Květen 2011

Angel in disguise - Smrtí nic nekončí 1

22. května 2011 v 22:00 | Neviditelný spisovatel |  Angel in disguise - Smrtí nic nekončí


Bylo to tak dlouho. Tak dlouho prosil toho muže, se kterým se zde setkal. Chápal, že je konec, ale zároveň si uvědomil, že konec nikdy nepřijde. Konec znamená totéž, co věčnost. A věčnost je podstatou žití...

Chtěl vidět slunce. Oblaka, která plují po blankytné obloze jako stádo neposedných oveček. Přál si cítit sladkou vůni fialek na jaře. Slyšet zurčení křišťálového potůčku. Chtěl tak málo a přeci toho bylo tolik. Tolik nesplnitelného. "přišel jsi sem, abych ti nabídl věčnost, která náleží každému. Život v zatracení, které je nespravedlivě uděleno, musí být vykoupen. Věčností." Nádherná tvář se zkřivila bolestí. Přišla tak náhle. Zase. Bolest. Proč jen?

"Nechci…" věčně opakoval to slovo. Slovo, které nemělo význam. Nikdy. Ale přeci jej stále říkal. Šeptal, nebo křičel. Byl tu už tolik dní. Tolik nocí. Ale viděl nějaký úsvit či soumrak? Ne. Proč taky. "Nechceš, ale tohle si nemůžeš vybrat. Tohle je dar a prokletí zároveň. Copak nejsi zde šťastný? Máš všechno. Nejsi sám, našel jsi lásku. Víc dostat nemůžeš. Nejsme toho schopni. David je stále někde poblíž, jen nenadešel čas na vaše setkání. Však jsi jej viděl. Ale stejně neexistuje. Protože my neexistujeme. My nejsme.

"Takže nejsem ani já? Notak co mlčíte?" zakřičel a schoval obličej do dlaní. Rozvzlykal se. "Jsi první za věčnost, koho zde vidím plakat." Řekl muž v bílém a něžně třesoucí se postavu chytl za hlavu. Pozvedl mu tvář a setřel slzy. "Utiš se. Nejsi tu pro to, abys truchlil. Jsi tu pro to, abys byl šťasten. Dal bych ti všechno. Vše, co by sis jen přál." "Dej mi život." Muž v bílém se pousmál. Věděl přesně, co chce. Věděl, že jediné spasení tohoto tvora je jeho zahubení a následné znovuzrození.

"Pověz… co ti dal tvůj život? Chvilka štěstí a lásky. A tohle všechno ti bylo zapovězeno. Po zbytek svých dnů jsi trpěl. Trpělo tvé tělo. Trpěla tvá duše. Podívej se na svou duši. Je plná jizev. Místy rudá jako krev živého, místy černá jako krev nemrtvého. Srdce… Měl jsem strach se tě dotknout, aby se tvé srdce nerozprášilo, jak bylo a je zlomené. Tolikrát zlomené. Podívej se na sebe Issi." Pokynul, aby se otočil. Pohlédl do třpytící se hladiny. Nádherný mladý muž. Nepřirozeně bledý. Rty světlé, místy krvavé. Vlasy dlouhé a platinově bílé. Ale když pohlédl do druhé hladiny… Do zrcadla, které odráží obraz duše. Zděsil se a zakřičel. Ale jeho křik se netříštil o stěny. Nikam se nešířil.

Strážce nebes. Onen muž v bílém. Věděl, jak Iss trpí. Cítil bolest. Zpočátku sice ne, ale nyní… Moc dobře věděl, že si ubližuje. Trýzní své neexistující tělo. Ale rány se mu skoro hned hojí. David. Nebyl tu. Nemohl jej najít, i když ho vedle sebe cítil. Ztratil se mu v mlze. Přitom jej pevně držel za ruku, ale pak se vytratil. Jako by svíral prach. Pouhý prach, který upadne v zapomnění. On na něj ale nemohl zapomenout. Miloval jej. Tak moc. Obětoval by pro něj vše. A přesně tohle chtěl udělat.

Schoval se do malé zahrady, kde na něj téměř nikdo neviděl. Pouze on. Strážce nebes. Srážce mrtvých. Věděl, že když opustí nebesa, může se věčně vytratit. Zemře jeho duše. Musel tu zůstat. Ale jak dlouho, to nevěděl. Ale věděl, že na pobyt ve světě živých bude mít jedinou noc. Jednu noc. Měl velké štěstí, že brzy bude slunovrat. Věděl, že na návrat na nebesa má přesně dvanáct hodin. Dvanáct hodin od doby, co zajde slunce. Jeho východ ucítí, nemusel se bát, že zmešká.

Strážce mrtvých s prázdnou tváří nesl lesklý podnos, na kterém ležel dlouhý bodec. Došel až těsně k mladé duši s blond vlasy do půli zad. "Chceš to? Skutečně to chceš?" Šeptl a pozvedl podnos. "Chci" řekl Iss rozhodně a jeho hlas zněl o dost silněji, než kdy dříve. Uchopil rukojeť a prohlédl si lesklé, hladké tělo věci, které jej pošle na Zemi. "Proč nemůžu hned? Proč musím ještě čekat?" skoro úpěl, ale nedostal milé pohlazení. Nic, co by jej mohlo trochu uklidnit. "Nedospěl si. Tvá duše je příliš mladá. A příliš slabá na to, aby přežila přesun na Zemi. I kdyby ses dokázal přesunout, zajisté by ses nedokázal vrátit zpět. Bolí to. Hodně to bolí." Iss zvedl pohled.

"Jsem na bolest zvyklý. Co může být horší, než se dívat, jak mí nejbližší umírají a křičí. Co může být horší než ta věčnost bdělých zlých snů se spoustou ran a ponižování. Už jsem ztratil vše a nemohl jsem s tím nic dělat. Ale Davida se nevzdám. V životě mi sliboval, že mě neopustí ani po smrti. A přesně tohle udělal. Opustil mne. A já jej chci zpátky. Buď jeho, nebo nic!" Slovo "nic" bolestivě vykřikl. Bodec s hlasitým řinčením spadl a skutálel se kamsi na zem. Iss padl na kolena a snažil se neječet pocitem, jako by jej někdo chtěl roztrhat na kusy. Na něco takového zvyklý skutečně nebyl.

Netušil, co dělat, tak jej Strážce mrtvých podepřel. Iss mu pevně stiskl paže, aby zmírnil šílené napětí. Zmítal se. Třásl a každý sval byl napnutý. Oči pálily a on opět plakal. Kapky se třpytily jako diamanty. Jako sněhové vločky v měsíčním světle. Ale pak se jejich barva změnila. Lesk a třpyt se vytratil. Teď měly barvu jako jahodové pyré. Slzy se postupně vytrácely a nahradila je hustá krev. Znova pocítil strach. Šílený strach z té bezmoci. Nemohl nic dělat. Chtěl křičet, ale nemohl. Trhaně dýchal. Naposledy zasténal a padl k zemi.

Konec

18. května 2011 v 22:00 | Neviditelný spisovatel |  Příběhy nekončícího zoufalství

Cítil, jak každou další hodinou slábne. Ani David mu nedokázal pomoci. Tiše přemýšlel nad tím, jaké to asi bude. Přijde vysvobození? Nebo se dá na cestu věčného zatracení? Díval se ustrašeně kolem sebe. Nemohl uvěřit tomu, co se dělo. Zamiloval se. Po měsíci, co pobýval s neobyčejným mladým mužem na jednom bídném místě, které bylo jen vlhkým vězením. Sen, který si pokojně žil před dlouhými měsíci, mu rozbili nemilosrdní inkvizitoři, zaslepení svou nesmrtelnou vírou k Bohu. Iss věřil. Boha se ale bál. Bál se, se k němu i modlit a prosit za odpuštění. Bál se dotazovat, zač tak trpí. Jeho víra se ale znovu zrodila. Byla to víra v nový začátek.

David si tiše špital. Pořád měl v sobě ty nádherné pocity z milování, které bylo z čisté lásky. Nechápal reakce světa na onoho mladého muže, který mu od základů změnil život. Nikdy nepoznal někoho takového. Nikoho, kdo by i přes tolik bolesti a nenávisti všech kolem, zůstal tak dobrosrdečný a milující…

"Jsi anděl…" špitl do ticha. Iss zvedl pohled od prachu na zemi. Krvavé oči se zaleskly v důvěrném, temně rudém odstínu. "Ach Davide… Jsem jen zrůda, co si zaslouží trpět až do konce svých dnů. Já si to zasloužím. Podívej se na mě…" jen sotva hlesl, s námahou. Hlas se mu chvěl a celý se třásl chladem. "To ne… To oni tě takhle nazvali. To oni jsou zrůdy. Místo toho, aby ti pomohli, tak ti vzali i to poslední. Víru…" "Já ale stále věřím…" "V co věříš, Issi?" "V tebe. Věřím v tebe."

David se zachvěl. Netušil, jaký pocit jím tak otřásal. Byl to jen chlad? Láska nebo strach? Cítil i vinu. Velkou vinu. Nechápal. Proč věří "v něj" ? "Proč, Issi?" hlesl tiše a shrnul mu vlasy z tváře. Hluboce se zahleděl do jeho mrtvých očí a vyčkával. "Protože…" nestihl doříct, protože se ozvalo šramocení před kovanými dveřmi. Zařinčení klíčů jen potvrdilo náhlé obavy obou mladých mužů. "Davide… bojím se…" zaúpěl Iss a schoulil se hlouběji do jeho náruče. Plakal.

"Utiš se, prosím… To bude dobrý… Bude to dobrý…" špital David, i když si nebyl až tak úplně jistý. Strach jej ovládal v plné síle. Po odemčení se těžké dveře s nepříjemným vrzáním otevřeli a před nimi stál hlouček mužů. Jedním z nich byl i Sir De Raven. David třesoucí se postavu pevně sevřel v objetí. "ššš…" snažil se zmírnit jeho vzlyky. Nechtěl, aby někdo z nich viděl jeho slzy. Cítil jejich sladkou vůni. Netušil proč, ale vybavil si tu nádhernou noc.

"Příkaz k soudnímu shromáždění!" vyštěkl jeden z cizích mužů. David se lekl síly jeho hlasu. Sebral svitek papíru, který se k němu skutálel a s nedůvěřivým pohledem jej rozvinul. Iss spočinul hlavou v jeho klíně a chránil si tvář před paprsky světla dopadajícího z chodby. David četl. Pomalu slovo po slovu. Trhaně se nadechl, když dočetl text do konce.

Rozsudek.

Rozsudek smrti. "Kdo tak mohl rozhodnout? Kdo k tomu má pravomoc? Proč zatraceně?! Čím se provinil?!" Začal křičet. Umlčelo ho následující bití tří mužů, kterým nemohl uniknout. Vzdal boj o svůj život. Ale boj o ten Issův ne. Viděl, jak k němu jde sir De Raven a pomalu a potichnu mu obsah listiny předčítá. "Neeeeeeeee!" křičel, co jen mohl, ale nedokázal se dostat z bolestivé pasti bachařů. Iss se po dočtení těch pár řádků roztřásl ještě více. Plakal a nedokázal se ani pohnout. Ztěžka zvedl pohled a uviděl sirovu tvář. Byla v ní bolest a zklamání. Neudržel své pocity. Své slzy. "Je mi to líto…" hlesl a poklekl. "Pokud jen budeš moci, odpusť mi to, prosím…" třesoucí se rukou se přiblížil těsně k jeho tváři a setřel mu pár temných slz. "Přísahám, že tě pomstím…"

Sir De Raven mu do dlaně vtiskl malou lahvičku s čirou tekutinou. Iss se tázavě podíval. "Prudký jed. Působí do deseti minut. Chtějí tě na nádvoří ukamenovat. Už je tam téměř celý lid. Plné nádvoří i ulice. Nebudeš to cítit. Přísahám ti, že nebudeš trpět dlouho." Iss už se na nic nezmohl. Zalykal se, sténal a hořce plakal. "Da…David…" vypravil ze sebe. "Jeho taky…" špitl a podíval se na již bezvládné Davidovo tělo. Jen mělce, trhaně dýchal. "Zabijte mě prosím…" naléhavě špitlo rudooké stvoření. "jen mi přísahejte, že David nebude trpět. Prosím… Prosím… Je to mé poslední přání…"

"Nebude…" potom se rychle otočil k ležícímu Davidovi. "Přeji vám dvěma dlouhý život tam v Království nebeském. Už bude konec vašeho utrpení. Konec všeho zlého…" "Miluji tě, Issi…" vydechl z posledních sil. Iss ale slyšel. "Miluji tě, Davide…" poté De Raven otevřel lahvičku s jedem a přiložil ji k Davidovu ústům. Ten hladce prostoupil do jeho hrdla a chystal se utišit jeho srdce navždy. Iss hořce plakal. Bolest v jeho duši přebila tu, která prostupovala jeho zuboženým tělem. De Raven se naposledy sklonil k Issovi. "Vezmi si ten jed, už slyším zvony a lid." Iss přikývl a otevřel lahvičku. Sir jen lehce přikývl. "Děkuji Vám." Sir se lehce pousmál. \"a já děkuji tobě, že jsi mi dokázal otevřít oči. Děkuji. A Hodně štěstí při další cestě."

……a poté se Iss šťastně usmál a vypil obsah lahvičky. "Konečně začnu žít. Nebudu jen přežívat." Pomalu se zvedl a dopotácel se za pomocí sira k Davidovi. "Jen pár okamžiků, a budeme zase spolu."

Iss se pomalu postavil a sir jej doprovodil ke kovaným dveřím. Bachař jej pevně spoutal a vyvedl z té odporné kobky, která se hrobem mohla nazývat. Potácel se. Bachař jej téměř táhl za sebou, škubal s hrubým provazem, který mu obtáčel ruce. Sir šel těsně za ním. "Než se vrátí pro Davida, bude mrtvý a než soudce přečte rozsudek, zemřeš i ty…" odpovědí se mu dostal vděčný pohled a lehký úsměv, který ale skrýval nával štěstí. Už jen chvíli.

Neměl strach. Už ne. Konečně se dlouhou chodbou dostali na nádvoří a poté na náměstí. Iss nyní nehmouřil oči před světlem. Pohlédl přímo do slunečních paprsků a nechal se jimi laskat po popelavě bledé tváři. Slunce bodalo do jeho očí jako tisíce jehel, ale užíval si to. Naposledy. Už se cítil v útlumu. Křik obrovského a pobouřeného davu se mu zdál jen jakoby vzdálené šumění listí. Lid jedním hlasem počal skandovat: "Upalte čaroděje! Zabijte Satanovo zjevení! Očistěte naše město od nestvůr pekelných!" v rukou a ženy i v kapsářích měli hromady kamenů velkých jako pěst. I malé děti po boku žen drželi ve svých malých ručkách kameny, kamínky, ale i klacky a shnilá rajčata.

Dovedli jej až do samotného středu, který tvořila rovina kulatého tvaru - střed těch zapovězených. Nechali jej tam stát. Samotného, uprostřed davu. "Odsouzen k smrti…" Ozval se verdikt z úst neznámého soudce a ke křehké postavě začalo lítat nesčetně předmětů, povětšinou kameny a nahnilé ovoce. Iss pocítil úder do tváře, po kterém se skácel k zemi. Ostatní ale už tolik nevnímal. Přicházel jeho konec. Hluk kolem něj utichal a nebe se rozevřelo. Upadl do bezvědomí…
*****
Probudil se a všude kolem něj bylo světlo. Chodba. Bílá chodba a příjemné teplo kolem. Postavil se a nevěřil. Bolest i strach byly pryč. Bezmoc necítil. Jen veliký zmatek zahltil jeho mysl. Šel dlouho tou zářivou bělostí a po chvíli konečně viděl šedavou siluetu v dáli. "Vítej, Issi. Zvládl jsi to…"
KONEC