Angel in disguise - Smrtí nic nekončí 5

10. července 2011 v 20:00 | Neviditelný spisovatel |  Angel in disguise - Smrtí nic nekončí




Štíhlá postava bloudící ve věčné světelné chodbě se potácela a bezradně těkala pohledem po nekonečných stěnách. "Co teď?" zoufale se sesunul k zemi a schoulil se do klubíčka. "ach Issi…" zasténal, až se jeho hlas rozezněl do široké dáli. Tak moc toužil po tom, aby jej slyšel. Tak moc si přál stisknout jej v náručí jako tenkrát. Zavřel oči a počal hluboce snít. Vybavil si onu noc touhy a pravé, nehynoucí lásky. Proč jim to bylo všechno ukradeno? Kde skončila jeho láska a kde skončil on sám?

Rozhlížel se. Tápal a hledal něco, co by mu ukázalo cestu. Nějaký bod nebo znamení. Ucítil vánek. Vlahý vánek, který vlál z jedné strany. "Odkud jde?" zeptal se pro sebe a vydal se tím směrem. Utrmácený se kymácel ze strany na stranu a cítil, že jde správně. Šel dlouho. Jak dlouho, to ale nevěděl. Už nemohl dál, musel utíkat. "Nevzdávej to, Davide, nevzdávej to." Špital si pro sebe, ale i tak jej už únava dohnala a on se opřel o jeden z mnoha bílých sloupů, které lemovaly cestu do neznáma.
*****
O několik set let dále, tam na prahu věčnosti a zatracení přemýšlela zkroušená duše o svém bídném osudu. Ani po smrti mu není dopřáno štěstí. K čemu mu je věčnost a vykoupení, když ani zde se onoho štěstí nedočká? Čím tak strašným se provinil, když musí neustále trpět? Čím? Netušil. Jak dlouho tady je? Jak dlouho? Jaká je odpověď, když zde neexistuje čas? Už trochu silnější a odvážnější se procházel po svém pokoji, který by se spíše dal nazvat komnatou, to pro jeho honosnost. Vše bylo jako z křišťálu.

"Issi, proč se pořád tak trápíš? Co ti nedovoluje zapomenout?" Strážce mrtvých marně utěšoval mladou duši s krvavým pohledem. "Láska, můj pane." Špitl, ale jeho hlas se rozezněl jako tisíce zvonů do širokého okolí. "Pojď" pobídl jej muž v bílém a podal mu svou ruku. Iss se jí důvěrně zachytil a za její pomoci se postavil. "Kam mám jít?" ptal se Iss s viditelně nepatrným zájmem. "Neboj. Pojď a uvidíš."

Prošli síní, která byla jako vytesaná z ledu. Iss se nedivil, jen se mu pokaždé z nové a přeci známé nádhery tajil dech. Dlouhé vlasy si svázal rudou stužkou, aby mu nepřekážely ve výhledu. Zatočila se mu hlava, lehce se usmíval. "Tohle je Ráj?" "Ano, Issi. Tvůj nový domov, který by ses měl konečně naučit poznávat. Tady tohle je vstupní síň, na kterou jsi při svém bloudění ještě nenarazil, což nechápu, ale jednoho dne ti tady tohle bude připadat tak běžné a všední, jako ti za života připadalo normální se nadechnout čerstvého vzduchu.

Iss si přiložil ruku ke své hrudi. V místě jeho srdce bylo ticho. Žádný tlukot, jen ticho. Mrtvé ticho. Proč tedy cítí tak silnou lásku, když je mrtvý? A strach? Úzkost? Odvahu? Tolik pocitů! Kde se tedy berou? Kde vznikají? A jak to, že vůbec může mluvit, a chodit po tom krásném paláci, zahradách a chodbách? Vzdychnul si a smutně se podíval na svého průvodce. "Jak to? A proč vlastně?" otázka stačila. Věděl, že muž dobře jeho myšlenky slyší. "Jsi výjimečný, proto."

Iss nikdy nechtěl být výjimka, ale tady proti tomu nic nezmohl. Stejně jako za života na Zemi. "nechci být jiný. Proč nemůžu být jako ostatní?" "Ale vždyť ty nejsi od nich tak význačně odlišný. Jen jsi vnímavější a jsi druh, který se tu nevidí tak moc často. Pojď, chci ti ukázat, že zde existuje pár takových, kteří jsou téměř stejní jako ty. Strážce zatleskal a jedny z mnoha bílých dveří se otevřely a vešly dvě štíhlé postavy v černých pláštích.

"Dobrý den, Strážce nebes." Pozdravily postavy jednohlasně. Byli to muž a žena. "Dobrý den, moji milí, chtěl bych vám někoho představit. Tohle je Iss, je tu sice nějakou chvíli, ale dospěl teprve nedávno a je z toho všeho ještě trochu zmatený a nechce se mi jej v tom nechávat samotného. Věřím, že mu dokážete pomoci." Mile se na obě postavy usmál a žena promluvila: "Jistě Otče, rádi se téhle mladé duše ujmeme, každý si tímhle musel projít a i my oba víme, že to nebyla zrovna procházka Rájem, jak si lidé tam dole představují." "Výborně, tak to vás tu můžu nechat o samotě, nashledanou." "Nashledanou, Otče." Ozval se trojhlas a Strážce nebes zmizel v nekonečné mlze.

"Jsem Miya a tohle je Suen, znali jsme se už za života a jako zázrakem jsme se zde setkali. Už to je tak dávno a přitom nám připadá, že toho za sebou ani moc nemáme." Usmála se žena a počala si Isse prohlížet. "Ano je to tak, na Zemi jsme se sotva stačili seznámit, oběma nám bylo necelých dvacet let. Myslím, že stejně jako tobě, že mám pravdu, Issi?" přidal se do rozhovoru Suen a Iss jen s mírným úsměvem přikývl. "Smím se na něco zeptat?" Špitl Iss. "Samozřejmě." Ozval se opět dvojhlas. "Jak tu jste dlouho?" Ozval se tichý smích. "Zemřeli jsme téměř ve stejnou dobu. Myslím, že nějakých šedesát let tu budeme." Odpověděl Suen a Miya pokývala hlavou. Iss se opět začal divit. A jeho obavy z toho, že zde zešílí, opět rostly…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jarka Jarka | Web | 13. července 2011 v 8:53 | Reagovat

Jé, to už je konec?! Jsem ráda, že budou Isse provázet ti dva. Snad se nebude cítit tak opuštěný a ztraný. :-)

2 Jarka Jarka | Web | 13. července 2011 v 8:55 | Reagovat

[1]: ztracený :-x

3 Tajemná Temnota Tajemná Temnota | E-mail | Web | 7. února 2013 v 4:16 | Reagovat

Musím přiznat, že se mi to fakt líbí a začíná to být čím dál víc zajímavé! Myslím, že to za pár dnů budu mít všechno přečtený :-D.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama