Nechci!

27. května 2010 v 15:00 | Neviditelný spisovatel |  Příběhy nekončícího zoufalství
Druhý den časně ráno se rozletěly ony rezivé dveře. Iss se okamžitě probudil ze snění, které přišlo po smrtelně dlouhé době a celý se roztřásl. Tlustý bachař se k němu ihned přihrnul a kopl do něj. "Vstávej, zrůdo! Půjdeš se mnou!" zaječel, až David vyjekl. "Ty! Drž tam hubu!" zařval i na něj a opět se otočil k rudookému stvoření. "Copak jsi neslyšel? Koukej se zvednout a půjdeš se mnou!" zařval tak nahlas, až se Iss přikrčil. Když se vzepřel na rukou, že se postaví, bachař jej silně kopl do břicha a pak znova a znova. Když bledé stvoření zůstalo ležet, jen přidušeně dýchajíc, vytáhl ho za vlasy a zaječel na něj teď z bezprostřední blízkosti, až Iss ucítil jeho smrdutý dech.

"Kam ho vedete?" zapištěl David a přiskočil k Issovi. Bachař jej udeřil pěstí tak silně, že omdlel.
"Nechci!" křikl, ale dál se neodvážil vzdorovat. Ani nemohl. Neměl sílu. Bachař jej dotáhl až do dlouhé chodby. Zavřel za sebou kovové dveře s mřížovaným okýnkem a zamkl. Pak jej spoutal. Prošli celou chodbou a na konci zabušil na jedny těžké, dřevěné dveře a ty se za chvíli otevřeli. Vykoukla neznámá postava staršího muže, nejspíše vysoce postaveného. "Ah, to jste vy. To má být on?" znechuceně se zašklebil na Issovu, právě krvácející tvář a podíval se do jeho očí. "no… k světu ani zdaleka nevypadá, ale stejně bude jen tady v tomhle křídle budovy a ven ho nehodláme pouštět." Odfrkl si a pozval bachaře dál.

Iss se opatrně rozhlédl, když jej bachař pustil a nechal jej s rukama spoutanýma dozadu. Byl ve velké, bílé místnosti, prokládané tmavým, leštěným dřevem. Vypadalo to jako někde na zámku. Ani netušil, kam jej zavlekli. Zbili jej a probudil se až v té ohavné díře. Bolestivě hmouřil oči, protože na takové množství světla nebyl zvyklý. Měl obrovský strach. Netušil, co ho čeká. Určitě nic hezkého. "Když jsem vám řekl, že potřebuji sluhu, tak tím jsem myslel člověka a ne takovouhle kreaturu!" zavrčel a došel těsně k Issovi. Čapl jej za zaprášené a mastné vlasy, až mu zaklonil hlavu. Pozorně si jej prohlédl. "budu mít noční můry" posměšně zasyčel a pustil jej.

"Mám jej odvést zpátky a přivést toho druhého? Ten je tu ale pouze chvíli a zatím jsme jej nestihli zkrotit. I když, tohle nemůžeme zkrotit stále, ale vy si s ním snad poradíte." Bachař se uchechtl. "Není to nevolník, je to vězeň. Bůh ví, čeho je schopen, ale kdyby se vyskytly nějaké komplikace, zavolám vás a přenechal bych vám… to." Iss se třásl. Strachem a vztekem. Už si myslel, že jej tahle emoce přešla, že už na něj nebude mít sílu. Zmýlil se. "Bude tu do setmění a pak jej můžete odvést zpátky. Zavolám." A s tímhle vysoce postavený muž poslal bachaře za dveře. Ozvalo se měkké zadunění a pak tíživé ticho. Bál se ale promluvit.

"Když tě pustím, nebudeš dělat problémy, že ne?" děsivě se zasmál. "Ne nebudeš… nebo jinak…" odpověděl si sám a s výhružkou škrtl zapalovačem. Iss se jen tak tak udržel vyjeknutí a poodstoupil o metr, až narazil na zeď. Teď už se vysoce postavený muž začal smát hlasitěji. "Raději se pusť do práce, nebo budeš o hladu." Zvýšil hlas a ukázal na vědro s vodou, ze které stoupala pára. U něj ležel kartáč. "celou podlahu vydrhneš. Až to budeš mít hotové, pustíš se do schodů a každý zvlášť vysušíš a potom se dáš do dalšího patra. Až to doděláš, přijď sem a já si to zkontroluju, jestli jsi to neodflákl. Potom možná dostaneš večeři." Iss upřel pohled na vědro, ale na muže se nepodíval. Jen kývl a neubránil se troufalé otázce. "Jak se jmenujete?" muž se zasmál jeho pošetilosti. "Eliot De Raven, ale stačí, když mi budeš říkat Sire" "dobře" pípl a zjistil, že z něj nejde takový strach, jako na samém začátku.

Jakmile měl volné ruce vzal vědro s horkou vodou a kartáč. Práce mu šla od ruky, nebyl líný. I když netušil, kde nabral sílu. Asi ze strachu, že by mu bylo opět ublíženo. Ani se nenadál a už vysoušel poslední schod a vydrhnul poslední chodbu. Uběhly tři hodiny a blížil se ke konci své práce. V tom za svými zády uslyšel teď už milosrdnější hlas Eliota. "Bravo. A to jsem myslel, že jsi budižkničemu." Uchechtl se, ale už to neznělo tak děsivě. "Děkuji" pípl Iss a až dosušil onen schod, zvedl se a podíval se Sirovi do očí. Ten se trochu pousmál a pokynul, aby špinavou vodu vylil na dvůr a kartáč i vědro uklidil. Až to udělal, zavedl jej k velké míse plné čisté vody, kde si mohl umýt ruce. "Zasloužíš si tu večeři."

Nemohl tomu uvěřit, když se posadil za velký stůl s bílým ubrusem a před ním přistál talíř s horkou polévkou. Jemně přičichl a pak zvedl pohled. Sir se pousmál. "No tak jez, nebo ti to vystydne" Iss netušil, čím si tohle tak najednou zasloužil. "Sire… Jak to, že tak najednou? No… tohle…" špital spíše pro sebe, nechtěl se mu dívat do očí. Sir se znovu zasmál. "Jo chápu, že je to asi šok. Ale já nejsem ten, kdo tě tam zavřel. Sir Pee De Vann včera ze záhadných okolností zemřel, našli jej tady v tomhle křesle." Ukázal za sebe, "Nikdo zatím nesjistil, proč se tomu tak stalo. Ale mám tu dokumentaci, byl jsi zde uvězněn po tom požáru. Hned v den, kdy váš dům vyhořel a v něm zahynula i tvá žena a syn. Je mi to líto. Ale De Vann tě považoval za zjevení ďáblovo, jinak si nedokázal vysvětlit tvou barvu očí. Nejprve tě chtěl okamžitě upálit na hranici za čarodějnictví, ale když jsi unikl bez jediného popálení z onoho hořícího domu, připadalo mu to zbytečné…" odmlčel se a podíval se do Issovo udivených očí. "…měl za to, že bys plamenům unikl i na hranici" odfrkl si a usrkl čaje, který měl před sebou.

Iss vstřebával ty ohavné informace a konečně mu došlo, proč zde byl uvězněn a týrán. "To… To on kázal bachařům, aby mě bili…" špitl a neubránil se slzám. "Ano…" odvětil Sir. Zhluboka se nadechl, aby měl dost času na zvážení svých slov. "Bude tě čekat soud. Ale netuším, jak to vezme veřejnost. Protože tě považují…" "…za zrůdu." Dokončil Iss. "Ano… Za nemrtvou zrůdu." Iss se zachvěl odporem k sobě samému. "Vy si to také myslíte, Sire?" položil další otázku a každou chvíli čekal, že mu Sir uštědří ránu. Ale nedočkal se. "Nemyslím. Mluvíš, dýcháš tentýž vzduch, nerozpadl ses na prach na světle. Tak proč bych si to měl myslet?" usmál se. "Děkuju…" popotáhl a snažil se neplakat, protože by nejspíše ztratil i jeho přívětivost.

Jako to bylo se všemi, kromě Davida, se kterými přišel do styku…
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Tomáš Tomáš | Web | 28. května 2010 v 16:37 | Reagovat

Moc, moc dobré. Jenže sis udělal problém. Budeš muset psát častěji. Prosím.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama