Jak dlouho

22. srpna 2010 v 18:00 | Neviditelný spisovatel |  Příběhy nekončícího zoufalství

Jak dlouho potrvá tohle trápení. Jak dlouho budu dýchat zkažený vzduch kolem. Jak dlouho budu ještě čekat, než mne peklo zavolá a nabídne mi svou náruč. Plamennou náruč, která mne bude rdousit a žhnout po celou věčnost. A jak dlouho potrvá ona věčnost? Nesnesu dál být tím, čím jsem. Ohavnou zrůdou, kterou nesmí spatřit svět tam venku. Na druhé straně těchto vlhkých a ledových stěn. Chtěl bych něčemu věřit. Věřit v onen den mého skonání. Ale nemůžu…

David netušil, jaký pocit v něm převládal. Jestli to byl šílený strach a bezmoc, nebo krásný závan štěstí a momentální pocit bezpečí. Protikladné emoce se v sobě mísily a vytvářeli nesnesitelný zmatek, který nebral konce. Jeho klidná duše se chvěla. Byl skutečně zoufalý. Uvědomil si jednu věc. Kdyby jej sem hodili jen tak a byl tu sám, nebylo by to ani zdaleka tak stísněné, jako když zde narazil na stvoření, které bylo z velké části ovládáno hlubokým šílenstvím a zároveň si až příliš uvědomoval vše, co se kolem něj dělo.

V posledních dlouhých hodinách přemýšlel jen nad tímto. Na nic víc neměl sílu, ba ani odvahu. Svitla mu myšlenka, která by jej alespoň na moment odloudila od té beznaděje. Nemohl dýchat. Točila se mu hlava a ze tmy na něj vystupovaly zvláštní stíny. Moc dobře ale věděl, že je to jen známka úmorné únavy. Pod slabým bodem světla pozoroval vyhublé tělo ležící v jeho klíně. Objímal jej. Dlouho se objímali, až Iss usnul a sesunul se skoro k zemi. David jej ale zachytil. To malé zlomené dítě, které neví, co je láska.

Zachvěl se. Mřížovaným okýnkem prostoupila vlna chladu. Bál se, aby Iss neprochladl, zdálo se mu, že má horečku, ale mohl se splést. "Ach Issi… Co mi to jen děláš…" tiše vzdychl. Pocítil palčivou touhu. Chtěl cítit jeho tělo. Chtěl cítit to dokonalé splynutí těl a duší. Chtěl jej. Chytl jeho ledovou dlaň a stiskl ji ve své. Stisk mu byl opětován. Usmál se. "Chci tě." Špitl tiše. Spíše pro sebe, nedoufal, že jej Iss uslyší. David skoro nadskočil, když Iss otevřel oči. "Davide…" zašeptal rozespale. "…zdál se mi nádherný sen…" David se trhaně nadechl. Stále pod odérem silné touhy a také strachu. "Copak se ti zdálo, ty můj andílku…" Iss se zvedl z jeho náruče a posadil se. "Zdálo se mi o tobě."

"O mě…" zmohl se po chvíli na dvě slova. Sklopil pohled. Bál se mu podívat do očí, styděl se za své hříšné myšlenky. Ale jednu myšlenku mohl říct nahlas. "pořád na tebe myslím. Pořád nad tebou přemýšlím. Ty myšlenky jsou silnější než já a netuším, co si s tím počít." Chtělo se mu plakat, ale statečně se držel. Iss své slzy ale neudržel a pár jich dopadlo na zem. "Issi… neplakej prosím… povídej, co se ti zdálo." Ten však nesouhlasně zakroutil hlavou. "neboj se…" "bojím, Davide… moc… raději mi pověz o těch svých myšlenkách" snažil se pousmát, ale nešlo to. David se zachvěl. Zavřel oči a hned si vybavil blízkost a horkost jeho těla. Tiché steny. Chvění a nádherné splynutí.

Z Davidovo úst vyšel tichý, ale všeříkající sten. Nedal se udržet. Otevřel oči a zděšeně hledal Issův pohled. Byl zastřený. Plný očekávání, plný touhy a vášně. "Chci tě…" vydechl konečně a okamžitě vyhledal Issovo bledé rty. Jaké to překvapení, když mu s polibkem vyšel vstříc. Vychutnával si sladkost jeho úst. To horko. "Já tebe… a já tebe…" špital mezi polibky Iss a přivinul si Davidovo tělo blíž k svému.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Mechika Shikato Mechika Shikato | 22. srpna 2010 v 19:20 | Reagovat

To čekání se opravdu vyplatilo :-) Kdybych byla Davidem tak nevím co bych si s Issem počala- Připadá mi jako strašně křehké stvoření :-) Jen málo povídek mě dokáže takhle nadchnout.. A tahle to dokázala již od začátku.. Miluji tvůj styl psaní a doufám, že se brzy dočkám další kapitoly.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama