Říjen 2010

Chtít

3. října 2010 v 18:20 | Neviditelný spisovatel |  Příběhy nekončícího zoufalství
"Davide… já netuším, co mám dělat…" špital se slzami, když rukama bezcílně bloudil po Davidově těle. "Bojíš se?" vydechlo černovlasé stvoření. "Ano… hrozně moc." Sklopil pohled Iss a ustal v jemných dotycích. "Ne… nepřestávej." Sykl David, kterému se zatmívalo před očima. Jemně pozvedl Issovu tvář a zblízka se na něj zadíval. "Neplakej prosím…" a rty přejel po dráze temné slzy, která stékala až na bělostný krk. Iss zasténal. Roztřásl se a celý svět se s ním točil. Musel zavřít oči, měl pocit, že jinak omdlí.

Pár slz obkreslilo tmavě rudou linku přes krásnou tvář, ale pak pláč ustal. "Bude to v pořádku…" opakoval mu neustále David. "Víš, že ti nechci ublížit…" "Vím, Davide." "Chci tě…" "Vezmi si mě…"
po téhle větě se David roztřásl ještě více a projela jím silná vlna vášně. "Opravdu to chceš?" "Chci…" řekl rozhodně Iss a po dlouhém splynutý pohledů vyhledal Davidovo rty. Četl mu myšlenky. Vzájemně si zabořily prsty do vlasů a oddali se nekonečnému polibku. Iss něco tak krásného snad nezažil. Každá buňka v jeho těle nabrala sílu, o které se mu ani nesnilo. A to něco jej hnalo dál. K dalším krokům.

Pod slabým světlem si Davida prohlížel. Líbil se mu. Ani netušil, kolik mu je let, ale tělo měl jemné, chlapecké. Myšlenka na jeho věk jej rozptylovala, sžírala. Netušil proč, jako by na tom záleželo. Jemu samotnému bylo kolem dvaceti, ale připadal si jako stařec. Jak by také ne. Od útlého věku tvrdě pracoval. Na polích, v panských domech, nebo se věnoval různým řemeslům. Musel uživit sebe a svou rodinu. Anna, jeho žena, pracovala jako švadlena. Zůstávala doma, aby mohla hlídat Stefana. S malým dítětem nemohla být někde na trzích. Při těchto vzpomínkách jej zabolelo u srdce.

Bylo to těžké, ale přesto krásné. A teď tu je David. Je to ještě těžší. A takové pocity, které jej ovládali, nedokázal popsat. Posadit je na správnou úroveň. Celé to bylo jako z jiného světa. Z jiné dimenze. Plačtivě vzdychl. "copak ti je?" pohladil jej David co nejjemněji. "bojím se… mám strach, že ztratím i tebe. Bojím se, že…" nechal nedokončenou větu ve vzduchu a zavzlykal, až se rozkašlal. "Čeho se bojíš? Notak…" opět jím projel pocit ochranitelského pudu. Stiskl jej co nejvíce, hladil linie jeho těla. Zasypával jeho šíji polibky. "Bojím se, že mi tě vezmou stejně, jako mi vzali rodinu…" poté si slzy setřel a dlouze si Davida prohlédl. Ten nic neříkal. Jeho pohled řekl vše za něj.

"Chci tě…" opakoval David svou nejsilnější myšlenku. "I já tebe…" špitl zatraceně tiše a opřel se o Davidovu hruď. Zběsilé údery jeho srdce slyšel jako ozvěnu. Oba zrychleně dýchali. Ve vlhké kamenné místnosti byla zima, ale i přes to se oběma mladým mužům usazovali jemné krůpěje potu na čele. Iss se ještě chvěl z ustávajícího pláče, ale cítil, že jeho touha je silnější než bolest, kterou cítil ve svém srdci už tak strašně dlouho. "Davide, prosím…" ozval se toužebný sten z nádherných bledých rtů.

David se hluboce zahleděl do temně rudých očí a pohodlně se usadil. "Bude to bolet, andílku…" "já vím… ale chci to. Moc tě chci. Prosím…" Iss už téměř neviděl. Objal Davida kolem krku a začal mu nesrozumitelně špitat do ouška. Davidovo tělo se rozechvělo ještě více. Vzrušení se zesílilo. Natolik, že stačilo jen splynout. David si rudooké stvoření přitiskl nejblíže, co to jen šlo. Nezbyl mezi nimi ani kousíček místa. "Chci…" sykl ostře a téměř nepřítomně. "Ano andílku…" tiše zasténal, když cítil mírný tlak na svém vzrušení. Chytl útlé boky vznášející se smyslně nízko nad ním, a pomohl mu, se usadit. Pomalu…

Iss ucítil tlak. Jako by jej někdo rozdrásával na kusy. Měl potřebu zastavit svůj smrtelně pomalý pohyb dolů a bolestně ječet. Ale jen se kousl do rtu a pohyb opakoval stále, dokud v něm David nebyl celý. David měl zavřené oči a otevřená ústa. Bylo to tak nádherné. Myslel, že se rozletí na milion kousků. Toužil ještě přirazit do toho nádherného těla, kterého byl právě součástí, ale věděl, jak moc Iss teď trpí. Opatrně krouživě se pohyboval a každou chvilkou cítil, jak se nádherné tělo dostává z křečovitého sevření a dochází k pomalému uvolnění.

"Je to lepší?" špitl rozechvěle David. "Ano…" vydechl Iss, který překonal prvotní bolest a oddával se prvním nádherným pocitům. "Asi se zblázním… Já…" "Neříkej nic… líbej mě…" mírně rozkázal Iss a umlčel svou nádhernou polovičku svými rty.

Tiché steny se nesly místností a ani jednoho z chlapců netrápili myšlenky na smrt, která je zde nejspíše čeká. Jen se nechávali unášet láskou a silnými pocity z loudavého milování. "Issi…" šeptl vzrušeně David. Odpovědí se mu dostal sten. "Tohle nesmí skončit… nesmí…" "Neskončí…" David pevně semkl víčka, celý svět se s ním točil. Zasypával bělostný štíhlý krk polibky a zahleděl se do zastřených očí. "Už to nebolí?" vydechl s námahou. "Ne. Je to nádherné…" špitl roztřeseně.

Ačkoliv tohle sladké dítě už milování prožilo, tohle bylo zcela jiné. Tak nepoznané a zakázané. Sladký hřích s příchutí temné magie. Chvění sílilo, stejně jako touha po vysvobozujícím uvolnění. David byl opatrný, ale už se nemohl dál ovládat a své pohyby v jeho těle zrychlil, zesílil. Nechtěl bledému stvoření ublížit, ale touha byla silnější než on sám.

Iss šel vstříc všem pohybům. Chtěl cítit znova a znova ten nádherný pocit uvnitř svého těla. Potřeboval jej cítit. Zaklonil hlavu a z úst se vydral výkřik. David jako by jej vycítil, bleskově mu zakryl ústa dlaní, aby jej nikdo neslyšel. Iss sténal do jeho dlaně a Davidovo touhu to ještě zesílilo. Kousl se do rtu, aby tlumil výkřik svůj. Trvalo to dlouhé minuty, když konečně přišla poslední křeč slasti a s ní poslední výkřik. Vyvrcholili současně. Jako znamení dokonalého propojení.

Jejich těla se chvěla, když v sobě několik pár okamžiků zůstávala a čekala na odeznění nejsilnějších pocitů. Poté se chlapci objali a své rty nechali splynout v polibek. Jejich oči se zalily slzami. Nádherné štěstí a pocit bezpečí je ovládl. Šťastná srdce tloukla ve společném rytmu a všechno se zdálo být krásné. "Nechci tě ztratit…" "neztratíš…"