Ucítil

21. května 2010 v 0:10 | Neviditelný spisovatel |  Příběhy nekončícího zoufalství
Uběhlo zase tolik hodin. Možná byl další den. Nevěděl. Přestal počítat úsvity, které střídaly soumraky. Přestal počítat rány, které dostával. Přestal myslet na svobodu. Nevěřil. Přál si jen smrt. Ale takové štěstí, že ho konečně zabijí, neměl. Díval se pod matným světlem na své šaty. Kusy hadrů, potrhané a potřísněné vlastní krví. Jen díky té krvi a bolesti věděl, že je stále naživu. Jeho duše trpěla a pomalu umírala. Jeho mysl zemřela už dávno.


Hledal po hmatu nějakou nádobu. Nahmatal misku. Nejspíše z leštěného dřeva. Miska, která kdysi byla lesklá a hladká jako sklo. Smočil třesoucí se prst. Voda. Přiložil suché rty k nádobě a trochu se napil. Zakuckal se. Ale pak přišla úleva.

Kroky. Opět uslyšel kroky. Měl neskutečný hlad, ale nedoufal, že by mu někdo dal najíst. Proč taky. Je jenom zrůda, která musí trpět až do konce svých dnů. Byl tu už tak dlouho. Mrtvé svědomí bylo pokryto čirým šílenstvím. Přitiskl se ke špinavému rohu místnosti. Pokud se to odporné vlhké místo tak dalo nazvat. Bál se. Hlavou mu létaly černé myšlenky. Měl potřebu znova zakřičet. Věděl, že by jej opět zbili a už by to nemusel přežít. Svitla mu naděje. Možná jej zabijí. Možná konečně ukončí jeho trápení a duše se osvobodí z téhle zubožené schránky. Možná…

Nadechl se, co nejvíce mohl a… hrdlo se mu sevřelo. Nedokázal zakřičet. Byl příliš znavený. Kroky se stále přibližovaly. Opět uslyšel známé skřípění, po kterém skoro pokaždé následoval nějaký trest. Proč jej ale trestali? Na tuhle otázku nikdy nenašel odpověď. Uslyšel hlasy. Byly ale jiné, než jaké kdy slýchával. Tedy… Ten jeden byl jiný. Zcela nový a nepoznaný. Zněl zoufale a ne ostře jako všechny ostatní. Mřížované dveře se pomalu otevřely. Nejspíše byly pod nějakou tíží.

Opět pár špinavých paprsků dopadlo na bílou tvář a křehkou postavu mladého muže. Jeho mládí ale překryly všechny ty zlé věci, které se mu děly. Nechtěl ani vědět, jak vypadá. Bál se sám sebe. Bál se vidět zrůdu. Oni mu jinak neřekli.

Rána

Stvoření, stále choulící se v rohu, sebou škublo. Jeho strach naplnil celou místnost. Stěny jím byly nasáklé. Vzduch ztěžkl jako mokrý sníh zjara. Zakrýval si tvář. Pevně semkl víčka, ale pár kalných kapek se sneslo po lících až na krk. Ucítil cizí pach. Pot někoho, s kým ještě nepobýval v jedné místnosti. Možná byl blázen, ale paměť mu sloužila. K jeho smůle až velmi dobře. Pořád slyšel křičet svou rodinu, která se nemohla dostat s plamenů. "Prach jsi a v prach se obrátíš". Špitl. V okamžik, kdy si odkryl tvář, mu na ní přistála tupá rána. "drž hubu, zrůdo!" zasyčel jeden z těch tyranů. Vzlykl.

Opět slzy. Spousty slz. Přál si, kdyby tímhle způsobem mohl vykrvácet a konečně zemřít. Ale ani to se mu nedařilo. Zůstal schoulený ve tmě a počkal, až ustane naříkání neznámého v souboji s řevem onoho bachaře. Ozvalo se tlumené zasténání po ráně a následné prásknutí dveřmi. Bachař odešel a nechal jej tam s někým cizím. Schoulil se ještě víc, aby tlumil neutichající pláč, ze strachu a bolesti. Vzlyky jím otřásaly, ale snažil se, být co nejvíce potichu. Tak velký byl jeho strach.

Už myslel, že strachem zemře, když uslyšel další ránu. Bachař zabušil do dveří železnou tyčí. Poté se otevřelo malinkaté okýnko, sotva pro ruku. Uviděl, jak okýnkem proletěly dva dřevěné talíře, které ale talíře připomínaly jen zdáli. Jídlo. Konečně. Jakýsi kus plesnivého pečiva s nějakým kydancem čehosi. Rychle vystřelil z rohu a talíř popadl. Opět stejně rychle se do rohu vrátil a začal hltavě jíst. Bolest břicha byla nesnesitelná. Od kopanců, ale hlavně z hladu. Tři dny nejedl. Nemohl.

Postava, stále otřesená tím, co se jí před momentem přihodilo, došla pro druhý talíř. "fuj" a s tímhle slovem talíř odhodila. Stvoření schované v rohu, říkejme ji Iss, se na novou tvář zadívala. Jeho krvavé oči se otevřely více než jen na malou štěrbinku, kterou pozoroval dění kolem sebe. Neříkal však nic. Jen se díval a nepřítomně hltal onu věc na talíři. "Kdo jsi?" hlesl tak tiše, jako když suchý list dopadne na klidnou hladinu. Osoba ale slyšela. Upřela na zvláštní stvoření jasné, hnědozelené oči. Iss sklopil pohled. Nechtěl, aby jej označil za zrůdu. Alespoň na okamžik si chtěl užít jiného jména.

"Jmenuji se David Nello. Říkej mi David… A ty jsi?" nechal nedokončenou větu ve vzduchu a pohlédl na mladého muže ve stínech. "Iss" špitl. "Iss? Zvláštní jméno. A dál? Máš snad příjmení, ne?" Iss zatřásl hlavou. "zvláštní. Hele, nechceš mi prozradit, proč mě začali mlátit ty pošukové a pak mě zavřeli do nějaké díry?" opět jen nesouhlasné zatřesení. "proč tu jsi?" chvíli bylo ticho. "Já nevím. Nevím nic." Zoufale zapištěl a znova plakal. Otočil se k Davidovi zády, aby neviděl, jak krev tryská z jeho mrtvých očí. "Podívej se na mě Issi." Řekl klidným tónem. "Nemůžu" ozval se vzlyk.

"Notak… neboj se, neublížím ti." Teď jen sotva špitl. Tiše a jemně. "Moc se bojím" dostalo se mu odpovědi. Zkusil to tedy jinak. Když se nemohl podívat na jeho tvář, pohladil jej jemně po vlasech. "bude to dobrý, uvidíš" Ucítil tak nádherný a nepoznaný pocit. Zachvěl se. Modlil se k nebi i k peklu, protože se chystal ke kroku, který by jej mohl zase připravit o někoho, kdo by byl ochoten s ním být. I když jen v ohavné díře plné plísně. Zvedl krvavý pohled a podíval se Davidovi přímo do průzračných očí.

David své oči vyvalil leknutím. Hned ale pohled zmírnil. "Jak se ti to proboha stalo?" "já nevím. Netuším o sobě nic. Jen… ta minulost."slovo minulost zaznělo jen jako zvuk motýlích křídel. Neměl sílu mluvit více nahlas. "co bylo v minulosti?" pobídl ho David, nevnímaje jeho bolest. "vzali mi rodinu. Ženu i to nevinné dítě." Vzlyky se rozběhly po stěnách a vracely se zpět. Proč na to musel pořád myslet. Proč musel trčet tady. Proč vůbec musel žít.

"Bude to v pořádku. Musí to přebolet. Kdybych pro tebe mohl něco udělat…" snažil se pořád povídat, ale i tak mu už hlas vynechal...

...Při pohledu na nekončící zoufalství před sebou…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tomáš Tomáš | Web | 28. května 2010 v 16:25 | Reagovat

Jo, je to dobrý. Popisuješ to jak kdyby to psal J.Deaver.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama