to vypít." špitl mu těsně u tváře, aby jej probral z polospánku a přidržel před ním hrníček s vonícím čajem. Ještě jej promíchal a chvíli počkal, až se zase heřmánek usadí na dně. "Pomalu, je horký…" přidržel mu hrníček u úst a lehce jej naklonil.

Zlehka se napil a nechal pomalu doušek sklouznout do hrdla. Pak se na něj s úsměvem podíval. "Je výborný…" Iss si vážil jeho vděčnosti a všeho, co měl ten chlapec v sobě. Jiní by jej za ten skutek dávno zatratili nebo se jej pokoušeli zabít. To by si také zasloužil, ale on se k němu choval laskavě a s vděčností. Viděl, že stejně jako on sám, nepatřil do tohoto světa. Závistí a chamtivosti lidí zkaženého.

"Netrap se…" špitl Shadow a opatrně pročísl jeho dlouhé rudé vlasy, které jej občas letmo pohladily. "Shadow…" Iss cítil při každém jeho doteku nesnesitelné sežehnutí, netušil proč. Ale nemohl bez jeho jemných pohlazení být. Potřeboval je cítit. A pořád potřeboval mít víc. Cítit víc. I když to tolik bolelo. "Bojím se usnout. Bojím se, že mi zmizíš…" vzlykl Shadow a neustále se probíral třešňovou kšticí. "Zůstanu u tebe. Jen si prosím odpočiň…" zašeptal mu u tváře a co nejopatrněji si položil hlavu na jeho hruď. "Budu tady…" ujistil jej ještě a pozoroval, jak mu konečně těžknou víčka. Krásné, uklidňující hlazení pomalu ustalo. Iss se také snažil usnout, ale stále jej jeho myšlenky nenechaly v klidu. Po chvíli ale i on propadl snění.

Angel in disguise - Smrtí nic nekončí 32

30. března 2013 v 21:00 | Neviditelný spisovatel |  Angel in disguise - Smrtí nic nekončí
"Shadow… neplač…" hlesl namáhavě a stěží otevřel oči. "Issi…" šeptl Shadow a rozplakal se úlevou. Chytil jej jemně za ruku, která roztřeseně mířila k jeho slzám, a stiskl jej. "Co mám dělat… co mám dělat…" špital zoufale a bezradností se rozhlížel všude kolem sebe, ale vůbec netušil, co hledá. Zavzlykal a naklonil se těsně nad svého anděla. "Issi… cos to udělal… proč…" otázka byla ale zbytečná. Věděl na ní odpověď.

"Bude… to tak lepší…" hlesl naposledy. "Ne!" zakřičel černovlasý chlapec a zašmátral po jeho šatech. "Ne…" špitl zoufale, když stále nemohl najít ostří, které jeho anděl nosil stále u sebe. Po nekonečných vteřinách jej uchopil do ruky. Zařízl do svého bílého předloktí a bez dlouhého přemýšlení jej přitiskl k bledým ústům polomrtvého stvoření. Otřel mu krvavý potůček o rty. Ale nic. "Issi…" špitl v slzách. "Musíš se napít… Rozumíš? Ty musíš!"

Měl otevřené oči, v nich prázdný výraz. Pootevřená ústa a mysl temnější, než noc kolem. Necítil nic. Chuť ani vůni jeho krve. Bylo to všechno tak vzdálené, že to byl spíše jako sen. Shadow mu rozetřel kapku své krve po rtech. "Prosím…" vzlykl a pak jej jemně políbil. Možná to bylo naposledy. Polibek mu byl váhavě a jemně opětován. Pak uslyšel jeho tichý povzdech. Cítil ji. Jemně se kousl do rtu a znovu vzdychl. Shadow mu přiložil k ústům krvácející ránu a donutil jej se napít. Trvalo dlouhé vteřiny, než se jemně přisál.

"Tak je to dobře…" se strachem jej chlácholil. Vzdal se a to nemohl dopustit. Bál se ale, že na jeho rozhodnutí bude jeho přání málo. Hladil jej jemně po slepených vlasech a nespouštěl oči od bílé tváře. Za malý okamžik jeho sání zesílilo. Chytil si jeho předloktí do rukou a přitiskl si jej k ústům silněji. Shadow překvapeně vykřikl, když vedle zářezu ucítil ostré proniknutí špičáků. Sál víc, vzdychal a pomalu se v něm probouzel život. "Issi…" špitl roztřeseně. Neviděl jeho výraz, měl zavřené oči, určitě jej v tu chvíli ani neposlouchal.

Iss cítil, jakoby jej neviditelná síla hnala dál. Konečně si uvědomil, že je stále na zemi. A cítí tu úžasnou chuť. Měl neskutečný hlad a teď se konečně mohl posilnit. Nic neslyšel, neviděl. Jen cítil. "Issi… prosím…" špitl plačtivě Shadow, když se mu Iss chystal zasadit další ránu do předloktí. Jeho hlas jej zastavil. Shadow ucítil štiplavý mráz, když uviděl jeho výraz. Nepoznával jej. Ucítil další ostrou bolest. Rozplakal se. "Issi… to jsem já…" vzlykl. Stále nevnímal. Chtěl jen víc. Chytil svou kořist za vlasy a bez jakéhokoliv rozmýšlení jej řízl do hrdla. Shadow zakřičel. Rudooký se přisál k ráně a užíval si ten úžasný pocit. Po nekonečné chvíli rozeznal tu jedinečnou chuť. Ten důvod, proč je pro něj zrovna krev tohohle chlapce tak úžasná.

Vztekle Shadowa odstrčil od sebe, až upadl tvrdě na zem. Odstoupil raději ještě o kus dál. Právě se ho chystal zabít. Černovlasý chlapec se rozplakal a tiskl si dlaň na bolavou ránu. "Jak jsi jen mohl! Mohl jsi být mrtvý!" zasyčel nenávistně a zároveň sklíčeně Iss a zmizel ve tmě. Shadow se zalykal, docházel mu dech. Počítal s tím, že to nebude muset přežít a bylo mu to jedno. Když nemohl žít se svým andělem, nechtěl žít vůbec. A takhle by mu ještě navíc pomohl. Mohl to tušit, že se zachová zrovna takhle. Věděl, že o žádnou pomoc nestál. Doufal jen v to, že možná zemře. Ale překazil mu to. Uslyšel odněkud jeho křik. Rozlehl se po lese. Zdál se, být daleko. "Issi…" hlesl a přitiskl si na hrdlo cíp pláště. Rána pálila a tepala.

Rozhlédl se kolem sebe. Všude krev. Bylo jí tolik. Nemohl se ale zvednout a jít pryč. Byl zesláblý. A ani nikam jít nechtěl. Mysl mu zčernala. "Nenechávej mě tu…" špitl a schoulil se do klubíčka. Iss nebyl ale až zas tak daleko. Neměl na to pořád dost sil. Tiše jej pozoroval. Opřel se o jeden ze stromů a bezmocně se sesunul po jeho kůře. Málem to udělal. Vážně jej málem zabil. Stačilo už tak málo. Bál se o něj. Bál se hlavně sám sebe. Nejvíce jej trýznila skutečnost, že na jeho krev má stále velkou chuť. A chtěl jej zabít. Moc chtěl.

Netušil, co dělat. Chtěl jít za ním, omluvit se, pomoct mu, doprovodit jej do chaloupky. Do tepla, do bezpečí. Ošetřit jeho rány. Věděl, že mu ublížil dost. Ale tak moc se bál jít k němu. Všude cítil vůni jeho krve. Byla úžasná a lákavá. Bál se, že by dokončil to, co začal. Všiml si, že v dlani pevně svírá pramen jeho černých vlasů, který mu vztekem vytrhl. Všude na sobě měl jeho krev. Na rukou, na šatech, na rtech. V ústech ji neustále cítil. A všude kolem něj ta vůně. Vůně mladého chlapce, kterému nabídl svou ochranu. Málem se hystericky rozesmál, když si uvědomil, že před sebou samotným jej ochránit nedokázal.

Viděl, jak se na jeho šaty snáší další rudé kapky. Po chvíli mu došlo, že jsou to jeho vlastní slzy. Ani je necítil. Nevnímal, že začal plakat. Nad tou skutečností, nad tím, co je zač. Ne… Vztekle slzy setřel. Nemůže se přeci pořád jenom litovat. Zatnul zuby a zahnal další příval slz. Zvedl se rychle ze země a běžel k chlapci. Shadow seděl schoulený. Tiše vzlykal a neustále si tiskl černou látku na své hrdlo. Třásl se pláčem a chladem. "Issi…" vzlykl. Iss nechápal. Takhle mu ublížil a přeci volá jeho jméno. Se strachem se k němu pomalu přibližoval. Snažil se nevnímat jeho vůni.

"Shadow…" hlesl roztřeseně. Chlapec k němu i hned vzhlédl. "Nenechal jsi mne tu…" zašeptal. "Shadow… nechtěl jsem ti ublížit. Nevím, jak to, co jsem ti udělal, odčinit… nežádám odpuštění… toho nejsem hoden…" špitl Iss a bez přestání se mu díval do uplakaných očí. Nenechal jej ale nic říct. "Musíš se dostat do tepla a… chci ti pomoci…" hlesl a podal mu ruku. Shadow se na něj neustále jen díval a nic neříkal. "Prosím…" šeptl Iss a po tváři mu stekla osamělá slza. Shadow se jej zachytil, ale neměl dost sil se postavit.

Iss jej vzal do náruče. Přivinul si k sobě jeho zmrzlé tělo a chvíli se na něj mlčky zblízka díval. Tiše si hleděli do očí. Trvalo to nekonečně dlouhých pár minut. Jejich vzájemné pohledy vypověděly vše, co ústa nedovedla říct. Iss cítil, jak je Shadow vyčerpaný. Musel si pospíšit. Šel rychleji, ale opatrně, bez jediného ohlédnutí. Shadow se na něj bez přestání díval. Fascinovaly jej jeho tmavé, zaschlé slzy na tvářích. Chtěl se jich dotknout, roztřeseně k nim natahoval ruku. Iss se zastavil a naklonil se nad něj. "Copak se děje, Shadow?" šeptl a pak zalapal po dechu, když ucítil jeho dotyk na své tváři.

Angel in disguise - Smrtí nic nekončí 31

20. března 2013 v 21:00 | Neviditelný spisovatel |  Angel in disguise - Smrtí nic nekončí
Hned se do něj opřel ledový vzduch. "Issi…" špitl do tmy. Když se trochu rozkoukal, začal se pomalu rozhlížet po lese. Jeho vlasy mu divoce vířily a on v tu chvíli vážně vypadal jen jako stín, který se s novým dnem ztratí. "Issi!" zakřičel, ale jeho hlas vítr odnesl. Hustě sněžilo a ledové vločky jej šlehaly do tváře. Zachumlal se do svého pláště, co nejvíce mohl. Brodil se závějí, která mu sahala téměř do pasu. Sešel z cesty a procházel mezi stromy. Ty jej trochu ochránily před krutým počasím. Šel dlouho. S každým krokem jej sněhová závěj srazila o dva zpátky.

"Issi…" hlesl a poddal se pláči. Ucítil své horké slzy na promrzlé tváři, ale nechal to být. Bylo mu to jedno. Šel dál. Každou chvíli se otočil, jestli jej někde nezahlédne. Ale otáčel se pouze za kvílením větru, který zabloudil ve špicích vysokých smrků. Několikrát jej počasí srazilo k zemi, ale zvedl se a snažil se jít dál. Pořád dál. Za svým snem. Nevěděl, jak byl venku dlouho. Nevnímal mráz. Cítil jen únavu. Les se zdál hlubší a tmavší. Ani vítr nemohl tak snadno proniknout až k chlapci. Nakonec vítr pomalu ustal. Nastalo ticho. Mrazivé a ničím nerušené ticho. Jen roztřesené vzlyky rušily dokonalost bílého království.

"Už… Nemůžu…" špitl do ticha. Kolena se mu podlomila. Zapotácel se a ještě z posledních sil se dostal pod obrovský, hustý smrk. Lehl si na ledovou zem a stočil se do klubíčka. Zemřeš… uslyšel sykot, který jej ihned probral ze mdlob. Poplašeně se rozhlédl. Nic. Zase jen ticho. Namáhavě se posadil, protřel si bolavé oči a zamžikal na bílo-černou tmu. Otřásl se. Byl zkřehlý zimou, ale nebral to na vědomí. Nechtěl to vědět. Nic nechtěl. Pomalu se namáhavě postavil a klopýtavě se dopotácel kousek dopředu. Byl pořád hluboko v lese. Stopy žádné nikde neviděl, ale něčeho si přeci jen všiml. Třpytících se kapek, které vypadaly jako rubíny.

Shadow se zatajeným dechem doklopýtal až k nim. Poklekl do sněhu. Jeho slzy. Musel tady být. Zavzlykal. Rozhlédl se kolem dokola. Ale nikdo tady nebyl. "Issi!" zakřičel a jeho hlas se rozezněl do dáli…
*****
Iss nemohl zůstat na jednom místě. A už vůbec ne u něj. Pořád jej ale vedle sebe cítil. Nemohl se toho pocitu zbavit. Nějak jej setřást. Nešlo to. Chaloupka mu zmizela z dohledu tak rychle, že se to zdálo jen jako záblesk. Jako doznění snu. Věděl, že všechno bylo skutečné. Nádherné. Ale nešlo to takhle dál. Z úst mu vyšel slabý sten z vyčerpání a palčivé žízně. Slabost mu posílala do těla bolest, která mu všechno ještě ztěžovala. Už mu připadalo, jako by se rdousil, umíral. Znovu. Věděl, že to se ale stát nemůže. Jen šílenství jej mohlo potkat.

"To se nemělo stát…" vzlykl a přidržel se stromu pod náporem náhlé závratě. Už to přicházelo. Potřeboval krev. Už takovou dobu. Neustále jej jeho instinkt táhl zpátky do útrob vesnice, kolem které číhá spousta zlých a bezcitných lidí. Lidí, sloužící církvi. Bylo mu z nich špatně, ale nemohl to nechat jen tak být. Nechtěl, aby svět přicházel o nevinné duše. Bolestivě se rozkašlal. Bral to i jako své poslání, zbavit svět téhle chátry. Srazit církev na kolena. Zbavit se členů inkvizičního soudu. To chtěl. Proto tady také je.

Teď ale nechtěl ukojit svou žízeň. I když jeho tělo reagovalo opačně. Pomalu začínal pociťovat první nával šílenství. Jeho oči se ještě více zalily krví a on přestal vidět na cestu. Před sebou měl jen temně rudou krajinu, kterou nepoznával. Zrychleně dýchal, srdce se zpomalovalo. Celý svět se s ním znovu zhoupl a vyzvracel spoustu krve. Chtěl křičet o pomoc, ale nešlo to. Jen klečel ve sněhu, předkloněný, čekajíc na svůj konec. Jeho oči bez přestání plakaly temné slzy. Třásl se tak silně, že se nemohl ani postavit. Odvrátil se od rudého tratoliště a lehl si do sněhu.

Cítil, jak na něm ulpívá jeho vlastní, mrtvá krev. Vzal ze země sníh a začal se jím pomalými pohyby zbavovat veškeré špíny. Bylo to příjemné. Cítil, jako by hořel. A přitom se mu zdálo, že klesá hloub a hloub do propasti, kde je jenom chlad a tma. Ruka se sněhem se mu bezvládně sesunula. Připadal si uvolněně. Najednou ucítil nepochopitelný nával štěstí. Zvláštního štěstí. A příjemné teplo svrbělo, jako horká koupel. Nepřál si ve své náhlé spokojenosti nic jiného, než propadnout spánku. Bylo mu teplo, cítil se v bezpečí.

Pak mu všechno došlo. Chtěl se rychle zvednout, otevřít oči a běžet co nejrychleji zpátky do vesnice. Umíral. Proto ten příjemný pocit. Měl jej zmást. Na chvíli se uvolnil. Poddal se svým myšlenkám. Nebylo by to tak lepší? Vytratil by se. Už by nemusel zabíjet. Shadow by se nemusel už trápit čekáním na něj. Nemusel by se vrátit na Onen svět, kde by na něj čekal David, který jej sice už nechápe, ale za jeho bídného života jej miloval. Skutečně miloval. Nemusel by se smiřovat s tím, že někdo, komu dal své srdce, se změnil v krvelačnou zrůdu, která navíc ještě dala své srdce i někomu jinému, než jen jemu.

Když si připomněl všechny tyhle věci, nechtěl se už pohnout z místa. Usmál se. Z posledních sil. Pak jej přepadl znovu kašel. Drásavý. Pomalu se přetočil na bok a znovu se na sněhu třpytila jeho krev. Bolelo jej na hrudi, už se nemohl ani pořádně nadechnout. Dusil se vlastní krví. Nemohl tomu uvěřit. Čím více se snažil, udržet si bdělost, tím více jej zužoval kašel, kterým z něj pomalu odcházela všechna síla a život. Nesmrtelný život, kterého by si měl vážit. Dostal druhou šanci a všechno nyní zahodí. "Ne…" špitl roztřeseně. Ještě párkrát zakašlal a pak se jen vysíleně položil do sněhu a zavřel oči.
*****
V chaloupce se dívka dostávala z šoku a vyptávala se na oba chlapce, které jen stačila zahlédnout. Babička jí trpělivě o obou vyprávěla, i když o Issovi nevěděla, co všechno jí má říct. Ale bylo to vlastně jedno, tu nejhorší skutečnost už stejně věděla. Babička o jeho nynějším životě toho zase tak moc nevěděla. A to, o čem se už přesvědčila na vlastní oči, nebylo vhodné téma k povídání. Jeho starý život také neuměla popsat. I když věděla dost. I to, čeho by se raději ušetřila.

Radši začala vyprávět o smutném osudu chlapce, kterého mohla považovat za svého vnuka. Znala jej od malička, pořád k ní chodíval a ona jej učila o přírodě a on všechny znalosti předával i své sestře, o kterou nakonec přišel. Stejně tak, jako o svou matku a domov. Měla špatný pocit z toho, že nedokáže zabránit jeho osudu. Lidé jej budou pronásledovat, dokud jej nesprovodí ze světa. Dokud nebude před společností ukrytý nebo mrtvý. Nemohla to dopustit, ale na tohle byla až moc bezvýznamná bába kořenářka z malé chatrče někde na mýtině.

Ukryla se před světem, jako to chtěl udělat i Shadow. Nevěděla, co se děje za hranicemi vesnice. Poselství z města nebrala na vědomí. Netušila ani, kdo právě sedí na nejvyšším úřadě a jedním kývnutím ruky rozhoduje o životě a smrti. Jen věděla, že stále tady panuje zkažená církev, která pro svou moc a bohatství udělá cokoliv. Nemohla přeci ztratit důvěru svého vládce. A vládce si přeje, aby nemoci, chudoba, krádeže a náhlá úmrtí skončila. Určitě za to může to rozbouřené hejno čarodějů a čarodějnic, kteří se nenápadně schovávají v okolních malých vesničkách v rouše chudých, vesnických obyvatel.
*****
Shadow už šel jen proto, že jej táhla nějaká síla. Pocit. Hluboce se zamyslel. Vybavil si všechny nádherné chvíle, co s ním prožil. Uviděl před očima jeho přízračnou tvář a jeho rudé oči. Dívaly se na něj s takovou láskou a něhou, že si k němu nedovedl představit nic jiného, než že je jen obyčejný chlapec, který jej má skutečně rád. Viděl v něm přítele, svého ochránce a lásku. "Issi…" špitl do ticha. Srdce se mu málem zastavilo, když mezi stromy uviděl pod jedním ležet křehké tělo, kolem kterého byla neskutečná hromada krve.

"Ne…" hlesl sklíčeně a rychle běžel k němu. "Issi… To ne…" ležel na boku, kolem něj rudý sníh. Vlasy měl slepené mrtvou krví, tváře zborcené slzami. "Issi…" Opatrně poklekl do tmavého sněhu a jemně si jeho bezvládné tělo přivinul do náruče. "Issi tohle ne!" křikl Shadow a pohladil jej po čele. Vlasy mu dal z tváře a stejně jako on sám, mu jemně přejel kouskem sněhu po tváři, dokud nebyla zbavená většiny krve. Shadow si ani nevšiml slz, které mu v potůčcích stékaly po tvářích a dopadaly až na tvář jeho anděla.

Angel in disguise - Smrtí nic nekončí 30

10. března 2013 v 21:00 | Neviditelný spisovatel |  Angel in disguise - Smrtí nic nekončí
"Ďáblovo zjevení se vrátilo z temnot pekelných!" zakřičel muž, který hranici podpálil a chtěl se dát na útěk. Iss jej ale chytil pod krkem a proťal mu hrdlo. Zasyčel. "Ne… na takovou zkaženou krev nemám chuť…" odhodil tělo a rychle běžel k hranici. Zavřel oči. Teď není čas na nějaký tvůj hloupý strach! Zakřičel na sebe a s rozběhem skočil skrz plameny. Žár jej mámil, ale neměl čas to brát na vědomí. Rychlým pohybem ostří zbavil dívku pout, opatrně ji vzal do náruče, zakryl jí tvář a stejně rychle proskočil skrze plameny zase zpátky.

Dívka, zmatená a omámená žárem se zapotácela a sesunula k zemi. Snažila se uvědomit si, co se to právě stalo. V očích slzy, ale přeci svým zrakem hledala toho zvláštního zachránce. Iss byl plný vzteku, musel jej ze sebe nějak dostat. V mysli jen zlost na všechny ty lidi kolem, co se bavili pohledem na cizí utrpení. "Váš čas ještě přijde…" zasyčel a přejel svým kalným pohledem všechny přítomné. "Ďábel!" vykřikl někdo z davu. Iss se podíval zlostně do očí jedné ženy, která si šokem třela hrdlo. Když se podívala do jeho očí, omdlela.

"Ustupte z cesty, pokud je vám váš bídný život milý!" zakřičel, opatrně vzal dívku do náruče a tiše, jak to umí jen nemrtví, prošel dost širokou uličkou mezi davem. Bylo naprosté ticho. Už byli téměř na samém kraji ohromeného davu. "Pokud tahle čarodějnice přežije, budou se zde neustále dít tyhle věci! Inkvisice bude dál hledat mezi mladými lidmi, kteří by mohli projít zkouškou ohněm! Já nejsem čarodějnice a nechci zemřít! Když tahle dívka nezemře, budu na řadě já!" křičela žena a zastavila se těsně před rudookým. Iss se zastavil a podíval se bezvýrazně do jejích vyděšených očí. "Ustup, ženo!" sykl jí u tváře, až klopýtla dozadu.

Neohlížel se, šel vzpřímeně, pevně svírajíc dívku. "Notak slyšíš?!" zakřičela ještě za ním. Iss se ani nezastavil. Neotočil. "Už ses provinila…" zasyčel. Dál její nářky nevnímal. Zahalil se do svého vlastního vnitřního neklidu. Hřmotu, který byl kolem, si nevšímal. Chtěl se ještě podívat za sebe na celý dav těch zbabělců, které řídil pouze jejich vlastní strach, ale neudělal to. "Děkuji ti… ať jsi, kdo jsi…" hlesla dívka. Iss se jen bolestivě nadechl. Netušil, co by na to mohl říct. "Máš nějaký domov?" zeptal se jí, i když ani nevěděl, proč. Tam by stejně jít nemohla. Bylo by to první místo, kde by ji hledali. "Nejsem odtud. Přivezli mě sem. Nevím ani, kde vůbec jsem."

Iss si povzdychl. Musel jí odvést do chaloupky. Ale tak moc se bál, co tam spatří. O jiném, trochu bezpečném místě, nevěděl. Už byli konečně z doslechu zmanipulovaného obyvatelstva. Bylo mu trochu lépe. Ale stále toužil po jejich krvi. I když takhle zkažené. Iss se začal třást. Dívka se na něj letmo podívala, bála se, si jej prohlédnout lépe. "Už půjdu sama, zvládnu to…" hlesla. "Opravdu?" ujistil se Iss při pohledu na její zmožené tělo, a když dívka kývla, pomalu ji pustil. Zapotácela se, ale mohla jít. Sám byl zesláblý. Doufal, že ukojí svou žízeň, ale nestalo se tak. Šly na něj mdloby. Vycítil, že se blíží nějaké nebezpečí, že je někdo sleduje. "Znám jednu chaloupku, je uprostřed lesa na mýtině. Žije tam babička a jeden mladý muž. Tam budeš prozatím v bezpečí…" Šeptl a nabídl jí oporu. Museli jít rychleji.

"Dobře…" hlesla dívka. "Jak ti vůbec říkají?" zeptal se už omámený. "Helena…" "hezké jméno… mě říkali Iss… nevím proč… v posledních dlouhých letech mi ale říkají spíše zrůdo." nehezky se usmál. "…dříve jsem nevěděl proč, nyní už začínám tušit…" otřásl se a dál raději mlčel. Bylo mu do pláče. "To oni jsou zrůdy, Issi…" jemně se jej dotkla a Iss se pousmál. "Jsi hodná…" byl tak neskutečně rád, že se jej neštítí. Už to měli jen kousek. Iss se vážně hodně bál, co za dveřmi chaloupky uvidí. Přepadla jej úzkost. Co když je Shadow vyžene, za to, že tak zbaběle z chaloupky uprchl? Co když se nebudou o dívku zajímat? Byli velmi chudí a sotva uživili sebe. Šla na něj slabost.

Konečně stanuli u chaloupky. Prošli malou zahrádkou a Iss se přitiskl ke straně, aby se mohl podívat do oken. Bylo tam ticho. Jen bylo slyšet jemné praskání ohniště. Iss sklopil hlavu a dál spočíval na rohu. "Co se děje?" špitla Helena a počala si jej zkoumavě prohlížet. "Běž dovnitř, Heleno. Tady venku zmrzneš. Řekni, že tě posílám já a také jim řekni něco o sobě a…" hlas mu vynechal a po tváři mu stekla slza. "…a řekni, že je mi to líto…" špitl. Neměl už na nic sílu. "A kam půjdeš ty?" zajímala se. "To netuším. Noc mne povede… Nashledanou, Heleno…" špitl a rychle zmizel ve tmě.
*****
Dívka se za ním ještě chvíli dívala, ale neviděla nic. Zůstala sama. Povzdychla si a po chvíli se odvážila jemně zaklepat na nízké dveře. Shadow, který byl v zajetí neklidného spánku z vyčerpání se okamžitě probral. Vymanil se s babiččiny náruče a šel se tiše podívat z okna v naději, že se jeho anděl vrátil. Ale nic neviděl. Přitiskl se ke dveřím a špitl: "Kdo je to?" chvíli vyčkal a poté se mu dostalo váhavé odpovědi. "Jmenuji se Helena, poslal mne…" chvíli přemýšlela "…Iss. Mám ti vyřídit, že…" nedořekla, dveře se prudce otevřely a Shadow dívku hned vtáhl dovnitř a hned zase rychle a tiše zavřel.

"Kde je…" podíval se na ní s nadějí v očích. "Nevím…" pronesla smutně. "Docela jsem se jej bála. Zachránil mne, když podpálili hranici, na které jsem stála, a on proskočil ohněm a dostal mne odtamtud. Vděčím mu za život, ale nestihla jsem si jej ani prohlédnout. Byl děsivý. Ale má dobré srdce." špitla a podívala se do smutných černých očí, které se do těch jejích vpily. "Kde je…" zopakoval Shadow plačtivě. "Vzkazuje ti, že je mu to moc líto…" otřásla se, když si vybavila jeho výraz, když to říkal. "Vypadal, jako by mu ta slova trhala srdce na kusy… poslal mne sem a pak zmizel v lese. Vypadal hodně unaveně."

Poslední věta Shadowa probrala z jeho temných úvah. "Krev!" vykřikl. Chytil se ale za ústa, nechtěl probudit babičku, ta ale dál spočívala v nevědomosti. "Co prosím?" zeptala se udiveně dívka. "Po… potřebuje ji. Je nemrtvý… upír. Musí ji pít, jinak zeslábne a… já nevím, co se mu stane, jestli může zemřít, nevím. Ale slabý se nedokáže vrátit zpátky na Onen svět. A… vážně netuším, co se s ním bude dít…" oči se mu zalily slzami. "Nevíš… kam běžel? Prosím…" špitl zoufale a rychle vyskočil a podal dívce kukuřičné placky a hrníček vody. "Tady máš, najez se…" "Děkuji…" šeptla Helena. "Běžel do lesa. Tady do tohohle lesa." podívala se z okna. "Tímhle směrem." ukázala do tmy. "Nechť je k tobě život milosrdný…" šeptl Shadow a rychle se vydal tím směrem.

Angel in disguise - Smrtí nic nekončí 29

20. února 2013 v 21:00 | Neviditelný spisovatel |  Angel in disguise - Smrtí nic nekončí
Rudé oči se pomalu otevřely a hned se poplašeně rozhlížely kolem. Uslyšel zvuk, který jej probudil. "Dobré jitro, Issi…" byl to hlas stařenky, která zrovna vešla do chaloupky. "Dobré jitro…" hlesl a hned pohledem střelil po ještě spícím chlapci. Jejich šaty byly na hromádce vedle postele, ale stařenka neměla šanci je z té vzdálenosti zahlédnout. "Odpočinuli jste si?" zeptala se laskavě a Iss opatrně vzal hromádku šatů k sobě a začal se rychle oblékat. "Ano… Spalo se tu krásně." Usmál se, když si zrovna zapínal košili a jen co to dořekl, zjistil, že je to pravda. Žádné zlé sny ani neklid.

"Tak to jsem moc ráda… Potřeboval jste už odpočinek, Issi…" Iss jen stěží potlačil povzdech při tom zdvořilém oslovování a kývl. "To je pravda… A Shadow také…" podíval se starostlivě na černé klubíčko zachumlané v přikrývce a lehce se usmál. Jemně jej pohladil po tváři. Shadow se zavrtěl a zamžikal do prázdna. "Issi…" špitl a jemně se dotkl jeho tváře. Chtěl si jej přitáhnout k sobě a políbit jej, ale v tu chvíli si všimnul stařenky, která byla zrovna u stolu a dívala se na něj. "Dobré jitro, babičko…" usmál se na ní a pak vrhl polekaný pohled na svého anděla. Iss se jen bezstarostně usmál a pak jej znovu pohladil.

"Je ti lépe?" špitl mu Iss do vlasů, když si ještě srovnával myšlenky. "Co? Ah… Ano… Je mi líp." usmál se a také se začal shánět po svých šatech. Babička začala připravovat skromnou snídani, tak měli zrovna chvíli pro sebe. "Shadow… budu se muset vrátit… nevím, jak dlouho tady ještě můžu zůstat, ale cítím, že bych měl zase jít tam nahoru…" Shadow jej jemně utišil. "Já vím… Počkám na tebe…" smutně se usmál, ale myslel to vážně. Iss jemně naznačil nesouhlas. "To je právě ono… To nejtěžší na tom všem…" odmlčel se a Shadow na něj nechápavě zamrkal.

"Tím jsem myslel, že nevím, kdy se sem zase vrátím… Nevím, jestli tady uběhl den, nebo rok… Na Onom světě není čas, Shadow… Nepřeji si, abys promarnil svůj život čekáním na mne…" vyslovil s bolestí v srdci, odvrátil svou tvář a setřel si vztekle slzy. Co to jen provedl. "Od chvíle, co jsem zemřel a poté se vrátil sem, uběhlo osmdesát sedm let…" úzkost, která na něj dolehla, jej trýznila. "Odpusť…" hlesl a vyběhl ven z chaloupky. Shadow hleděl před sebe. Ve tváři prázdný výraz a z očí se mu valila spousta hořkých slz. Ani je nevnímal. Všechno kolem přehlušila bolest, kterou cítil.

Iss utíkal v naději, že by snad před tím hrozným pocitem viny mohl utéct, ale bylo to zbytečné. Zastavil se až uprostřed lesa, kde vládl naprostý klid. Stromy byly obtěžkány vrstvou sněhu, tak byla v lese téměř úplná tma. Slunce ten den nesvítilo. Cítil v očích pálení, ale bylo mu to jedno. V tu chvíli mu bylo jedno, i kdyby jej slunce mělo sežehnout. V tu chvíli si přál jen jednu věc. Aby neexistoval. Aby nikdy neexistoval. Schoulil se do klubíčka a hořce se rozplakal. Nedalo se to vydržet. Pořád před sebou měl jeho oči. Chtěl ten obraz smazat. Zničit. Ale nešlo to. Jeho vzlyky se rozlehly po lese.

Choulil se, snad v naději, že by jej už nikdo nemohl zahlédnout. Ale marně. Ležel, třásl se, vzlykal. Dlouho. Dokonce si i jednu chvíli tak moc přál, aby za ním Shadow přišel, vzal jej do náruče a utišil. Řekl mu, že všechno bude dobré a že se znovu setkají. A nebude tomu dlouho trvat. Věděl, že si to ale jen vroucně přeje. Skutečnost to nemohla být. "Shadow…" vydral ze sebe mezi vzlyky a po vysilujícím pláči se opatrně nadzvedl na rukou. Na sněhu se třpytily jeho rudé slzy. Zlostně na ně pohlédl. Bylo mu zle. Skutečně zle. Cítil se najednou sám, jako by proti němu byl celý svět. Cítil v srdci bolest, spalující. Bodala jako tisíce jehel. Přidala se bezmoc a neskutečný hlad. Musel mít krev. Hned.

Běžel z lesa, velmi rychle a tiše. Za okamžik stanul opět před chaloupkou. Přitiskl se ke dveřím a zaslechl srdceryvný pláč. Tohle nechtěl. Chtěl jej jen chránit. Dát mu lásku, snažit se o něj pečovat. Ale tohle ne. Jemně chytil za kliku… nemohl. Ruku stáhl zpátky a rozběhl se tiše směrem do vesnice. Jen si nasadil kápi, aby se více ochránil před šedavým dnem. Ve vesnici se, přitisknutý co nejvíce ke špinavým zdím domů, tiše plížil. Nikdo venku nebyl. Bylo to zvláštní. Zastavil se a zbystřil. Zaslechl vzdálenější dunění a hřmot davu. Zavětřil. Cítil strach a bezmoc. A také zvrácenou radost z cizího neštěstí.

Rozběhl se směrem, odkud všechny tyhle pocity pocházely. Ocitl se na samém okraji náměstí. Byl tam velký dav lidí. Tiše se schoval za jednu postavu, která byla v davu na kraji. Všichni ti lidé křičeli a skandovali. Moc dobře věděl, co se tady děje. Podíval se přes rameno oné postavy a uviděl uprostřed vydlážděného kruhu neupraveně poskládanou hranici. Vypadalo, jakoby se měla každou chvíli poleno po polenu sesunout. Na jejím vrchu stála zkroušená postava, vlasy jako oheň, který hořel na loučích, které byly rozestavěné kolem. Byla to dívka. Měla potrhané, špinavé šaty, spoustu šrámů po jemném těle. Už nemohla ani mluvit, křičet, nic. Jen tam stála se svěšenou hlavou a dokola špitala zbytečná slova: "Jsem nevinná, jsem nevinná, jsem nevinná…"

"…a proto její hříšnou duši musíme poslat rovnou do jámy pekelné!" došla k němu slova a dav začal jásat. Dívka se rozplakala. Uviděl, jak ten muž, který předtím držel listinu, vzal jednu z loučí a pomalu celou hranici obcházel. Viděl na jeho ústech, jak něco tiše říká, nejspíše to mělo patřit jen té dívce. On jej ale slyšel. "…tak vidíš. Nakonec to dopadlo přesně tak, jak jsem chtěl. Všechny ty věci, co jsem ti říkal, jsi přeci nemohla brát vážně, že ne? Prostě jsem si s tebou užil a přitom mi k tomu stačily jen dvě slova…" přidušeně se zasmál "…"budeš volná"… opět slyšel ten děsivý hrdelní smích. "Hloupá, malá děvka… která teď uhoří a celá vesnice se bude dívat, jak se ti ta tvoje hezká tvářička škvíří…" zase ten smích. Iss z něj měl mrazení. Vztek už nemohl dál zvládat.

"Chvála Bohu!" zakřičel a loučí pohladil hranici kolem dokola. Ta okamžitě vzplála. Hořela celá od spodu. Plameny se hned vyšplhaly do výše. "Né!" zakřičela dívka a poddávala se zalykajícímu pláči. Iss se strašlivým řevem proběhl rozbouřeným davem. Lidé kolem ani netušili, co se to kolem nich zrovna prohnalo. Iss vůbec nevěděl, jak to dokázal, že se u dívky ocitl tak rychle. Muž, který držel stále louč, na něj jen zaraženě zíral. Nepromluvil ani slovo. "Zrůdo…" sykl Iss a jedním úderem mu vyrazil louč z ruky.

Angel in disguise - Smrtí nic nekončí 28

10. února 2013 v 21:00 | Neviditelný spisovatel |  Angel in disguise - Smrtí nic nekončí
Dívali se na sebe a dlouho nepromluvili ani slovo. Shadow se skláněl nad svým andělem a svými bledými rty ochutnával jeho jemnou tvář. Iss málem zešílel. Každý jeho dotyk jej spaloval. Ale nemohl se jich nabažit. Musel mít víc. Ucítil jeho horké dlaně, které putovaly po jeho těle. Jemně. Pomalu. Cítil, jak se celý třásl. "Ššš… bude to v pořádku…" špitl Iss a jemně přejel po linii jeho štíhlého těla. Zachvěl se a zalapal po dechu. Lehce mu bříšky prstů přejížděl od zátylku, přes celá záda až k jeho nejcitlivějšímu místu. Lehce se usmál, když ucítil, jak se propnul v zádech.

Uviděl, jak mu podal skleněnou lahvičku. Jeho srdce se rozbušilo tak, že myslel, že mu vyletí z hrudi. Otevřel ji a na prsty si nanesl trochu vonícího oleje. "Neboj se…" sykl mu těsně u ucha a začal mu jemně navlhčenými prsty přejíždět přes jeho nejcitlivější místo. Shadow zalapal po dechu. Takový pocit ještě nezažil. Bál se, ale chtěl vědět, co bude dál. Jaké u toho bude mít pocity. "Uvolni se… Prosím…" vypravil ze sebe ta slova už s námahou. Bál se, že se neudrží. Chtěl cítit jeho sevření, ale nechtěl mu ublížit. Černovlasému chlapci se už také krátil dech. Neznámé pocity mu zaplavily každý kousek v těle.

Iss jej vzal jemně za ruce a kousek se oddálil, aby se na něj mohl podívat. V očích měl roztoužený výraz, který ale zračil strach. "Pojď ke mně…" zašeptal Iss a sevřel jej v pevném objetí. Vysadil si jej na klín, aby k němu mohl mít lepší přístup. Shadow jej pevně držel a nespouštěl pohled od jeho rudých očí. Byly kalné touhou, ale byla v nich i něha. Iss se celý třásl. Bál se, že se přestane ovládat. Jemně jej masíroval a před očima měl černo, když do něj pomalu pronikal a na svých prstech ucítil jeho sevření. Bylo silnější, než si myslel. Z úst mu vyšel tichý sten. "Issi…" špitl plačtivě Shadow a v očích měl slzy.

Ucítil pálení, které každou chvíli sílilo, až se to téměř nedalo vydržet. "Ne…" špitl a doufal, že jej jeho anděl vyslyší, ale marně. Iss nepřestával. Pomalu se v něm krouživě pohyboval, dokud neucítil, že sevření trochu povolilo. "Neboj se… bude to v pořádku…" Shadow se třásl, snažil se vyhnout další bolesti, ale za chvíli se poddal. Uvolnil se, co nejvíce dokázal, zavřel oči, zhluboka dýchal a za chvíli bolest vystřídal příjemný pocit. Oddychl si. "Vidíš… nemáš se čeho bát… bude to krásné, uvidíš…" špital mu do vlasů rudooký anděl, který už sotva popadal dech.

Dlouhou dobu jej masíroval, chtěl, aby se mu to líbilo, aby na ten zážitek nikdy nezapomněl. Užíval si jeho blízkost. Cítil jeho horký dech na svém krku. Shadow si položil hlavu na jeho rameno a nepovoloval sevření. Líbila se mu jeho blízkost. Jeho chlad. Byl to kontrast s tím, co cítil uvnitř svého těla. Tu horkost a momentální uvolnění. Byl to krásný pocit, nechtěl, aby to skončilo. Užíval si každý jeho pohyb, kroužení, jemné pronikání. Ucítil najednou neskutečně krásný pocit, jen na okamžik, jen pohlazení. Netušil, co to je. Bylo to někde uvnitř něj. Začal zrychleně dýchat a nemohl už zůstat potichu. Jeho tiché steny se rozléhaly po chaloupce, nemohl to ovládat.

Iss z něj opatrně vyndal prsty, když si byl jist, že se trochu uvolnil. Bylo krásné vidět jeho výraz. Plný touhy. Lehce se na něj usmíval. Připadal si nejšťastnější od té doby, co přišel o vše. "Věříš mi?" zašeptal mu do rtů. Shadow se zatřásl. "Věřím…" nezmohl se na víc, než na téměř neslyšný šepot. Jejich rty překonaly i poslední milimetry a splynuly v polibek. Iss myslel, že se rozletí na kousíčky, když se začal sám sebe dotýkat. Olej byl příjemný a vlažný. Viděl, jak si Shadow klekl. Hlavu položenou na polštáři. Stále zhluboka dýchal, snažil se ještě více uvolnit. Srdce mu divoce bušilo a před očima měl jen šmouhu.

Ucítil jeho ledové dlaně na svých bocích, jak jej jemně hladí a uklidňují. "Teď to bude bolet, vydrž to, prosím… Věř mi…" špital roztřeseně a jeho vzrušení se už nedalo snést. "Věřím ti…" špitl a zatnul zuby. Ucítil nejdřív jemné kroužení jeho prstů a pak ostrou bolest. Zakřičel. Iss mu podal ruku, aby jej mohl stisknout, ale ucítil jen táhlé škrábnutí a pálení. Ještě více jej to vzrušilo, ale pronikal do něj stále pomalu. "Ne…" zaslechl jakoby v dáli jeho nářek, ale nemohl přestat. Uvědomil si, že to právě jeho nářek mu přináší tu největší slast. "Už ne…" zašeptal a obraz se mu rozmazal pod náporem slz.

"Už to bude v pořádku…" namáhavě ze sebe vypravil rudooký a jemně si jej přitáhl za boky, aby se nemohl vysmeknout. "Neboj…" přirazil do něj znova a pak znova. Po čtvrtém proniknutí už neslyšel žádný nářek. Jen tiché vzlyky, které postupně nahrazovaly vzdechy. "Už žádné slzy…" zašeptal a pak z něj opatrně vyklouzl. Shadow se pomalu zvedl, třásl se. "Pojď ke mně…" pohladil jej po tváři a setřel mu slzy. Odhrnul mu vlasy z tváře a pak jej políbil. Byl to něžný polibek, který mu měl říci, co k němu cítí. Vyslovit to totiž nedokázal.

Iss si jej jemně posadil na klín. Shadow na něj smrtelně pomalu nasedal. Iss myslel, že se zblázní. Černovlasý cítil už jen zvláštní pocit, který neuměl popsat. Ale nebylo to už nepříjemné ani bolestivé. Až poté, co na něj dosedl úplně, mu do každého kousku těla vystřelil úžasný pocit. Zatočila se mu hlava. Musel jej cítit znovu a znovu. Pak ale zpomalil, aby oddálil ten jedinečný pocit vyvrcholení. "Issi…" zašeptal. Kousek od nich na posteli se zalesklo stříbrné ostří. Shadow jej nenápadně uchopil do ruky. Pak ustal ve svých pohybech a řízl se na jemné místo, kde se krk potkává s ramenem. Zasténal slastí z dokonalé bolesti, a poté nabídl krvácející šrám svému andělovi.

Iss se trhaně nadechl, přirazil do jeho těla co nejvíce a přitiskl se k němu. Objal jej, odhrnul mu dlouhé vlasy a přidržel si jej, aby měl co nejlepší přístup k jeho horké krvi. Rudý pramínek mu stékal po krku až na hruď, nemohl se na to jen dívat. Jemně rudou linii slíbal rty, až se dostal na ránu. Z té se valila spousta krve. Její vůně jej omámila a nutila jej do jeho těla přirážet silněji. Shadow se oddával všem pocitům, které jej zaplavovaly, položil mu hlavu na rameno, aby měl ránu přímo u jeho rtů. Iss sténal rozkoší, něco takového ještě nezažil. Jednou rukou jej chytil za vlasy a druhou jej začal uspokojovat.

Chaloupkou se nesly vzrušené vzdechy a tiché výkřiky touhy. Shadow už cítil, že to déle nevydrží. Nemohl ustat ve svém pohybu, musel ten pocit zažít znovu. Chtěl pořád víc. Iss mu šel s pohyby naproti, se rty neustále přitisknutými na krvavém šrámu. "Už nemůžu…" zasténal Shadow a sjel nehty po andělových zádech a těsně nad křídly zanechal rudé škrábance. Iss slastně zakřičel a začal silně přirážet do jeho těla, své pohyby rukou zrychlil do stejného tempa. "Ano…" vykřikl Shadow a vycházel Issovým pohybům naproti. Jejich poslední výkřiky zazněli téměř ve stejnou chvíli. Shadow ucítil ve svém těle příjemné teplo a krásné uvolnění. Opatrně se nadzvedl, aby z něj mohl anděl vyklouznout.

Oba byli zadýchaní, vyčerpaní a zmatení. Iss si vysíleně lehl na bok, čelem k unavenému a dokonale uvolněnému chlapci. Hleděli si do očí. Iss už musel pryč s celým tím zmatkem, který cítil. Už takhle nemohl dál. Něžně Shadowa pohladil po tváři. "Miluji tě, Shadow…" znělo to tak tiše, ale věděl, že jej slyšel. "Miluji tě, Issi…" doplula k němu odpověď jako ozvěna krásného snu. Oběma chlapcům se zalily oči slzami a rty splynuly v polibek. Pak vysílením, šťastní usnuli.

Kam dál