Září 2011

Angel in disguise - Smrtí nic nekončí 13

30. září 2011 v 21:00 | Neviditelný spisovatel |  Angel in disguise - Smrtí nic nekončí
Tam na nebesích, kde se vše zdálo být jako z křišťálu, se chystala mladá duše ke svému největšímu kroku. "Issi, je čas…" řekl Suen a pokynul, aby neotálel a šel tam dolů. "Musíš jít, bez krve to nezvládneš, to už moc dobře víš, musíš jít tam dolů. Je temná noc, lehce proklouzneš jako myška, nebudeš rušen." Iss se zachvěl. Bál se, co se může stát? Když už zemřel, může jej někdo zabít? Bylo to vlastně jedno. Kdyby odmítl čerstvou krev, kdyby si řekl, že nebude zabíjet, vytratí se. A to teď už nechtěl. Nemohl by, kvůli Davidovi.

"Smím se ještě rozloučit?" špitl trochu roztřeseně a zahleděl se na spící postavu jeho vyvoleného. "Ano, ale neotálej." Poklekl před bohatě zdobenou pohovku a zahleděl se na téměř dětskou tvář mladého muže s ebenovými vlasy. "Musím jít… Vrátím se, už tě nikdy neopustím…" dal mu jemný polibek na čelo a postavil se. "Nepřestanu tě chránit…"

Poté se zahalil do černo-rudého pláště a nasadil si kápi do tváře. "Tady… vezmi si jej…" Podal mu Suen ostrý nůž a vtiskl mu jej do dlaně. "Nač?" zvedl krvavý pohled. "Kdybys byl v nebezpečí, kdybys nevěděl, jak dál." Iss pohlédl opět na Davida. "D-dobře… děkuji." Zachvěl se. Neměl rád vstupy do neznáma. Moc dobře věděl, že pro něj svět nebude už tím starým známým prostředím, ve kterém žil svůj nešťastný život. Bude horší? Nebo lepší? Kladl si tyhle otázky.

Zavřel oči, zhluboka se nadechl, až jej bodlo u srdce, které tiše a nejistě tlouklo. Ohlédl se na Suena, který jej doprovázel. "Děkuji…" Suen se lehce uklonil a Iss jej napodobil. Tiše se vytratil a Iss zůstal opět sám. A před ním dlouhá cesta k nebeské bráně. Nádherná, nekonečná chodba vypadala jako vydlážděná diamanty, jak se blyštila a leskla. Sklopil pohled a pomalým krokem se čím dál víc přibližoval k hranici Ráje a světa. Čím byl blíže, tím větší únava a obavy na něj doléhaly. Měl s sebou malou, křišťálovou lahvičku, ve které bylo pár kapek krve. Jen smočil rty a do úst mu pronikl malý doušek. Zasténal tím pocitem. Energie a hřejivý pocit se mu rozléval do celého těla a on mohl už jistějším krokem pokračovat ve své pouti.

Nezastavil se, dokud nestanul před majestátnou branou, kterou se mu velkou silou podařilo otevřít. Jen pootevřít a proklouznout, aby se ocitl před nekonečnými schody do světa živých. Bránu za sebou zavřel. Ucítil chlad. Závan již neznámých vůní a pocitů. Ve světě je zlo. Neštěstí, bída a smutek. Jen z jediného závanu poznal všechny pocity, které kazily ovzduší lidského světa.

Sestupoval dolů. Nyní rychleji, než při svém prvním pokusu. Téměř utíkal, nezastavoval se. Už mu ale docházely síly. Čím byl níže, tím se mu hůře dýchalo, počal se třást a všechny jeho pocity sílily. Emoce. Strach, úzkost, osamění. A tak silné pocity, jako by žil, skutečně žil. Ten prostupující chlad a úmorná únava. Hučení v uších se již zdálo nesnesitelné, bodalo jej z toho v hlavě, oči pálily.

Mlha se pomalu vytrácela a Iss každým dalším krokem cítil větší a větší chlad. Konečně byl v zemi živých. Netušil, co tu pro něj bude nového. Netušil, co očekávat. Roztřásl se nervozitou, chtělo se mu zvracet. Zhluboka se nadechl, až to zabolelo. "ne… jdi dál, nezastavuj se." Špital si. Netušil jak, ale ocitl se u malé chatrče. Už při prvním pohledu mu připadala zvláštní. Šel k ní blíže.

S nemalým zájmem si prohlížel zvláštní stavbu z neobvyklého materiálu. Nikdy nic podobného neviděl. Netušil, k čemu to přirovnat. Vždy znal jen opracované kameny a dřevo. Tohle bylo jiné. Alespoň slaměná střecha mu byla známá. Pořád se otáčel, rozhlížel se. Doufal, že bude na nějakém známém místě, ale zatím nic nepoznával.

Chtělo se mu zaúpět. Kam dál? "Potřebuješ krev…" hlesl si pro sebe, aby se lépe smířil s tou děsivou skutečností. Sundal si kápi a shodil dlouhý plášť z ramen. Protřepal svá křídla. Bolela jej, jak musela být stažená. Ohlédl se, ale nikde nikdo. Nepozorovaně mohl svá křídla rozepjat. Zabořil si prsty do rudých vlasů a konečně pocítil opět nádherný pocit volnosti. Usmál se do noci. Díval se na sněhové vločky, které kolem něj tančily.

Pod pláštěm měl jen lehký šat z jemné, černé látky. Bylo mu chladno, ale ne tak, jak by mu nejspíše bylo dříve. Pocítil touhu se opět zhluboka nadechnout. Zaklonil hlavu, a i když věděl, že bude cítit bolest, nadechl se. A pak znova. Zatočila se mu hlava a černé myšlenky se vytratily jako při odlivu. Zasmál se. Nevěděl ani proč najednou cítí takový příval radosti. Prostě se tu někde vzala. Otevřel své rudé oči a padající vločky mu připadaly jako vznášející se diamanty. Měl v sobě krásný pocit.

Ještě dlouhou chvíli se kochal starým světem a pak se vydal hledat pravý důvod jeho návratu na Zem. Uvědomil si znovu, jak velký hlad jím prostupuje. Podíval se přímo před sebe a viděl onu zvláštní stavbu. Vypadal, jako obytný domek. Neslyšně se dostal až pod okna. Opatrně nahlédl dovnitř. Byla tam žena, která se právě skláněla nad postel, ve které ležela zachumlaná drobnější postava. Nejspíše ještě dítě. Jeho ostrý zrak, i z té vzdálenosti a jen při měkkém světle svíčky, spatřil stříbrné pramínky v ebenových vlasech, které ženě spadaly do pasu.

Musel jít dál. Musel najít čerstvou krev. Musel. Bylo to těžší, než si myslel. Už mu bylo mdlo. Téměř polovinu noci bloudil po okrajích vesničky, která tiše odpočívala ve spánku. Netušil, jak ti lidé mohou spát. Všude kolem cítil tolik nebezpečí. Nemoci, hlad, chudobu. Nikdo z nich netušil, co s nimi bude zítra. A přes to klidně spali.

Zvláštní doba…

*****
Shadow se vystrašeně probudil z noční můry. Rozhlížel se, ale viděl jen tmu. A co bylo ale hlavní, to všudybytné ticho. Pomalu se zvedl ze zmrzlé země a setřásl ze sebe sníh, který na něj mezitím napadal. Pomalým a nejistým krokem se vydal ke svému domovu. Modlil se, aby v něm ještě byl někdo naživu. Netušil, kde všude jej ty bestie budou hledat. Už zacházel do úzké uličky, za kterou stála malá chaloupka.

Z druhé strany uličky se objevily tři postavy mužů, kteří spolu vášnivě hovořili. Najednou jeden z nich zakřičel: "To je ten čaroděj!" Shadow se rozběhl na opačnou stranu, ale byl příliš znavený a promrzlý. Klopýtl a v tu chvíli věděl, že má prohráno. Všechny tři postavy se na něj vrhly a začali jej bít. Shadow křičel, bránil se, co nejvíce mohl, ale nemohl se vyhnout všem ranám a už vůbec nemohl uniknout. "Nejsem čaroděj! Jen sbírám bylinky… Má sestra je nemocná!" křičel větu, kterou jedinou se mohl bránit. To jediné byla pravda.

A právě touhle pravdou se odsoudil na smrt.

Angel in disguise - Smrtí nic nekončí 12

20. září 2011 v 21:00 | Neviditelný spisovatel |  Angel in disguise - Smrtí nic nekončí
Iss se po pár doušcích posadil a s otázkou v očích se podíval na Davida. Ten se lehce usmíval. "Davide… Proč jsi to udělal?" netušil, proč se mu ještě po tomhle snaží pomoci. "Nemohl jsi za to, to ten sen. Vím, že jsi to neudělal schválně." Iss zmateně zamrkal. "Ty snad něco víš?" David se usmál. Nevěděl proč, ale když se probral a poté se jej dotkl, před očima se mu zjevil jeho sen. Viděl, jak se snažil ubránit sebe i svou rodinu před plameny a poté bránil to jediné, co mu zbylo - vlastní život, vlastní svobodu.

"Viděl jsem tvůj sen. Bylo to stejné, jako by se zdál mně. Nevím proč. Byl jsem jakoby jeho součástí. A ty pocity, všechny jsem je cítil. Ten strach a bezmoc. Když jsem se tě snažil probrat, nečekal jsem, že se tak lekneš, chtěl jsem tě hned obejmout… Vím, není to pro tebe stále snadné. Je to nespravedlivé, tyhle vzpomínky by neměli přežít…" sklopil smutně hlavu a pocítil lítost.

Iss vzlykl, chtělo se mu plakat, ale slzy udržel. "Davide, dostal jsi dar." A poté se mu na rtech objevil úsměv. "Vidíš sny… to je… pojď, půjdeme za Strážcem…" Snažil se postavit, ale byl stále hodně slabý. "To počká, odpočívej…" "Davide, jak… jak ses sem dostal? Já… nepamatuju si…" David se zamyslel. "Ani já ne. Pamatuju si jen tebe. Celou dobu jsem tě cítil, jako bys byl neustále se mnou…" usmál se. "však já jsem pořád u tebe." A po tak dlouhé době se jejich rty setkaly.

Iss se opět cítil šťastný. Slabý, vyčerpaný, ale šťastný. Dlouho se choulil v Davidově náruči, dlouho se nechal unášet neopakovatelným pocitem blízkosti. Ale i ta nejdelší chvíle musí jednou skončit. Usnul, s úsměvem na tváři, s klidem na duši. David jej celou dobu pozoroval. Zblízka si jej prohlížel, cítil se, jakoby se měl každou chvíli rozletět štěstím. Se slzami v očích sledoval bílou tvář, která mu tolik chyběla.

*****
Čas na Zemi ubíhal neúprosně. Ohavná doba středověku se však táhla a nabírala na své nejvyšší moci. Nemilosrdné počasí ničilo úrodu a hladomor ovládl téměř celý svět. Inkvisice zatýkala spousty mladých vesnických obyvatel, kteří byli nespravedlivě odsuzováni za nesmyslné věci. Ženy, muži, mladé dívky, chlapci, ještě děti. Bídu a nemoci měla podle nich na svědomí čarodějná moc. A kvůli tomuto obvinění umíraly stovky dalších nevinných.

Hřmot shluku lidí se mísil s děsivými údery kostelního zvonu. Vyděšená postava sotva popadala dech při svém útěku z vesnice. Opřela se o prastaré stavení v jedné úzké a špinavé ulici a snažila se utišit zběsilý tlukot svého srdce. Mladý muž odsouzen k trestu smrti. Utekl ze svého posledního průvodu, který měl být rozloučením s životem. Obviněn z čarodějnictví. Odsouzen k upálení na hranici. Ještě měl spoutané ruce hrubým provazem, po těle spoustu modřin od kamenů a šrámů od nemilosrdného bití.

Shadow… Shadow…
Jsi jen pouhý stín, který se plíží tmou.
Nejsi nic. Všichni tě zatratili,
nic nemáš a není nikdo, kdo by tě hledal.
Jsi sám…

"Mlč!"

Šílenství ovládá mou mysl, má nemrtvá duše strádá a tělo chřadne čím dál víc. Lačním po smrti, ale bojím se. Klid mi byl navěky odepřen a před sebou samotným utéct nedokážu. Chci život, nebo smrt. Ale jsem uvězněn mezi těmito dvěma ostrovy. Čím jsem se tak provinil.

"Ach Bože. Existuješ vůbec? Jaká je spravedlnost? Kdo rozhoduje o trápení a blahu? Kdo rozhoduje o životě a smrti? Kdo?"

Schoulil se do nejtmavšího koutu a tam tiše vyčkával, až se rozpustí ten zbrklý shon. Do dlaní pevně uchopil svůj přívěsek a v duchu si přeříkával motlitbu. Zavřel oči a hluboce se podal přemýšlení. Proč. Třásl se chladem, zachumlal se do svého starého pláště a snažil se nevydat ani hlásku. Pořád kolem slyšel, jak jsou ti lidé blízko, byli všude. Ze země se tyčil ostrý kámen, začal si přeřezávat pouta. Poplašeně se ohlížel, srdce mu strachem téměř puklo. Povedlo se. Konečně měl opět volné ruce, zaslechl po chvíli, že hlasy těch lidí pomalu utichají. Prochladlé slunce zašlo a mráz všechno kolem sebe balil do stříbrného roucha. Lidé se utíkali schovat do svých obydlí s krbem, kterému mohli svěřit své promrzlé tělo.

Shadow…
Zemřeš…

"Mlč!"

Bezmocně zasténal. Netušil, co bude dál. Oni jej najdou. Až se rozední, budou prohledávat celou vesnici. Temné oči tiše pozorovaly mrazivou noc. Spatřil cestu, po které bude moci utéct. Padala na něj únava a děsivé sny se mu draly pod víčka…

Angel in disguise - Smrtí nic nekončí 11

10. září 2011 v 21:00 | Neviditelný spisovatel |  Angel in disguise - Smrtí nic nekončí
David šel pomalu do paláce a tam se zavřel do malé místnosti. Byla tam jedna pohovka. Ulehl na ní a hluboce přemýšlel. Zaposlouchal se. Jeho srdce netlouklo. Bylo tiché, zvláštně prázdné. Škrábance jej pálily a jeho oči jakoby leptala kyselina. Plakal dlouho. Už ale na žádný pláč neměl sílu. Stejně mu nepomohl. Nedokázal se uvolnit. Pořád jej ten pocit svíral, rdousil, a on se nemohl nadechnout. "To nejsi ty… To nejsi ty…" pořád dokola ta slova špital, až se jeho unavené oči zavřeli a on počal snít…

*****
Iss ležel schoulený na zakrvácené dlažbě, v dlani stále svírajíc jeden střep. Nehýbal se, nemyslel, přál si, se jen vytratit. Nic víc. Nic už nechtěl. Bylo mu mdlo, potřeboval krev. Nechtěl se ale zvednout nebo zavolat, aby mu ji někdo donesl. Určitě by to pro něj duše v Ráji rádi udělali. Ale on stále ležel, nic neříkajíc. Nechtěl ukojit svou touhu po poháru hustého vína s vášnivou chutí. Nechtěl. Chtěl se jen co nejvíce potrestat.

Malátný, na pokraji vytracení, se mu v mysli prohnala sladká melodie jedné písně. Počal si tiše prozpěvovat. Jen náznak té melodie postačil k tomu, aby jí každý rozeznal. Byla to píseň jeho dětství. Nebyl zde ale nikdo, kdo by její tóny zaslechl. Nikdo se tu zrovna neprocházel a nehledal po zahradě rajské plody, aby zdobeným oknem zahlédl choulící se postavu. Nikdo nebyl, kdo by se sháněl po vyčerpané duši. Nikdo. A byl za to rád.

Nechci být rušen. Snažím se zapomenout. Zapomenout na svůj čin. Na svůj cit. Na svůj hřích. Proč jen se nepropadnu do hlubin pekelných? Proč? Nač setrvávám zde, na modrých nebesích, která skýtají nadpozemský ráj? Nač? Vše je tak zvláštní. Jako by se vše, co jsem doposud poznal, změnilo. Můj cit, má víra. A myslím, že i cit a víra těch ostatních. A hlavně jeho pocity. Co teď cítí? Netuším. Pokud to je nenávist, nechci se to raději nikdy dovědět. Nechci.

Jediné, čím jsi sem jistý, je má láska k tobě. Ta se nemění. Jen sny se rozpadají a bortí s sebou vše, za co jsem tak dlouho bojoval. Vážně jsem taková zrůda, za kterou mne měli lidé tam dole? Asi ano. Měli pravdu. A já jim nevěřil. Tys jim nevěřil. Jsem nyní to, co stvořili. A Bůh tady není, aby mi pomohl.

*****
Černovlasá duše se lehce usmívala ve svém snění. Vůbec netušíc o trápení, které se jej týká více, než si mohl myslet. Jeho rány se téměř zhojily a on o tom neměl ani tušení. Rudovlasý anděl je pomáhal zhojit silou své mysli a viny. Pomalu se probouzel. Spal dlouho, kdo ale mohl změřit čas, který uplynul? Nikdo. Dokonce ani Strážce mrtvých.

Cítil se dobře. Odpočatě, silně, bezstarostně. Nechápal, ale líbilo se mu to. Trochu se polekal, protože v tu chvíli vůbec netušil, kde se nacházel. Poté vyšel z pokoje a vyběhl z paláce. Nerozeznal sílu, která jej táhla do spodní síně. Už z dáli viděl skrze zdobené okno ležící postavu jeho vyvoleného, který byl zároveň jeho zkázou. "To ne…" špitl si pro sebe a utíkal do temné komnaty. Otevřel těžké dveře, sebral jeden kalich z police a z veliké nádoby nabral krev. Opatrně jej nesl až k bezvládné duši.

Zastavil se těsně před ním a tiše poklekl. Pohár postavil na zem vedle něj a opatrně Isse chytl do náruče. "Lásko…" hlesl zoufale. Odhrnul mu vlasy od krve z tváře a s těžkým srdcem na něj pohlédl. Opět se jeho emoce probíraly ke svému zvláštnímu životu. Lehce smočil prst v čerstvé krvi a přiložil jej k bledým rtům. Kapka hladce vklouzla do úst, které se poté pevně semkly. Iss se trhaně nadechl a vzrušeně zasténal. Otevřel oči.

S vášnivým výrazem pohlédl před sebe. Spatřil Davidovu ustaranou tvář, která se počala pomalu uvolňovat…