Červen 2011

Angel in disguise - Smrtí nic nekončí 4

30. června 2011 v 16:30 | Neviditelný spisovatel |  Angel in disguise - Smrtí nic nekončí


Zhluboka dýchal. Byl ve strnulé poloze. Pořád klečel. Uklidňoval se. "Bez krve to nezvládneš…" řekl rázně strážce mrtvých a ukázal mu kalich. "Plný… Musíš jej vypít úplně plný. Ne méně. Nikdy ne méně, rozumíš?" jeho hlas po něm šlehl jako bič bachařů, kteří jej tak dlouho trýznili. Pevně semkl víčka. Jen vzlykl, nedokázal nic říct. "Issi, rozumíš?" čekal odpověď. Iss zvedl pohled. "Rozumím…" a spolu se slovem po tváři stekla temná slza.

Nemohl dál. Nenáviděl se za to, jak se šíleně spletl. Myslel, že na Onom světě se nebude trápit. Nebylo tomu tak. "Tohle není Ráj, tohle je peklo. Vykoupení? Tohle má být vykoupení? Je to ještě horší, než co bylo za života!" Strážce nebes ukázal svou nepopsatelnou sílu. Chytil právě zrozeného anděla pod krkem a zblízka syknul: "Tohle si nedovoluj! Nebo…" pokynul, aby se otočil na stranu. Uviděl jen skálu. Holou skálu a nic víc. "Nebo?" zavrčel Iss bez ostychu a strachu.

"Nebo…" řekl ostře strážce a v mžiku mu spoutal ruce tenkým provázkem. Přesto byla pouta pevná a řezavě bodala. Iss zkoprněl v údivu a nechal se dotáhnout až k oné skále. "Tohle je Ráj?" zaječel Iss a snažil se vyškubnout. Pouta se ale jen zařízla do jeho kůže a způsobila mu silné pálení. Muž v bílém jej přivázal k očku, které bylo vsazeno do tvrdého kamene. Na Issovu tvář začaly dopadat ostré sluneční paprsky. Horko kolem něj jej sžíralo.

Zanedlouho pocítil šílené sucho a po dlouhé době touhu napít se. V ráji necítil hlad, žízeň, únavu ani bolest. Jak duševní, tak fyzickou. Sice onu duševní pocítil. I sám strážce mrtvých se divil. Slunce jej pálilo. Připadalo mu, jako by mu drásalo kůži. Jako kdyby jej ovíval horký dech plamenů pekelných. "Ne!" křikl, ale neměl na víc sílu. Cítil se úmorně unavený a slabý. Ve skutečnosti takový byl. Proměna jej značně vyčerpala. A síla, kterou mu dodala krev z poháru, mu rychle docházela. Opět z úst vyšel tichý sten. Sten slabosti. Sten z palčivé žízně.

"Jen takhle tě naučím, jak svou touhu a ničivou zlobu ovládat. Je to normální jev pro stvoření, jako jsi ty, ale musíš se naučit to ovládat. Dokud se to nenaučíš, nemůžeš jít tam dolů. Nerad to dělám, ale nejde to jinak. Záleží jen na tobě, jak dlouho ti to bude trvat…" odmlčel se, zhluboka se nadechl a zavřel oči, jako by snil. Poté oči otevřel a hlesl: "Už vím, kde je David…" Iss náhle otevřel oči dokořán a podíval se na strážce tázavě a udiveně. "Kde… notak kde?!" Strážce nebes jej zastavil zdviženou dlaní. "DOST! Až se začneš chovat slušně. Až se naučíš ovládat svůj hněv." Iss se hořce rozplakal. Tak moc se bál, že to nedokáže. Bál se, že zde bude navěky.

Položil se na zem a schoulil se. Pouta sice řezala ještě více, ale nemohl už vydržet stát. Stejně jako nemohl zadržet slzy ze svého vlastního neštěstí. Slzy slabosti a sžíravé touhy. Po krvi a po Davidově náruči. Nevěděl, co z toho bylo silnější. Ale bylo to nesnesitelné. Třásl se. Ale chladem to nebylo. Bylo mu neskutečné horko. Cítil, že pomalu ze slunce šílí. Oči musel nechat zavřené, byly jako plné prachu. Bolely a slunce je spalovalo.

Cítil, jak silný hlad a žízeň jím prostupuje. Šly na něj mdloby. "a teď tu zemřu…" špitl si pro sebe, ale pak mu hned došlo, jak absurdní ta slova jsou. Už je mrtvý. Nemůže zemřít žízní ani hlady. Nemůže zemřít na vykrvácení kvůli jeho pláči. Nemůže zemřít. Jen zešílet. Trest se mu zdál příliš krutý. Nemohl přeci za to, že svou touhu nemůže ovládat. Cítil se jako vyhladovělé zvíře, které bez rozmyslu útočí na svou kořist. Kdo měl být ale kořist? Strážce mrtvých? Není on také mrtvý? Ano je, stejně mrtvý jako on sám. Nemohl by jej zabít a poté utišit žízeň jeho krví.

Tolik se bál, že jeho myšlenky vyznějí nahlas. Ale neslyšel je, i když měl tušení, že strážce mrtvých jeho myšlenky uslyší. Bylo mu to ale jedno. Co měl dělat. Nemohl dělat nic. Jen myšlenky nebyly svázané. Myšlenky byly to, co mu v tuhle chvíli zbylo.

"Davide… pomoz mi prosím…"

Angel in disguise - Smrtí nic nekončí 3

20. června 2011 v 16:00 | Neviditelný spisovatel |  Angel in disguise - Smrtí nic nekončí



Uběhlo jen pár minut a Iss se probral. Bolestně zaúpěl a zvedl se ze země. Zase se chvěl. Ale už nebyl tak slabý. Vstal a vyšel ven z pokoje. Připadalo mu, že zde v Ráji je vše jen bílé a blyštící se. Jakoby vše bylo postaveno z průhledných křemínků. Bolela jej hlava, ale přes to se cítil silný. Jako nikdy předtím. Prohlédl si své tělo. Nevěřil tomu, jak vypadal. Jako by byl úplně někdo jiný. Ale už netušil, co se dělo předtím, než omdlel. Vzpomínka vypadala jako jedna velká mazanice.

Olízl si suché rty. Ucítil na nich tu úžasnou chuť něčeho, čeho se nemohl nabažit. Ale co to bylo, právě nevěděl. Nevzpomínal si. V ústech ještě ucítil něco, co bylo nezvyk. Znovu se vrhnul k zrcadlu. Spíše k vodní hladině jednoho malého jezírka. Klekl do stříbřitě bílého písku a naklonil se k vodě, až si smočil dlouhé vlasy. Otevřel ústa a poté ucukl. "Zatraceně" špitl. "To nic, Issi…" úlekem nadskočil a málem skončil v onom jezírku. Silné paže jej ale zachytily.

Strážce mrtvých se na něj lehce usmíval. Nic mu nevyčítal. Věděl, jaké to je. Vše cítil s ním. Od samého počátku. "Co se to děje…" doufal, že jeho hlas bude znít, ale z úst vyšel jen šepot. Odkašlal si a zkusil to znovu. Strážce nebes jej ale zastavil. "V pořádku. Je to v pořádku. Ničeho se neboj. Tímhle si musel projít každý, kdo se dal na stejnou cestu, jako ty." "Na jakou cestu?" opět jen sotva hlesl. "Cesta věčností má spoustu podob. Někdo se znova narodí do jiného těla a žije další život od samého počátku. A někdo se do svého těla vrátí, ale v jiné podobě. Jako ty."

Iss sklopil hlavu. Přál si, aby se rozprášil do ztracena nebo se narodil jako někdo jiný. Někdo, koho by neoznačovali za zrůdu. V životě k tomu neměli důvod, ale po smrti pro to důvod mají. A ne ledajaký. Má andělská křídla. A touží po krvi. Rozplakal se. "Proč… proč… zatraceně proč!" zasténal z posledních sil a schoulil se do klubíčka beznaděje. "Není to tak zlé, jak to vypadá. Každý začátek je těžký. Hrozně těžký. Ale až se se svým novým životem sžiješ, bude to lepší. Pak ti to nebude připadat tak hrozné jako nyní. Bude to přirozené." Muž v bílém se snažil mluvit pomalu a tiše aby mladou duši uklidnil. Jemně jej hladil po vlasech a přejel i přes křídla, která už pomalu nabírala veškerou sílu a cit.

"Co jsem zač… Já netuším…" stále měl oči sklopené a uplakané. "Poznal jsem dost duší, které potkalo to samé. Všichni byli vyděšení. Ba i víc, než ty. Není to nic, co by se zde, na Onom světě neznalo. Ale je pravda, že je to záležitost, která se děje tak jednou za tři sta let. Nepřešel jsi do jiného těla, protože ses nedostal na Zemi. Mohl by ses převtělit. Ale na to je tvá duše příliš ztrápená a bolavá. Znovu budeš žít. Jen co se dostaneš zpátky." Iss jen vykulil oči. "Ano… můžeš se vrátit zpátky na Zemi. Dospěl jsi. " Rudovlasé stvoření zalapalo po dechu. Už si uvědomil, co se dělo před tím, než ztratil vědomí. Prahnul po krvi. A potřebuje ji, aby měl sílu žít tento nový život. Život po své smrti.

"Vzpomínáš si na ten bodec, který jsem ti ukázal?" Iss přikývl. "Ten bodec je něco jako kouzelný prsten, který tě přesune do míst, které si v mysli představíš. Stačí tu myšlenku udržet. Musí být skutečně silná a já vím, že tvé přání je silnější, než jakékoliv jiné." Zavedl jej zpět na místo, kde jeho proměna začala a už po druhé pozvedl podnos se stříbrnou věcí. "Miř přímo na srdce." Pokynul a Iss se bodce chopil. "Už nemusím čekat na soumrak? Můžu zůstat na Zemi, jak dlouho chci?" Muž v bílém se posadil a Iss jej napodobil.

"Světlo ti bude způsobovat velkou bolest. Hlavně sluneční. Proto si vezmi tohle." Podal mu složený kus látky, která byla zbarvená černočerveně. Iss látku rozložil a prohlédl si dlouhý plášť s kápí, nebo co to vůbec bylo. "Zkus si jej, určitě ti bude akorát." Usmál se strážce nebes a Iss uposlechl. Padl mu jako ulitý. Zakryl mu rudá křídla, která mu sahala až na zem. Avšak mu nijak nepřekážela. Spustil látku a konec tahal za sebou. Vypadal jako nějaký vysoce postavený vůdce nebo král. Jedním chvatem vysunul zpod látky své vlasy a změnil se v nebezpečně krásného tvora, který snad ani nemá pojmenování. Pak si ještě nasadil kápi do tváře, aby zabránil dopadu slunečních paprsků, které zanedlouho na Zemi vyjdou.

"To je všechno? Nebo je nějaký problém, který jste mi ještě neřekl?" Iss nebyl hloupý. Jeho dospělost jej obdařila větší chytrostí a vnímavostí, než jaká u něj byla za života. Strážce nebes rozpačitě přešlápl, jako by chtěl nadcházející slova oddálit co nejvíce. Věděl ale, že to stejně nemá žádný smysl. "Issi… Pokud budeš chtít na zemi přežít, nesmíš zapomínat na to, doplnit sílu. Jakmile pocítíš slabost, nevolnost nebo pocit únavy až mdloby, musíš co nejrychleji vypít nejméně malý pohár čerstvé krve. Nejlépe ještě horké…" odmlčel se, aby tuhle informaci mohl vstřebat.

Iss zaraženě sledoval sklopená víčka strážce nebes a netušil, co by na to měl říct. Tohle jej ale také napadlo. Určitě mu energie z krve, kterou mu poskytl tento muž, nevydrží věčně. A navíc pobyt přeměněné duše v zemi živých jej bude vyčerpávat. Poprvé za tu dobu o své touze jít tam dolů zaváhal. Nechtěl nikomu ublížit. A rozpomenul se, jaká šílená palčivá touha ovládala jeho duši, když onu krev okusil poprvé.

Zkroušeně padl na kolena a poddal se pláči. "Nevím jak dál… jak to bude všechno dál? Co se stane, až někomu ublížím? Můžou mne zabít? Co se stane pak? Co bude, když někomu vážně ublížím? Zatraceně co bude pak?!" křičel v návalu zoufalství a opět pocítil ten šílený tlak ze všech stran. Jako by jej něco rdousilo. Ta tíže, jako veliký balvan, který vás stáhne až na samotné dno.

Angel in disguise - Smrtí nic nekončí 2

7. června 2011 v 17:00 | Neviditelný spisovatel |  Angel in disguise - Smrtí nic nekončí


Když se probral z bezvědomí, poplašeně se rozhlédl kolem. Ležel na břiše, celé tělo měl bezvládné. Chtěl znovu zvednout hlavu z měkkého polštáře, ale neměl na to dost síly. Zhluboka se nadechl a usykl. Ucítil ostré bodání v zádech. Zvedl ruku a zlehka se dotkl místa, kde byla bolest nejsilnější. Nahmatal cosi jemného a hřejivého. Zatnul zuby, aby nezakřičel a vzepřel se na rukou. Posadil se a uviděl svůj odraz v okenní tabuli. Zalapal po dechu.

"Bože můj…" šeptl zatraceně tiše a roztřeseně. V okně se zrcadlil obraz nádherného anděla s křídly rudými jako krev, která z nich ještě v malých krůpějích stékala. Prohlédl si svou tvář. Byla čistá a hladká jako samet. Sněhově bílá a bez jediné skvrnky. Jeho rty byly stále bledé a trochu krvavé. Posmutněl, když spatřil své oči. Když se dostal sem, byly krásně světle modré. Třpytivé. Teď byly opět rudé. Ale nešel z nich strach. Byl v nich všechen jemný cit, jaký měl ve svém srdci.

Došel k zrcadlu a otočil se kolem dokola. Dlouhé vlasy mu spadaly do půli zad a dostaly pozoruhodnou barvu. Jako zralé třešně. Podíval se na své ruce. Všechny jizvy zmizely. Celé jeho tělo nejevilo sebemenší zmínku o hrubém zacházení a sebetrýznění. Bylo nádherné a třpytilo se jako měsíční světlo.

Celé tělo jej bolelo. Ale ta bolest se nedala přirovnat k ničemu, co kdy poznal. Cítil se malátně. Musel se znovu posadit. Zhluboka dýchal a snažil se nezešílet. Nesnesitelné bodání a pálení nebralo konce. Třásl se. Polévalo jej horko. Jako by kolem něj hořelo. Jako tenkrát když přišel o rodinu. Zasténal, ale na víc se nezmohl. Horko náhle vystřídal chlad. Vzal jemný kus látky a zabalil se do něj. Hodil jej přes hruď a přivinul se k němu. Jeho křídla mu nedovolovala se zakutat hluboko do té měkkosti.

Jedna křeč skončila a následovala další. Nemohl vydechnout. Nemohl křičet. Plakal. Tiše plakal a nechal temnou krev stékat po lících a po krku až dopadaly na bílou přikrývku. Uslyšel jemné zaťukání a do pokoje plného světla vešel muž v bílém. Iss se nehýbal. Hlavu měl skloněnou. Slzy padaly. Myslel, že přichází úplný konec. Doufal.

Muž v bílém tiše poklekl a jemně vzal Issovu tvář do dlaní. "Zvládl jsi to" šeptl tiše. Věděl moc dobře, jak mu je. Nedočkal se žádné odezvy. Iss jeho slova téměř neslyšel. Cítil se, jako by umíral žízní. Cítil kolem jen nesnesitelné vedro, chlad a sucho. Tiše a krátce zasténal, jak se snažil promluvit. Muž v bílém pochopil. "Já vím. Tady…" kývl a přiložil mu k ústům kulatou hlubokou misku. Trochu mu zaklonil hlavu a donutil jej se napít.

Do úst mu vnikl doušek teplé husté tekutiny. Netušil co to je, ale cítil nepopsatelnou vášnivou chuť. A hlavně cítil, jak mu do každé části těla putuje příval energie. Ta síla ho omámila. Přestal se chvět. Bolest postupně slábla. "Ještě trochu. Pij." Pobídl jej muž v bílém a Iss bezmyšlenkovitě uposlechl. Byl to úžasný pocit. Chytl misku do dlaní a naléhavě se k ní přisál. "DOST!" křikl muž v bílém a misku mu vytrhl. Iss vztekle zasyčel a vrhl se k němu. Ucítil prudký úder do tváře a následné čapnutí za vlasy.

"DOST!" zařval svým ohromujícím hlasem a díval se mu zblízka do očí, ve kterých se zračilo něco, co ještě u něj neviděl. Dravá touha. Touha po krvi, která jej vrátila zpátky do života. "Chci víc!" syčel jako vzteklá kočka a snažil se vymanit ze sevření. Ucítil další úder. Po něm spadl na zem a už neměl sílu na to zvednout se…