Červen 2010

Nevěřím

2. června 2010 v 1:00 | Neviditelný spisovatel |  Příběhy nekončícího zoufalství
Byla hluboká noc a Iss přemýšlel nad končícím dnem. David jej držel za ruku a klečel na zemi. "Vůbec tohle nechápu. Nevím, co si myslet. A bojím se tím víc, čím déle na to myslím." Vzdychl a podíval se Davidovi do očí. Ten se posadil k němu a jemně se dotýkal jeho tváře. "Nesmí ti ublížit." Špitl a až teď si pořádně všiml, jak je krásný. Bledá tvář s jemnými rysy, krásné rty, hladké čelo a dlouhé, světlé vlasy. Měl velké oči, které kdysi musely být krásné. I když byly rudé, měli mírný, něžný výraz.

"Co když ublíží tobě… co si počnu… co vůbec bude dál…" špital spíše pro sebe, ale David si jej přivinul do náruče. Byl tak křehký. "Bude to v pořádku, jsem tu s tebou. A pořád budu. I po…" "mlč!" Iss to nechtěl dál slyšet. Otřásl se. Smrt si přál. Ale když se podíval na Davida, pohled na celý život se mu změnil. Vše se otočilo o 180 stupňů a jediné, co si v tu chvíli přál, bylo, aby jeho doteky nikdy neskončily. Snil o tom, že jednoho dne je pustí a oni si budou moct žít podle svého. Moc si to přál. Ale nahlas svou myšlenku neřekl. Něco mu v tom bránilo. A to něco neuměl pojmenovat. Ten zvláštní pocit, který nevěděl, kam má zařadit.

"Issi… chci se tě dotýkat…" zastřeně zašeptal, až Iss ucítil jeho horký dech na krku. "Dotýkej se" šeptl téměř neslyšně. Hrdlo měl svázané nervozitou, tíží a stupňující se touhou. "Jsi krásný…" zamumlal do jemného polibku David. "Ne… tohle neříkej…" syklo blonďaté stvoření. Otočil se a jemně, ale naléhavě jej políbil. David chytl jeho tvář do dlaní, prsty zabořil do zacuchaných a zaprášených vlasů a vychutnával si sladkost těch krásných rtů. Oplácel mu polibky s velkou porcí vášně, až se neudržel a polibek prohloubil. Iss se roztřásl. Bylo to tak krásné, že se bál, aby se neprobudil a nezjistil, že tohle všechno byl jen nádherný sen.

Když se od sebe udýchaně odtrhli, hleděli si mlčky do očí. Z mrazivé blízkosti. Iss zhluboka dýchal. Snažil se soustředit jen na rytmus vlastního srdce, protože měl pocit, že se jinak rozletí na milion kousků, nebo se začne smát jako šílenec. Tohle bylo tak jiné, než všechno, co doposud zažil. Poprvé v životě se líbal s mužem. Poprvé v životě měl takový pocit. Ten nepojmenovaný pocit. Jako chuť zakázaného ovoce. Přečtení zapovězené knihy. Otevření Pandořiny skřínky.

"Nevěřím tomu…" hlesl. "Čemu, Issi?" "Připadá mi, že je to jen sen. Že si tohle všechno ze samého šílenství namlouvám… že mám bludy a až ty bludy přejdou, ty se ztratíš… všechno kolem nás se ztratí. I ten pocit. Tohle všechno…" netušil, proč měl takový pocit. Přišlo to tak náhle. Šíleně rychle a z ničeho nic. Jako letní bouřka, která se přežene přes město a pak opět svítí slunce. Konečně zase chvíli cítil náznak štěstí. Něčí blízkost. Sálavé teplo těla. A negativní myšlenky mu opět zatemnily mysl.

"Já tady s tebou jsem… a budu tady do té doby, dokud to jen bude možné. Netuším, co vůbec po mě chtějí. Netuším, co chtějí po tobě. Proč jsme tady. Proč jsme se setkali na takovém místě. V takových otřesných podmínkách. Jsi pod velkým tlakem a strachem, já vím… ale jsem tu teď jen pro tebe, protože tomu Osud prostě chtěl." David hledal v Issovo očích něco, co by naznačovalo nějakou emoci. Po svém proslovu ale neviděl nic. Jen velký zmatek a nepochopení. Nic nechápal, jak by také mohl.

Bouřka

Život je jako jedna obrovská bouře. Protiklady se spojí v jednu velkou událost. Plnou energie a živelné síly. Horko smíchané s chladem. Láska promísená s nenávistí. Osud z našich pocitů umíchá koktejl, který musíme vypít až do samého dna. Některý doušek je sladký jako med, některý hořký jako pelyněk. V celé harmonii emocí, osudových cest a veškerého času proplouváme, nebo letíme. Nikdy se však nedá couvnout zpět…