Květen 2010

Kde jsi?

29. května 2010 v 20:20 | Neviditelný spisovatel |  Příběhy nekončícího zoufalství
David se už neubránil hysterickému pláči. Měl strach. Co když se už nevrátí? Co když mu ublíží a už jej nikdy neuvidí? Ale co když jej pustili na svobodu? Tahle myšlenka mu dodávala sílu, ale věděl, že je to spíše pošetilost, než nějaká reálná možnost. Chodil z rohu do rohu. Spočítal snad všechny kameny, které se válely po podlaze. Pamatoval si už všechny plesnivé mapy na stěnách. Jídlo bylo odporné, ale snědl jej. Už měl hlad a věděl, že pokud nechce zemřít, musí jíst, i když zdejší strava byla téměř nepoživatelná. Převaloval jednotlivá sousta v ústech a zabil tak nějaký čas.

Už byl večer a Iss se za doprovodu bachaře dostal zpátky do té díry. Byl utahaný, protože to byla také doba, kdy naposledy pracoval. David k němu s uplakanou tváří přiskočil. "Měl jsem strach, že ti ublížili." Vzlykl a objal rudooké stvoření. Iss se mu podíval do očí. "Jsem v pořádku. Ten jeden pán tady… chce, abych mu sloužil. Uklidil jsem kus tohohle domu. Je to velký dům. Jako hrad, nebo zámek. A za odměnu mi dal najíst. Pravé jídlo. Ne jako jsou tady večeře. Podívej, něco jsem ti přinesl." A rozbalil uzlíček, který držel. Bylo v něm to samé jídlo, které večeřel se Sirem Eliotem.

David zamrkal a potom znovu. "Děkuju…" a pak se konečně usmál. Spadla z něj trocha toho strachu, ale přeci to pořád nebylo ono. Setřel si ještě pár slz a pak se pustil do jídla. Byla to skvělá polévka. Kuřecí vývar se spoustou zeleniny. Když dojedl, prohlížel si tu hlubokou kulatou misku. Pořád byla rozpálená a příjemně jej hřála do dlaní. "Nevím proč… proč tak najednou mě poslali jako sluhu mimo tyhle stěny. A pak mi dají navíc najíst. On… on ten muž, který kázal bachařům, aby mi ubližovali, dnes zemřel. A je tu jiný sir, který chce, abych nebyl jen vězeň, ale také jeho sluha. Nedává to smysl." Zatřásl zmateně hlavou a schoulil se do klubíčka.

Bylo ticho. Ticho plné přemýšlení o tomhle divném počinu. "co když tě jen chtěl vidět na vlastní oči, aby se přesvědčil, že…" odmlčel se. "Že máš vážně rudé oči…" špitl David. Iss se zhluboka nadechl. Zabolelo jej na hrudi, až usykl. "Já nevím, možné je všechno… sakra… ZATRACENĚ!" zaječel a praštil sebou na postel. "Omlouvám se, nechtěl jsem se tě dotknout." David se k němu pomalu přiblížil a jemně jej pohladil po vlasech. "Já vím…" dostal ze sebe mezi vzlyky, které jím otřásali. "Oni mě zabijí…" hlesl spíše pro sebe. "Ne… nezabijí. To nemůžou." Konejšil ho David. Pak si ale Iss vzpomněl na to, co Sir říkal. Mají jej za čaroděje, a když unikl z hořícího domu bez jediného popálení, mohl by i utéct plamenům na hranici. Podle nich. Vzdychl…
*****
Sir De Raven se prohraboval ve své pracovně štosy papírů, které tu zbyly po Siru De Vannovi. Vzal to podle letopočtů. Složil veškeré dokumenty od nejnovějších, po ty nejstarší. Když byl s prací za tři a půl hodiny hotov, začal číst. De Vann byl posedlý válčením a získáváním moci nad svobodnými vesničkami, které do jejich říše nepatřily. Jejich obyvatele pak poslal do boje. Kdo nechtěl bránit jeho zemi do bitvy, byl popraven, ubit nebo uvězněn. Přečetl spoustu jmen a slova se mu už slévala do jedné velké mazanice. Ale musel se dostat k tomu divnému stvoření. Nevěděl, co si myslet. Naháněl mu hrůzu. A to takovou, že netušil, jestli jej má ihned popravit, nebo jej tam nechat shnít.

Poznal ale, že není žádné nemrtvé zjevení ďáblovo, jak se zde o něm říkalo. Byl to obyčejný mladý muž, který byl zkoušen životem. A ty oči logicky přisoudil tomu požáru. Nevěděl to jistě, ale mohlo se to stát. Konečně se dostal k listině, která byla označena velkým nápisem: "Iss - zjevení Satanovo" zakroutil hlavou a dal se do čtení. Nebylo zde uvedeno datum jeho narození, nikdo se jej na to neptal, jelikož někdo, kdo vzešel z plamenů pekelných nemá žádné datum narození. Natož jméno. Dočetl se, že to zvláštní jméno dostal od své chůvy, která jej vychovávala od samého narození až do své svatby. Oženil se v šestnácti s Annou Geliovou. Bylo jí tehdy čtrnáct. Ve svých, skoro sedmnácti počala syna. Malého Stefana, kterého i s Annou uvěznil onen požár a zemřeli.

Když obyvatelé svobodné vesničky jejich dům pomocí věder s vodou a pískem hasili, našli Issa plakat jen kousek od hořících sutin. Žár mu poranil oči, ale obyvatelé si mysleli své. A to, že to byl zrovna Iss, který požár způsobil a také to byl on, který plamenům unikl. Proto "zjevení Satanovo". Vesničané to na něj pokřikovali až do doby, co přijela stráž a po nekonečném bití jej zavlekli do velkého stavení, kde jej hodili do té temné a vlhké díry. Nesměl se už dostat ven. A Sir De Vann pak nechal posvětit celou vesnici, i všechny okolo, aby byla očištěna od ďáblova zjevení.

Netušil, proč tomu tak bylo. Ale pořád se ptal proč. Proč mu vzali i to poslední, co mu zůstalo. Holý život s nekonečným zoufalstvím…

Nechci!

27. května 2010 v 15:00 | Neviditelný spisovatel |  Příběhy nekončícího zoufalství
Druhý den časně ráno se rozletěly ony rezivé dveře. Iss se okamžitě probudil ze snění, které přišlo po smrtelně dlouhé době a celý se roztřásl. Tlustý bachař se k němu ihned přihrnul a kopl do něj. "Vstávej, zrůdo! Půjdeš se mnou!" zaječel, až David vyjekl. "Ty! Drž tam hubu!" zařval i na něj a opět se otočil k rudookému stvoření. "Copak jsi neslyšel? Koukej se zvednout a půjdeš se mnou!" zařval tak nahlas, až se Iss přikrčil. Když se vzepřel na rukou, že se postaví, bachař jej silně kopl do břicha a pak znova a znova. Když bledé stvoření zůstalo ležet, jen přidušeně dýchajíc, vytáhl ho za vlasy a zaječel na něj teď z bezprostřední blízkosti, až Iss ucítil jeho smrdutý dech.

"Kam ho vedete?" zapištěl David a přiskočil k Issovi. Bachař jej udeřil pěstí tak silně, že omdlel.
"Nechci!" křikl, ale dál se neodvážil vzdorovat. Ani nemohl. Neměl sílu. Bachař jej dotáhl až do dlouhé chodby. Zavřel za sebou kovové dveře s mřížovaným okýnkem a zamkl. Pak jej spoutal. Prošli celou chodbou a na konci zabušil na jedny těžké, dřevěné dveře a ty se za chvíli otevřeli. Vykoukla neznámá postava staršího muže, nejspíše vysoce postaveného. "Ah, to jste vy. To má být on?" znechuceně se zašklebil na Issovu, právě krvácející tvář a podíval se do jeho očí. "no… k světu ani zdaleka nevypadá, ale stejně bude jen tady v tomhle křídle budovy a ven ho nehodláme pouštět." Odfrkl si a pozval bachaře dál.

Iss se opatrně rozhlédl, když jej bachař pustil a nechal jej s rukama spoutanýma dozadu. Byl ve velké, bílé místnosti, prokládané tmavým, leštěným dřevem. Vypadalo to jako někde na zámku. Ani netušil, kam jej zavlekli. Zbili jej a probudil se až v té ohavné díře. Bolestivě hmouřil oči, protože na takové množství světla nebyl zvyklý. Měl obrovský strach. Netušil, co ho čeká. Určitě nic hezkého. "Když jsem vám řekl, že potřebuji sluhu, tak tím jsem myslel člověka a ne takovouhle kreaturu!" zavrčel a došel těsně k Issovi. Čapl jej za zaprášené a mastné vlasy, až mu zaklonil hlavu. Pozorně si jej prohlédl. "budu mít noční můry" posměšně zasyčel a pustil jej.

"Mám jej odvést zpátky a přivést toho druhého? Ten je tu ale pouze chvíli a zatím jsme jej nestihli zkrotit. I když, tohle nemůžeme zkrotit stále, ale vy si s ním snad poradíte." Bachař se uchechtl. "Není to nevolník, je to vězeň. Bůh ví, čeho je schopen, ale kdyby se vyskytly nějaké komplikace, zavolám vás a přenechal bych vám… to." Iss se třásl. Strachem a vztekem. Už si myslel, že jej tahle emoce přešla, že už na něj nebude mít sílu. Zmýlil se. "Bude tu do setmění a pak jej můžete odvést zpátky. Zavolám." A s tímhle vysoce postavený muž poslal bachaře za dveře. Ozvalo se měkké zadunění a pak tíživé ticho. Bál se ale promluvit.

"Když tě pustím, nebudeš dělat problémy, že ne?" děsivě se zasmál. "Ne nebudeš… nebo jinak…" odpověděl si sám a s výhružkou škrtl zapalovačem. Iss se jen tak tak udržel vyjeknutí a poodstoupil o metr, až narazil na zeď. Teď už se vysoce postavený muž začal smát hlasitěji. "Raději se pusť do práce, nebo budeš o hladu." Zvýšil hlas a ukázal na vědro s vodou, ze které stoupala pára. U něj ležel kartáč. "celou podlahu vydrhneš. Až to budeš mít hotové, pustíš se do schodů a každý zvlášť vysušíš a potom se dáš do dalšího patra. Až to doděláš, přijď sem a já si to zkontroluju, jestli jsi to neodflákl. Potom možná dostaneš večeři." Iss upřel pohled na vědro, ale na muže se nepodíval. Jen kývl a neubránil se troufalé otázce. "Jak se jmenujete?" muž se zasmál jeho pošetilosti. "Eliot De Raven, ale stačí, když mi budeš říkat Sire" "dobře" pípl a zjistil, že z něj nejde takový strach, jako na samém začátku.

Jakmile měl volné ruce vzal vědro s horkou vodou a kartáč. Práce mu šla od ruky, nebyl líný. I když netušil, kde nabral sílu. Asi ze strachu, že by mu bylo opět ublíženo. Ani se nenadál a už vysoušel poslední schod a vydrhnul poslední chodbu. Uběhly tři hodiny a blížil se ke konci své práce. V tom za svými zády uslyšel teď už milosrdnější hlas Eliota. "Bravo. A to jsem myslel, že jsi budižkničemu." Uchechtl se, ale už to neznělo tak děsivě. "Děkuji" pípl Iss a až dosušil onen schod, zvedl se a podíval se Sirovi do očí. Ten se trochu pousmál a pokynul, aby špinavou vodu vylil na dvůr a kartáč i vědro uklidil. Až to udělal, zavedl jej k velké míse plné čisté vody, kde si mohl umýt ruce. "Zasloužíš si tu večeři."

Nemohl tomu uvěřit, když se posadil za velký stůl s bílým ubrusem a před ním přistál talíř s horkou polévkou. Jemně přičichl a pak zvedl pohled. Sir se pousmál. "No tak jez, nebo ti to vystydne" Iss netušil, čím si tohle tak najednou zasloužil. "Sire… Jak to, že tak najednou? No… tohle…" špital spíše pro sebe, nechtěl se mu dívat do očí. Sir se znovu zasmál. "Jo chápu, že je to asi šok. Ale já nejsem ten, kdo tě tam zavřel. Sir Pee De Vann včera ze záhadných okolností zemřel, našli jej tady v tomhle křesle." Ukázal za sebe, "Nikdo zatím nesjistil, proč se tomu tak stalo. Ale mám tu dokumentaci, byl jsi zde uvězněn po tom požáru. Hned v den, kdy váš dům vyhořel a v něm zahynula i tvá žena a syn. Je mi to líto. Ale De Vann tě považoval za zjevení ďáblovo, jinak si nedokázal vysvětlit tvou barvu očí. Nejprve tě chtěl okamžitě upálit na hranici za čarodějnictví, ale když jsi unikl bez jediného popálení z onoho hořícího domu, připadalo mu to zbytečné…" odmlčel se a podíval se do Issovo udivených očí. "…měl za to, že bys plamenům unikl i na hranici" odfrkl si a usrkl čaje, který měl před sebou.

Iss vstřebával ty ohavné informace a konečně mu došlo, proč zde byl uvězněn a týrán. "To… To on kázal bachařům, aby mě bili…" špitl a neubránil se slzám. "Ano…" odvětil Sir. Zhluboka se nadechl, aby měl dost času na zvážení svých slov. "Bude tě čekat soud. Ale netuším, jak to vezme veřejnost. Protože tě považují…" "…za zrůdu." Dokončil Iss. "Ano… Za nemrtvou zrůdu." Iss se zachvěl odporem k sobě samému. "Vy si to také myslíte, Sire?" položil další otázku a každou chvíli čekal, že mu Sir uštědří ránu. Ale nedočkal se. "Nemyslím. Mluvíš, dýcháš tentýž vzduch, nerozpadl ses na prach na světle. Tak proč bych si to měl myslet?" usmál se. "Děkuju…" popotáhl a snažil se neplakat, protože by nejspíše ztratil i jeho přívětivost.

Jako to bylo se všemi, kromě Davida, se kterými přišel do styku…

Vášeň

23. května 2010 v 21:20 | Neviditelný spisovatel |  Příběhy nekončícího zoufalství

Nikdy netuším, jestli konečně nadejde onen den. Onen šťastný den. Den, který by byl konečně můj poslední. Den záhuby. Smrt by mne konečně osvobodila od pout. Od všeho zlého. Od mého těla. Od mých ohavných očí. Srdce by nebolelo. A vzpomínky se rozprášily do ztracena…

Iss se stále krčil v rohu. David se opatrně a skoro neslyšně přesunul blíže k němu. Do té největší tmy. "podívej, co mám. Takhle na tebe lépe uvidím." Šeptl vesele a škrtl sirkou. Krvavé oči se rozšířily děsem a z hrdla se vydral výkřik. Jen krátký, ale všeříkající. "Omlouvám se. Nechtěl jsem, aby ses polekal." Řekl a provinile sklopil pohled. "co se ti stalo?" "moje žena… můj syn… oni… uhořeli v našem společném domě. Já se zachránil. Nechápu proč? Chci jít za nimi a oni mi to nechtějí umožnit. Proč zatraceně!" hystericky zaječel a plakal. Nekonečný pláč. Vzlyky…

David se k němu přiblížil, už bez světla a bleskově mu zakryl ústa dlaní. "nekřič, prosím tě." Chvíli ještě nechal ruku přitisknutou. Po chvíli Iss lehce kývl a on ruku pomalu spustil dolů. "Nechci, aby ti ublížili." Šeptl zatraceně blízko jeho tváře. Iss se zachvěl. Tolik mu něčí blízkost chyběla. Tak hrozně moc. Vzlykl. Když cítil tak blízko někoho, kdo jej nechce bít, znervózněl.

"Ty se chvěješ." Znovu tiše sykl Issovi do ucha. Ten se trhaně nadechl. "Ano…" na víc se nezmohl. Protože jej dokonale odzbrojil ten pocit. "Ššš" jemně jej pohladil po tváři. "Umyji tě, ano?" Iss roztřeseně kývl. David z kapsy vyndal jemnou látku. Krémově bílou a měkkou. Odlil trochu vody do malé nádoby a látku do ní namočil. Pak ji vlhkou přiložil k Issově tváři a jemně přejel. Opakoval pomalý pohyb, dokud jeho tvář nebyla sněhově bílá. Začal opatrně přejíždět po krku. Snažil se nedívat na všechny šrámy a podlitiny, když z jeho těla pomalu sundal ty kusy hadrů, špinavých od prachu a krve.

Co nejjemněji přejížděl po jeho hrudi a zádech. Zaschlá krev mizela spolu s prachem a zbyla jen bílá kůže plná jizev. Když jeho tělo celé omyl, vrátil mu šaty. "děkuju" řekl tichým hlasem Iss a cítil se lépe. O hodně lépe. Pořád v sobě měl pocity z těch krásných, něžných doteků. Po pár minutách, co se Davidovi tiše díval do očí, si uvědomil, že je nahý. Třásl se. "Na, oblékni se, celý se chvěješ." Usmál se David, ale Iss se neodtrhl od jeho očí. "Není mi zima." Vydechl roztřeseně. David se neovládl a opět se jej dotkl. Lehce přejel přes jeho tvář, jako vánek. Iss zvedl ruku a napodobil Davida. Přiblížil se k jeho tváři. Shrnul mu pár vlhkých vlasů a dlaní jemně přejel od čela až ke rtům. Tam se zastavil a s otázkou v očích strnul v pohybu. Nakonec se dotkl těch jemných polštářků…

Ucítil Davidův horký dech na svých prstech a zatočila se mu hlava. Znovu vydechl. S námahou. "Nádherný" a oči se mu podlily krví. "Neplakej, teď ne" zašeptal a bleskem chytl na prst tu sladko-slanou kapku. Prst s jeho krvavou slzou si přiložil ke rtům a lehce kapku olízl. Zachvěl se stejně, jako Iss po jeho doteku. Naplnil ho prazvláštní pocit. "Issi…" stěží vydechl. Chytl jeho tvář do dlaní a nesmlouvavě jej políbil. Jen zlehka. Něžně… Iss dokořán otevřel oči a hleděl do těch Davidových. Nic neříkali. Jen se dívali. Neznali se. Ale tady. Tady k sobě měli blízko. Tak moc blízko, až by se jeden bál trochu prudčeji pohnout nebo se zavrtět. Nešlo to.

"Omlouvám se" řekl smutným tónem David, když si změřil jeho neměnný, smutný výraz. "Nemáš se zač omlouvat, bylo to…" zalovil v mysli, aby mohl najít výraz pro ten úžasný třepotavý pocit. "…vážně krásný… jemný a…" nevěděl, jak vše vyjádřit. Kdyby mu dal někdo tužku a blok, mohl by se vypsat do nekonečně dlouhé básně.

"Světe milý, prozři přeci
Můžeš mi dát krásné věci
Sladké, horké, nádherné
Jako noci poklidné
Nikdy jsem nechtěl více
Než pohladit mé bledé líce
S citem a i důvěrou
S trochu tichou ozvěnou…

Kravina… zatraceně…" pípl Iss, když svěže dorecitoval svým skoro neslyšitelným hlasem. Nepodíval se mu do očí. Styděl se. Pak ucítil Davidův jemný dotyk. "Nádherné" a pak jej opět políbil…

Ucítil

21. května 2010 v 0:10 | Neviditelný spisovatel |  Příběhy nekončícího zoufalství
Uběhlo zase tolik hodin. Možná byl další den. Nevěděl. Přestal počítat úsvity, které střídaly soumraky. Přestal počítat rány, které dostával. Přestal myslet na svobodu. Nevěřil. Přál si jen smrt. Ale takové štěstí, že ho konečně zabijí, neměl. Díval se pod matným světlem na své šaty. Kusy hadrů, potrhané a potřísněné vlastní krví. Jen díky té krvi a bolesti věděl, že je stále naživu. Jeho duše trpěla a pomalu umírala. Jeho mysl zemřela už dávno.


Hledal po hmatu nějakou nádobu. Nahmatal misku. Nejspíše z leštěného dřeva. Miska, která kdysi byla lesklá a hladká jako sklo. Smočil třesoucí se prst. Voda. Přiložil suché rty k nádobě a trochu se napil. Zakuckal se. Ale pak přišla úleva.

Kroky. Opět uslyšel kroky. Měl neskutečný hlad, ale nedoufal, že by mu někdo dal najíst. Proč taky. Je jenom zrůda, která musí trpět až do konce svých dnů. Byl tu už tak dlouho. Mrtvé svědomí bylo pokryto čirým šílenstvím. Přitiskl se ke špinavému rohu místnosti. Pokud se to odporné vlhké místo tak dalo nazvat. Bál se. Hlavou mu létaly černé myšlenky. Měl potřebu znova zakřičet. Věděl, že by jej opět zbili a už by to nemusel přežít. Svitla mu naděje. Možná jej zabijí. Možná konečně ukončí jeho trápení a duše se osvobodí z téhle zubožené schránky. Možná…

Nadechl se, co nejvíce mohl a… hrdlo se mu sevřelo. Nedokázal zakřičet. Byl příliš znavený. Kroky se stále přibližovaly. Opět uslyšel známé skřípění, po kterém skoro pokaždé následoval nějaký trest. Proč jej ale trestali? Na tuhle otázku nikdy nenašel odpověď. Uslyšel hlasy. Byly ale jiné, než jaké kdy slýchával. Tedy… Ten jeden byl jiný. Zcela nový a nepoznaný. Zněl zoufale a ne ostře jako všechny ostatní. Mřížované dveře se pomalu otevřely. Nejspíše byly pod nějakou tíží.

Opět pár špinavých paprsků dopadlo na bílou tvář a křehkou postavu mladého muže. Jeho mládí ale překryly všechny ty zlé věci, které se mu děly. Nechtěl ani vědět, jak vypadá. Bál se sám sebe. Bál se vidět zrůdu. Oni mu jinak neřekli.

Rána

Stvoření, stále choulící se v rohu, sebou škublo. Jeho strach naplnil celou místnost. Stěny jím byly nasáklé. Vzduch ztěžkl jako mokrý sníh zjara. Zakrýval si tvář. Pevně semkl víčka, ale pár kalných kapek se sneslo po lících až na krk. Ucítil cizí pach. Pot někoho, s kým ještě nepobýval v jedné místnosti. Možná byl blázen, ale paměť mu sloužila. K jeho smůle až velmi dobře. Pořád slyšel křičet svou rodinu, která se nemohla dostat s plamenů. "Prach jsi a v prach se obrátíš". Špitl. V okamžik, kdy si odkryl tvář, mu na ní přistála tupá rána. "drž hubu, zrůdo!" zasyčel jeden z těch tyranů. Vzlykl.

Opět slzy. Spousty slz. Přál si, kdyby tímhle způsobem mohl vykrvácet a konečně zemřít. Ale ani to se mu nedařilo. Zůstal schoulený ve tmě a počkal, až ustane naříkání neznámého v souboji s řevem onoho bachaře. Ozvalo se tlumené zasténání po ráně a následné prásknutí dveřmi. Bachař odešel a nechal jej tam s někým cizím. Schoulil se ještě víc, aby tlumil neutichající pláč, ze strachu a bolesti. Vzlyky jím otřásaly, ale snažil se, být co nejvíce potichu. Tak velký byl jeho strach.

Už myslel, že strachem zemře, když uslyšel další ránu. Bachař zabušil do dveří železnou tyčí. Poté se otevřelo malinkaté okýnko, sotva pro ruku. Uviděl, jak okýnkem proletěly dva dřevěné talíře, které ale talíře připomínaly jen zdáli. Jídlo. Konečně. Jakýsi kus plesnivého pečiva s nějakým kydancem čehosi. Rychle vystřelil z rohu a talíř popadl. Opět stejně rychle se do rohu vrátil a začal hltavě jíst. Bolest břicha byla nesnesitelná. Od kopanců, ale hlavně z hladu. Tři dny nejedl. Nemohl.

Postava, stále otřesená tím, co se jí před momentem přihodilo, došla pro druhý talíř. "fuj" a s tímhle slovem talíř odhodila. Stvoření schované v rohu, říkejme ji Iss, se na novou tvář zadívala. Jeho krvavé oči se otevřely více než jen na malou štěrbinku, kterou pozoroval dění kolem sebe. Neříkal však nic. Jen se díval a nepřítomně hltal onu věc na talíři. "Kdo jsi?" hlesl tak tiše, jako když suchý list dopadne na klidnou hladinu. Osoba ale slyšela. Upřela na zvláštní stvoření jasné, hnědozelené oči. Iss sklopil pohled. Nechtěl, aby jej označil za zrůdu. Alespoň na okamžik si chtěl užít jiného jména.

"Jmenuji se David Nello. Říkej mi David… A ty jsi?" nechal nedokončenou větu ve vzduchu a pohlédl na mladého muže ve stínech. "Iss" špitl. "Iss? Zvláštní jméno. A dál? Máš snad příjmení, ne?" Iss zatřásl hlavou. "zvláštní. Hele, nechceš mi prozradit, proč mě začali mlátit ty pošukové a pak mě zavřeli do nějaké díry?" opět jen nesouhlasné zatřesení. "proč tu jsi?" chvíli bylo ticho. "Já nevím. Nevím nic." Zoufale zapištěl a znova plakal. Otočil se k Davidovi zády, aby neviděl, jak krev tryská z jeho mrtvých očí. "Podívej se na mě Issi." Řekl klidným tónem. "Nemůžu" ozval se vzlyk.

"Notak… neboj se, neublížím ti." Teď jen sotva špitl. Tiše a jemně. "Moc se bojím" dostalo se mu odpovědi. Zkusil to tedy jinak. Když se nemohl podívat na jeho tvář, pohladil jej jemně po vlasech. "bude to dobrý, uvidíš" Ucítil tak nádherný a nepoznaný pocit. Zachvěl se. Modlil se k nebi i k peklu, protože se chystal ke kroku, který by jej mohl zase připravit o někoho, kdo by byl ochoten s ním být. I když jen v ohavné díře plné plísně. Zvedl krvavý pohled a podíval se Davidovi přímo do průzračných očí.

David své oči vyvalil leknutím. Hned ale pohled zmírnil. "Jak se ti to proboha stalo?" "já nevím. Netuším o sobě nic. Jen… ta minulost."slovo minulost zaznělo jen jako zvuk motýlích křídel. Neměl sílu mluvit více nahlas. "co bylo v minulosti?" pobídl ho David, nevnímaje jeho bolest. "vzali mi rodinu. Ženu i to nevinné dítě." Vzlyky se rozběhly po stěnách a vracely se zpět. Proč na to musel pořád myslet. Proč musel trčet tady. Proč vůbec musel žít.

"Bude to v pořádku. Musí to přebolet. Kdybych pro tebe mohl něco udělat…" snažil se pořád povídat, ale i tak mu už hlas vynechal...

...Při pohledu na nekončící zoufalství před sebou…

Uviděl

19. května 2010 v 16:40 | Neviditelný spisovatel |  Příběhy nekončícího zoufalství
Uviděl oblohu plnou hvězd. Občas si říkal: "kdybych tak mohl být takovou hvězdou. Vzdálenou a věčnou." Ale moc dobře věděl, že je to jen jeho nenaplněný sen. Stejně tak, jako volnost, která mu nebyla dopřána. Chtěl ji poznat. Ale nikdo jeho volání neslyšel. Nikdo nebyl, kdo by vyslechl jeho příběh. Setřel si kalné slzy smíchané s krví z bílé tváře a po dlouhých hodinách stání u okna si šel lehnout. Uslyšel neblahé zaskučení staré pružinové postele, která byla pohodlná asi jako prkno poseté hřebíky. "Au" syklo zubožené stvoření, které bylo smířené se svým osudem. Jeho osud bylo věčné zatracení. Společnost jej zavrhla.

"Nemysli zase na nemožné" špitl do tichého prostoru plné prachu a zaťal dlouhé, špinavé nehty do bílé kůže. Trhaně se nadechl a nehty přejel po celém svém předloktí. Byla tma, ale i tak ucítil jemné kapky krve, které se draly z pravidelných ran. Úlevně vydechl. Tohle bylo to jediné, čeho byl ještě schopen. Najednou uslyšel nějaký divný zvuk. Přiskočil ke kovovým dveřím se zamřížovaným okýnkem a sledoval malý bod světla, který se přibližoval jeho směrem. Čekal, že opět uvidí někoho, kdo by k němu byl milosrdnější než ti, kteří k němu chodili doposud. Stejně ani tohle nebylo pravidelné. Netušil, kdy opět přijde někdo, kdo mu bude chtít ublížit. Jestli to vůbec šlo ještě víc.

Vzali mu všechno. Vzali mu lásku. Vzali mu svobodu. Vzali mu i ten poslední zbytek víry, který v něm ještě dřímal a doutnal jako pohaslá pochodeň. Opět ten závan chladu. Cítil ve vzduchu smrt. Líbezně jej ovívala a tančila v pravidelném houpavém rytmu. Semkl pevně víčka, aby nemusel plakat. Pláč a strach. Jeho věrní přátelé. To poslední, co mu zbylo z toho mála, co kdy měl. Jeho život postrádal jakékoliv naplnění. Netušil, jak dlouho ještě jeho trápení potrvá. Nebál se smrti a myšlenky na onu smrt byly každým dnem silnější. Dokonce si ji i přál. Tak proč k němu nepřijdou a jeho trápení neukončí?

Už nevěděl, co má dělat. Už pár měsíců se nevyspal. Pod víčka se mu hned draly děsivé obrazy. Křik jeho ženy. Pláč jeho malého syna. Oba jsou mrtví. Osud mu je vzal. Dvě hvězdy, které zářili jen a jen pro něj. Opět slzy. Už neměl sílu ani na pláč. Ale nedalo se to ovládat. Z hrdla svázaného napětím se vydral palčivý sten. Oči podlité krví opět vypustily proud těch špinavých slz. Leptaly jeho oči jako kyselina. Pálily pořád víc a víc. Pořád se ptal. Pořád naříkal. Ale kdo jej mohl slyšet? Zakřičel.

V mžiku uslyšel hluboké burácení bachaře. Neposlouchal jej. Křičel dál. Ztichl, jakmile uslyšel skřípění klíče v zámku. Otevřenými dveřmi na jeho uplakanou tvář dopadlo pár paprsků světla z chodby. Dveře se s hlasitým zaduněním zavřeli a v malé, zaprášené místnosti se objevil bachař. Muž, tak metr devadesát. Zavalité postavy s rukama velkýma a nemilosrdnýma. Chytil plačící postavu krčící se v rohu za vlasy.
Užil si pohled na jeho rozdrásané ruce a na krvavé slzy v zoufalých očích.

Velikou silou namáčkl zubožené tělo na vlhkou a plísní pokrytou zeď. Mladý muž věděl, co jej čeká. Kousl se do suchého rtu a pevně semkl víčka. Ucítil na zádech palčivý zášleh. A za ním další a další. Husté řasy zadržovaly jeho krvavé slzy. Po padesáti ranách jej bachař opět chytil za vlasy a na rozloučenou jej kopl do břicha. Odplivl si jen kousek od něj a s velkým bouchnutím dveří odešel. Stvoření jen jakoby v dáli uslyšelo vrznutí starého zámku. Pomalu se zvedl ze země a položil se na postel.

Bolest je to jediné, co ještě můžu mít. Být sám a všemi nenáviděný je ten nejhorší trest ze všech. Budu tu dál pobývat. Ležet ve tmě a prachu. Zima probodává mé tělo a neutišitelné oči neustále ronící krev hledají útěchu. Ale… Marně…