Červenec 2011

Angel in disguise - Smrtí nic nekončí 7

30. července 2011 v 20:00 | Neviditelný spisovatel |  Angel in disguise - Smrtí nic nekončí




"Né!" vykřikl do prázdné zahrady a poplašeně se rozhlížel. Netušil, kde je. Chvíli se procházel. Cítil se odpočatě, ale zmateně. "Jak jsem se sem dostal?" zeptal se pro sebe a po pár krocích poznal, že je stále blízko nádherného křišťálového paláce. Moc si toho nepamatoval. Jen to, že se zde setkal se dvěma upíry, nebo anděly. Dvě stvoření, která se jemu samotnému hodně podobají. "Zatraceně" špitl. Vzpomněl si.

Myia a Suen. Tak se ta dvě stvoření jmenují. To oni jej omráčili. Chtěl je najít. Rozběhl se, ale dálka k bráně paláce se mu zdála stále stejně velká. Zatočila se mu hlava a zdálo se mu, že snad na chvíli omdlel. Otevřel oči a před ním stál Strážce mrtvých. "Otče…" řekl pevným hlasem a pokorně sklonil hlavu. "Issi… pojď se mnou. Jen pojď, chlapče…" Iss netušil, co mu Strážce chce, ale uposlechl. Došli spolu až dovnitř paláce a do místnosti, která byla snad nejhonosnější ze všech, která se zde nacházela.

"Posaď se tady…" pokynul a ukázal na bohatě zdobenou pohovku, červeným sametem potaženou. "Děkuji." "Issi… vím o tvém snu. O tvé vidině…" Iss se trhaně nadechnul. Jen otevřel ústa v náznaku slova. Strážce mrtvých jej ale nenechal promluvit. "David tě také hledá. Usilovně tě hledá, uvězněný mezi dvěma světy. Cítí tě. Chce tě najít, ale sám to nezvládne. Docházejí mu síly a nebude tomu dlouho trvat a on se vytratí do věčné prázdnoty. Tvá láska jej přitahuje stále blíž, ale je slabý. Jeho duše už měla také projít proměnou, ale tam mu to není umožněno. Strádá a slábne každou chvílí."

Iss rozechvěně hledal slova. Reakci na tyto informace. Ale nemohl ze sebe vypravit jediného slůvka, které by mohlo vystihnout jeho pocity a myšlenky. Známý, temně rudý lesk zaplavil jeho mrtvé oči. "On mne volal. Volal mne, vím to!" rozplakal se zoufale a zaťal své nehty do jemné, porcelánové kůže na svém předloktí. Temná krev se vyvalila na povrch a jeho tělo se chvělo ještě víc. "Co mám dělat! Zatraceně co?!" křičel a cítil, jak se blíží vrcholu šílenství.

Strážce mrtvých se jej snažil zastavit v jeho sebetrýznění, stiskl jej v objetí, aby utišil jeho zmítající se tělo. "Pomozte nám… Prosím! Pomozte nám!" "Vaše vzájemná láska vás opět svede dohromady." Iss nevěřil. Bál se. Už nechtěl nic. Chtěl jen jeho. Cítit jej vedle sebe. Jeho blízkost, dotyky, vůni. Potřeboval se jej opět dotýkat a do očí mu říkat, co pro něj znamená. "Musíš věřit, můj synu. Nepřestávej věřit…"

"Jak mám jít za ním? Jak se mám dostat tam, kde je on? A kde vlastně je? Za branou? Za tou hustou mlhou? Tam, kde se mi ztratil? Tam? Nebo je už dávno pryč. Třeba bloudí po světě tam dole! Třeba…" "utiš se…" syknul Strážce. "Přestaň na chvíli přemýšlet a poslechni jen a pouze své srdce." Iss zmlkl. Zaposlouchal se. Jeho mrtvé, tiché srdce se znova roztlouklo. Tiše a slabě, ale přeci jen. Bolelo to, pálilo, ale přesto se mu na tváři objevil úsměv. "Davide…" vydechnul a malátně se vydal směrem k nebeské bráně…

Angel in disguise - Smrtí nic nekončí 6

20. července 2011 v 20:00 | Neviditelný spisovatel |  Angel in disguise - Smrtí nic nekončí


"Nic není tak zlé, jak se zpočátku může zdát, jen je toho na tebe trochu moc." Pokýval Suen, když viděl Issův utrmácený výraz ve tváři. Sklesle hlesnul: "Proč tedy musím pít krev? Připadám si jako zrůda, bestie. Která se musí zničit, odstranit…" Myia jej letmo pohladila. "To si asi připadal každý, i mě to připadalo strašné, odporné a proti všemu živému. Když jsem ale poprvé pocítila tu… touhu, touhu okusit to víno života, došlo mi, že to asi patří ke mně a přestala jsem se po čase kvůli tomu zatracovat."

"Vidím, že tě ale trápí něco mnohem většího, než je tvůj nový život." Zabodl se Suen svýma křišťálově modrýma očima do těch Issových, až jej z toho mrazilo. "Ano…" špitl Iss s těžkým srdcem, které by mělo být mrtvé a chladné jako kus ledu. Ale nebylo… "…měl jsem lásku… a tady se mi někde ztratila. Je tu, jen nevím kde. Strážce mrtvých mi nechce říct kde, ví to… On to ví!" Suen jej zastavil: "Tiše, nekřič. Tolik hněvu v sobě máš, náš pán si nezaslouží, abys byl tak rozhořčen. On ví, co ti může a co nesmí říct. Ví všechno, všude vidí, všechno slyší. On je všude. Jeho moc mne občas děsí, ale asi to tak má být. Nepokoušej se ho rozčílit, nedobře skončíš…"

"To už jsem poznal…" hořce pronesl a vzpomněl si na palčivou, sžírající žízeň a sluneční paprsky. A jeho touha po mechově zelených očích a hřejivém objetí opět zesílila. Z úst vyšel sten. "Jsme tu od toho, abychom ti pomohli. Každá duše si zaslouží být šťastná, proč bys neměl být šťastný i ty?" povzbudivě se usmála vysoká plavovláska a podala mu ruku. Iss se jí však nechopil. Jen zvedl svůj krvavý pohled a špitl: "protože na to nemám právo…" Myia sáhla do sametového černého sáčku a do bílé dlaně nabrala trochu stříbrného prášku, který jemně foukla do Issovi tváře. Iss pocítil uvolnění a sladkou únavu. Měkkce dopadl do mechových peřin a nechal se ovládnout hlubokým spánkem. "Bude mu líp, až se probere." Pousmála se a tiše jako stín se vzdálila a Suen ji, jako pokaždé, věrně následoval. "Doufejme."
*****
Příjemný vánek si pohrával s havraními vlasy mladinkého muže, který upadl do mdlob při své nekonečné pouti nicotou. Neměl nic, jen holou duši a mrtvé srdce plné lásky, která jako jediná jej udržovala stále v naději, že své jediné štěstí najde. "Zemřel jsi proto, abys znovu žil. Abys žil lépe a šťastnější než předtím. Zemřel jsi pro svou nevinnost a čistotu, to proto jsi tolik trpěl.

A já? Já jsem jen ubohý vesnický kluk, který nikdy nic moc neuměl, nic nedokázal a nikomu se za nic neodvděčil. Nikdy jsem neřekl: "děkuji…" jen tobě děkuji za všechno, co jsi mi dal a cos mě naučil. Naučil jsi mě si cenit mála, naučil jsi mne milovat, poznal jsem, co to je skutečné štěstí a skutečná víra. Ty jsi má naděje. Jen ty!

Tak vyslyš mne, prosím!

Dej mi znamení, že se netrmácím za pouhým přeludem a snem!
Dej mi znamení, že stále víš, že jsem!
Dej mi znamení, že stále cítíš lásku mou!
Dej mi znamení, že nestal ses černou tmou!

Ach Issi, má lásko…"

Angel in disguise - Smrtí nic nekončí 5

10. července 2011 v 20:00 | Neviditelný spisovatel |  Angel in disguise - Smrtí nic nekončí




Štíhlá postava bloudící ve věčné světelné chodbě se potácela a bezradně těkala pohledem po nekonečných stěnách. "Co teď?" zoufale se sesunul k zemi a schoulil se do klubíčka. "ach Issi…" zasténal, až se jeho hlas rozezněl do široké dáli. Tak moc toužil po tom, aby jej slyšel. Tak moc si přál stisknout jej v náručí jako tenkrát. Zavřel oči a počal hluboce snít. Vybavil si onu noc touhy a pravé, nehynoucí lásky. Proč jim to bylo všechno ukradeno? Kde skončila jeho láska a kde skončil on sám?

Rozhlížel se. Tápal a hledal něco, co by mu ukázalo cestu. Nějaký bod nebo znamení. Ucítil vánek. Vlahý vánek, který vlál z jedné strany. "Odkud jde?" zeptal se pro sebe a vydal se tím směrem. Utrmácený se kymácel ze strany na stranu a cítil, že jde správně. Šel dlouho. Jak dlouho, to ale nevěděl. Už nemohl dál, musel utíkat. "Nevzdávej to, Davide, nevzdávej to." Špital si pro sebe, ale i tak jej už únava dohnala a on se opřel o jeden z mnoha bílých sloupů, které lemovaly cestu do neznáma.
*****
O několik set let dále, tam na prahu věčnosti a zatracení přemýšlela zkroušená duše o svém bídném osudu. Ani po smrti mu není dopřáno štěstí. K čemu mu je věčnost a vykoupení, když ani zde se onoho štěstí nedočká? Čím tak strašným se provinil, když musí neustále trpět? Čím? Netušil. Jak dlouho tady je? Jak dlouho? Jaká je odpověď, když zde neexistuje čas? Už trochu silnější a odvážnější se procházel po svém pokoji, který by se spíše dal nazvat komnatou, to pro jeho honosnost. Vše bylo jako z křišťálu.

"Issi, proč se pořád tak trápíš? Co ti nedovoluje zapomenout?" Strážce mrtvých marně utěšoval mladou duši s krvavým pohledem. "Láska, můj pane." Špitl, ale jeho hlas se rozezněl jako tisíce zvonů do širokého okolí. "Pojď" pobídl jej muž v bílém a podal mu svou ruku. Iss se jí důvěrně zachytil a za její pomoci se postavil. "Kam mám jít?" ptal se Iss s viditelně nepatrným zájmem. "Neboj. Pojď a uvidíš."

Prošli síní, která byla jako vytesaná z ledu. Iss se nedivil, jen se mu pokaždé z nové a přeci známé nádhery tajil dech. Dlouhé vlasy si svázal rudou stužkou, aby mu nepřekážely ve výhledu. Zatočila se mu hlava, lehce se usmíval. "Tohle je Ráj?" "Ano, Issi. Tvůj nový domov, který by ses měl konečně naučit poznávat. Tady tohle je vstupní síň, na kterou jsi při svém bloudění ještě nenarazil, což nechápu, ale jednoho dne ti tady tohle bude připadat tak běžné a všední, jako ti za života připadalo normální se nadechnout čerstvého vzduchu.

Iss si přiložil ruku ke své hrudi. V místě jeho srdce bylo ticho. Žádný tlukot, jen ticho. Mrtvé ticho. Proč tedy cítí tak silnou lásku, když je mrtvý? A strach? Úzkost? Odvahu? Tolik pocitů! Kde se tedy berou? Kde vznikají? A jak to, že vůbec může mluvit, a chodit po tom krásném paláci, zahradách a chodbách? Vzdychnul si a smutně se podíval na svého průvodce. "Jak to? A proč vlastně?" otázka stačila. Věděl, že muž dobře jeho myšlenky slyší. "Jsi výjimečný, proto."

Iss nikdy nechtěl být výjimka, ale tady proti tomu nic nezmohl. Stejně jako za života na Zemi. "nechci být jiný. Proč nemůžu být jako ostatní?" "Ale vždyť ty nejsi od nich tak význačně odlišný. Jen jsi vnímavější a jsi druh, který se tu nevidí tak moc často. Pojď, chci ti ukázat, že zde existuje pár takových, kteří jsou téměř stejní jako ty. Strážce zatleskal a jedny z mnoha bílých dveří se otevřely a vešly dvě štíhlé postavy v černých pláštích.

"Dobrý den, Strážce nebes." Pozdravily postavy jednohlasně. Byli to muž a žena. "Dobrý den, moji milí, chtěl bych vám někoho představit. Tohle je Iss, je tu sice nějakou chvíli, ale dospěl teprve nedávno a je z toho všeho ještě trochu zmatený a nechce se mi jej v tom nechávat samotného. Věřím, že mu dokážete pomoci." Mile se na obě postavy usmál a žena promluvila: "Jistě Otče, rádi se téhle mladé duše ujmeme, každý si tímhle musel projít a i my oba víme, že to nebyla zrovna procházka Rájem, jak si lidé tam dole představují." "Výborně, tak to vás tu můžu nechat o samotě, nashledanou." "Nashledanou, Otče." Ozval se trojhlas a Strážce nebes zmizel v nekonečné mlze.

"Jsem Miya a tohle je Suen, znali jsme se už za života a jako zázrakem jsme se zde setkali. Už to je tak dávno a přitom nám připadá, že toho za sebou ani moc nemáme." Usmála se žena a počala si Isse prohlížet. "Ano je to tak, na Zemi jsme se sotva stačili seznámit, oběma nám bylo necelých dvacet let. Myslím, že stejně jako tobě, že mám pravdu, Issi?" přidal se do rozhovoru Suen a Iss jen s mírným úsměvem přikývl. "Smím se na něco zeptat?" Špitl Iss. "Samozřejmě." Ozval se opět dvojhlas. "Jak tu jste dlouho?" Ozval se tichý smích. "Zemřeli jsme téměř ve stejnou dobu. Myslím, že nějakých šedesát let tu budeme." Odpověděl Suen a Miya pokývala hlavou. Iss se opět začal divit. A jeho obavy z toho, že zde zešílí, opět rostly…