Červenec 2010

Uteč

18. července 2010 v 12:20 | Neviditelný spisovatel |  Příběhy nekončícího zoufalství
"Issi…" z Davidova úst se samovolně dralo to neobvyklé jméno, které patřilo ještě více neobvyklé bytosti. Díval se na něj zblízka. Dotýkal se jej. Prsty znova a znova nořil do jeho vlasů. Smutně si prohlížel jeho zmučené tělo, které přes všechny ty jizvy bylo nádherné. I když se oblékl, znova své šaty odložil. Potřeboval cítit ty krásné pocity, které proudily do každé buňky. Iss se chvěl. Slzy pomalu stékaly a dopadaly na zem. Nemohl nalézt slova. Mlčel. Vzlykal.

"Notak, maličký…" plačtivě šeptl a jemně jeho slzy sušil malým kouskem bílé látky. "Já už nechci být sám. Nesnesu to už podruhé. Už ne… Ne!" vykřikl v samém zoufalství a David jej utišil jemným dotykem na rty. "Nekřič… Moc tě prosím… Bude to potom lepší, uvidíš." Odpovědí se mu dostal ještě větší pláč. "Issi…" špitl a stiskl jej v náručí. Hladil jej a něžně líbal. Bylo mu jedno, že má dlaně i tvář od jeho krvavých slz. Bylo mu jedno, za co jej zde považují. Chtěl jej jen utišit. Zmírnit jeho trápení.

"Nejsi sám. Jsem tu s tebou, a pokud to bude možné, budu tu stále. Sám bych tě opustit nedokázal. Jsi tak jiný, než všichni ostatní. Probudil jsi ve mně pocity. Tak nepoznané. Možná to byl osud, který chtěl, abychom se zde sešli. A osudu se neporučí." Připadal mu jako bezbranné dítě, které potřebuje ochranu. Jako květina bez slunce. Den bez světla. "Proč jsi na mě tak hodný? Nezasloužím si to. Nezasloužím." Nořil se hluboko do svého temného nitra a myslel jen na vlastní zkaženou duši, která se po celé věky bude smažit v pekle. To tady ho naučili, že z pekla vzešel a do pekla se také navrátí.

"Ty si zasloužíš mnohem víc. Mnohem více lásky, než se ti kdy dostávalo. Mnohem více jemnosti. Zasloužíš. Issi…" cítil jeho bolest. Cítil jeho strach. Všechny pocity, co měl v sobě. "Mám strašný hlad." Špitl skoro se strachem a kousl se do rtu. David se pousmál a zvedl se z postele. "Tady. Jez." Podal mu svůj talíř, na kterém ještě zůstal kousek kůrky od pečiva. "Ty máš taky hlad, Davide…" šeptl. "Notak… Jez…" nedal se odbýt a stále držel talíř před ním. Iss po váhání zvedl ruku a pokusil se uchopit pečivo. Jen co jej pozvedl z talíře, spadlo na špinavou zem. Třásl se.

David ihned jídlo sebral a oprašoval jej. Pečlivě jej očistil, a když si byl jistý, že na něm nelpí prach, něžně Issovi pozvedl obličej, který měl skloněný k zemi. "Maličký…" špitl mu do ucha a vložil mu kousíček do úst. Iss byl bezvládný. Jen plakal. Pomalu rozkousal tvrdé sousto a poté jej spolkl. S námahou. "Napij se." Přiložil mu misku s vodou k ústům. Bylo mu ho líto. Ani to nedokázal slovy vyjádřit. "Prosím, ještě jez…" pobídl jej David s dalším soustem. Iss se však s nesouhlasným zatřesením odvrátil.

David byl zoufalý. Povzdechl si a starostlivě si zajel rukama do černých vlasů. Měl sklopený pohled. Zíral do prázdna. Nemohl už promluvit. Bál se i dýchat, jen aby stvoření vedle sebe nějak neublížil. "Mám strach…" hlesl Iss. Tak tiše, že by jej nemohl nikdo ani slyšet. David však pozoroval vše, i pomalé údery jeho srdce. "Já vím, Issi. Ale jsem tu s tebou, musíme to zvládnout. Zvládl jsi toho už tolik a pořád tu jsi. Stále bojuješ…" "…už ne…" "Issi… nevzdávej to prosím…" teď to byl David, který plačtivě zaúpěl.

"Já… chci, abys pro mne něco udělal…" špitl Iss roztřeseně. David jen kývl a podíval se mu do očí. "Když jen budeš moct, udělej vše pro to, aby tě nezabili. Když se ti jen naskytne možnost, uteč. Utíkej pryč. Hodně daleko, nezastavuj se. Prosím. Slib mi to. Slib mi, že se odsud dostaneš. Prosím slib mi to." Vzlykal a David jen posmutněl ještě více. "Bez tebe nemůžu utéct. Kdybych měl utéct, tak jedině s tebou. Nemohl bych tě zde nechat. Nemohl…" "Ty MUSÍŠ!" David raději ztichl. Netušil, jak vyjádřit to pouto, které bylo mezi ním a ztělesněným zoufalstvím po jeho boku.

Sžíral jej pocit viny. Vina, kterou cítil, ústila z jeho nitra. Přímo z jeho srdce. Srdce, které chtěl dvěma slovy odevzdat bytosti, která snad ani nemůže být člověkem. Někdo tak zvláštní, jemný a křehký. Zlomený a odevzdaný svému osudu. Chtěl mu nějakou sílu dát. Alespoň trochu. David zašmátral v kapse. Vyndal látku již trochu od krve. Setřel mu slzy, ale připadalo mu to zbytečné. Ze zoufalých očí se jich řinulo tisíce. Nemohl ale se jen dívat. "Moc pro mě znamenáš… ale neumím říct, proč vlastně cítím to, co cítím… ani sám netuším, co to přesně je. Ale ovládá mne to. A to něco mi nedovoluje tenhle boj vzdát. Chci pro tebe udělat nejvíc, co jen bude v mých silách. A hodlám tu setrvat co nejdéle. Dovol mi to."

Iss se mu po dlouhých minutách podíval do očí. "Děkuju…" a schoulil se do jeho náruče, která jej sevřela v hřejivém objetí…