Srpen 2011

Angel in disguise - Smrtí nic nekončí 10

30. srpna 2011 v 20:00 | Neviditelný spisovatel |  Angel in disguise - Smrtí nic nekončí


Palácem se rozlehl křik. Po Ráji se zvedl vichr a nastala noc. Poprvé za věčnost se neúnavné slunce schovalo za černá mračna a nad zahradou začaly poletovat sněhové vločky. Křik se měnil v zoufalý pláč. Sníh, déšť a blesky - bolest, pláč a křik.
Konec se blíží…

David se marně snažil probrat svého anděla z noční můry, která jím otřásala. Iss křičel, zoufale, jako by jej něco drásalo na kusy. Zmítal se a jeho tělo bylo jako v křeči. "Lásko, prober se, Issi prosím!" křičel na něj a pevně svíral jeho zmítající se tělo. Ozval se další mohutný výkřik a křehké tělo s sebou silně škublo. Dlouhými nehty se zasekl hluboko do Davidova bílého hrdla. Ten vyjekl úlekem a rychle se chytil za vzniklou ránu. Iss se vzbudil.

Zasyčel jako vzteklá kočka a zcela se probral ze snu. Celý se třásl, byl zpocený a cítil, jakoby hořel. Vyděšeně se podíval před sebe. Viděl, jak se David vystrašeně drží za krvácející ránu. "Davide…" hlesl. "Nech mě být! Nepřibližuj se ke mně!" zaječel a o značný kus odstoupil. Schoulil se ke krbu u stěny a stále svíral hluboké škrábance na svém hrdle. "Davide já… já…" nemohl najít slova. Po tvářích se mu spustily slzy. "Já nechtěl!" vzlykl. David se na něj podíval se slzami v očích a špitl: "Nech mě být." A poté utekl z pokoje.

Běžel k jezírku a s pláčem si oplachoval ránu. Bolelo jej ale jen to, že mu to způsobil někdo, na kom mu tak záleží. Nechápal. Proč je teď takový? Bude jiný? Nemohl se přeci tak hrozně moc změnit. Pořád jej miluje. Takového, jaký je. Nyní ale začal o svých citech pochybovat. Je to pořád ten samý, ustrašený tvor, který potřeboval chránit a utěšovat? Ne.
*****
Iss myslel, že už dočista zešílí, rozběhl se a zastavil se až v obrovské síni. Na lesklém stole stála křišťálová váza se suchými květy. Opatrně květiny vyndal a položil na stůl. Vázu shodil na zem a ta se s hlasitým tříštivým zvukem rozbila. Setřel si slzy a sebral ostrý střep. "Když ty, tak já taky…" šeptl a zaryl si střep hluboko do svého předloktí. Hustá krev stékala a dopadala na stůl i bílou podlahu. Mísila se s jeho slzami. "Netuším, co bude dál…"

Zařízl podruhé. "Netuším, jak se mám potrestat za to, že jsem zrůda…"
Další ránu zasadil o něco hlouběji a zasténal. "Netuším, jak odčinit, co jsem ti způsobil…"
Zařízl počtvrté. "Nezasloužím si tvou lásku a důvěru…"
Zařízl popáté. "JSEM ZRŮDA!"

Padl k zemi. Trhaně dýchal, jeho mrtvá krev stékala na leštěnou dlažbu. Modlil se.

"Nech mě jít
Nech mě jít tam daleko
Nech mě se vytrácet
Nech mé slzy kanout
Nech mě krvácet
Srdce mé bolí
Kdopak jej zhojí?
Kouzlo žádné není
Chci upadnout v zapomnění "
*****
Někdy nejhorší trest je ten, když nás ostatní nechají se topit ve vlastním neštěstí. Čekáme soud, trest, kárání. Ale nedostaví se nic. Co zbude pak, když vyhasne i poslední svíce naděje? Prázdnota…

Angel in disguise - Smrtí nic nekončí 9

20. srpna 2011 v 21:00 | Neviditelný spisovatel |  Angel in disguise - Smrtí nic nekončí


Pár nádherných bílých koní se vznášelo lehce nad zemí, dlouhé, světelné chodby. Před Nebeskou branou se tiše zastavili a průvodce Poslední cestou opatrně dostal obě zkroušené duše do stříbrného kočáru. Rychle se rozjel a během pár okamžiků již stanul za branou a své koně zastavil a sesedl. Poté otevřel dveře kočáru a to už se k němu seběhlo pár sloužících duší, které zde procházeli očistcem. Obě postavy opatrně donesly do komnaty křišťálového paláce.

Strážce mrtvých ihned zanechal všech svých povinností a běžel do pozoruhodné nebeské stavby. Tiše jako stín vešel do komnaty. Usmál se, když z pod bílé přikrývky vykukoval rudý pramen vlasů jeho vyvoleného anděla. "Děkuji vám. Mnohokrát vám děkuji. Splnil jste své poslání." Mírně se uklonil, průvodce jej napodobil a poté odešel.

Ozvalo se jemné zaťukání. "Ano, pojďte, moji milí…" zvolal Strážce. Věděl, že jsou to Miya a Suen. Ti hned zamířili k pohovce. "Budou v pořádku?" zeptala se starostlivě Myia. "Ano… Jen, Iss je slabý. A David… Musí se cítit zle, ale vyspí se z toho a potom to bude jen vstup do nového života. Necháme je, až se sami probudí." "Tady jsem donesl plný pohár, je čerstvá." Řekl Suen a postavil jej na malý, zdobený stolek z ebenového dřeva. "Děkuji. Bude ji potřebovat."

*****
Trvalo to dlouho. Strážce mrtvých bez mrknutí oka sledoval dvě spící duše a hlídal každý jejich nepatrný pohyb. Měl zvláštní pocit. Tohle bylo poprvé, co nedokázal přesně poznat jejich pocity. Byl náhle unavený a cítil, že by si také potřeboval odpočinout. Za ta staletí nebeské služby se na něj navalilo tolik pocitů všech, kteří se sem kdy dostali a i přes jeho nekonečně hlubokou duši se mu z toho začala točit hlava.

Znal všechny duše, u všech se podrobně zaobíral jejich příběhy od jejich narození až do smrti a hlavně po jejich smrti… To bylo jeho hlavní poslání. Sám to za života neměl snadné, i on si tímhle stále se opakující cyklem prošel. Zrození, život, smrt, pomalá přeměna, znovuzrození a věčný život. On byl první. Viděl toho už mnoho. Jen jej nikdy nenapadlo to, že bude muset nést pocity všech. Cítí poslední pocity umírajících, jejich strach a nejsilněji s nimi prožívá pocity po jejich znovuzrození. Ale to, co zažil u Isse… To mu po těch staletích nahnalo strach…

Už když jej pozoroval za života. Od malinka měl zvláštní vyzařování a skryté nadání pro empatii. Už tehdy mu předpověděl vyšší postavení po své smrti. Netušil ale, že se jeho předpověď zvrtne. Po těžkém životě by měl následovat mnohem lehčí posmrtný život. Ten mu ale nebyl dopřán. Celý zmatený se ptal, proč. Proč tomu tak je? Bude jednou Iss něco víc, než je on sám? Kdy to bude? Jaký bude jeho posmrtný úkol? Jak dlouho bude trvat?

Jednoho dne se probudím a svět se změní. Už nebude takový, jaký jsem jej poznal. Zlo se nahromadí a bude světem prostupovat jako černá mračna po obloze a slunce zakryje do tmavého pláště. A na světě už nezbude nikdo, kdo by jej odstranil a propustil paprsky z jejich temného vězení. Na světě zbude jen věčná tma…

Angel in disguise - Smrtí nic nekončí 8

10. srpna 2011 v 20:00 | Neviditelný spisovatel |  Angel in disguise - Smrtí nic nekončí


Šel pomalu. Potácel se ze strany na stranu. Přímo před bránou se posadil na oblý kámen a odpočíval. Pohledem sjížděl majestátnou bránu. Jako vše v Ráji, tak i nebeská brána byla zářivá, stříbřitě bílá. Kolem všude byla oblaka. Jemná, jako sněhové vločky, ale zároveň mohutná, jako nedobytná pevnost.

"Už nevím, jak dál…" vysíleně šeptl a oči se mu klížily. Schoulil se na zem a snažil se schovat tvář před dopady nadměrné záře. Netrvalo to dlouho a poddal se do říše snů. Cítil únavu, věděl, že potřebuje znova alespoň doušek krve, jinak zešílí a nebude mít dost síly se vrátit zpět do zahrady. "Davide…" zasténal tiše a z posledních sil stiskl mohutnou leštěnou kliku od Nebeské brány. Ta se po pár pokusech pomalu otevřela. Jen na malou skulinku, ale i tou se štíhlá postava dokázala dostat do světa živých.

Hned před branou byl půlkruhový plac s obrovským schodištěm, které bylo snad nekonečné. Pocítil chlad. A nemalý strach z nepoznaného. "Davide…" chtěl zakřičet, ale jeho hlas téměř zanikl. "Davide…" zkusil to znova a opatrně sestupoval dolů. Šel pomalu a dlouho. Síly mu docházely, ale nemohl se zastavit. Cítil ve svém srdci něco, co jej přitahovalo. Tak silně přitahovalo a sžíralo. Třásl se slabostí, šly na něj mdloby. Vzpomněl si na Strážcova slova: "Jakmile pocítíš slabost, nevolnost nebo pocit únavy až mdloby, musíš co nejrychleji vypít nejméně malý pohár čerstvé krve. Nejlépe ještě horké…" rozplakal se. Poznal, jakou krutou pravdou ta slova jsou…

Sešel poslední schody. Konečně byl na prahu království Nebeského a Země. Podlamovala se mu kolena, v uších slyšel nesnesitelné hučení, pálení na hrudi a úmornou žízeň. Potřeboval se napít. Potřeboval krev. Cítil, jako by se vytrácel. Síly jej opouštěly. Šel ale pořád dál a dál a najednou po něm šlehl elektrizující pocit. Tam na kraji a té bílé stěny se choulila drobná postava. Netušil, kde najednou vzal sílu, ale rozběhl se a zastavil se těsně u ní. Ztěžka dopadl na zem a opatrně postavu zvedl. Odhrnul jí vlasy z tváře…

"Davide…" špitl tak tiše. Jeho temná slza dopadla na jemnou tvář a konečně se otevřely hnědozelené oči. "To je nádherný sen. Ne… Chci ještě spát…" a s tím se oči opět zavřely. "Ne… To není sen. Davide…" ale nebylo jej téměř slyšet. David se už neprobral. "Pomozte nám, prosím…" vzlykl a s posledních sil vzal Davidovo bezvládné tělo do náruče a vydal se směrem nazpátek. Zpátky do Ráje…

Nevydržel to už bez krve. Jeho duše umírala žízní. Potácel se. Pevně svíral Davidovo tělo, ale pomalu svou cestu zpět vzdával. "Už nemůžu… už nemůžu dál… Nebesa… pomozte…"

*****
Strážce mrtvých pozoroval celou Issovu pouť. A poznal, že jeho láska je ještě silnější, než si myslel. Vyslal svého nejvěrnějšího průvodce Poslední cestou a pověděl mu svůj požadavek. "Ne… to není příkaz. To je prosba…"