Angel in disguise - Smrtí nic nekončí 11

10. září 2011 v 21:00 | Neviditelný spisovatel |  Angel in disguise - Smrtí nic nekončí
David šel pomalu do paláce a tam se zavřel do malé místnosti. Byla tam jedna pohovka. Ulehl na ní a hluboce přemýšlel. Zaposlouchal se. Jeho srdce netlouklo. Bylo tiché, zvláštně prázdné. Škrábance jej pálily a jeho oči jakoby leptala kyselina. Plakal dlouho. Už ale na žádný pláč neměl sílu. Stejně mu nepomohl. Nedokázal se uvolnit. Pořád jej ten pocit svíral, rdousil, a on se nemohl nadechnout. "To nejsi ty… To nejsi ty…" pořád dokola ta slova špital, až se jeho unavené oči zavřeli a on počal snít…

*****
Iss ležel schoulený na zakrvácené dlažbě, v dlani stále svírajíc jeden střep. Nehýbal se, nemyslel, přál si, se jen vytratit. Nic víc. Nic už nechtěl. Bylo mu mdlo, potřeboval krev. Nechtěl se ale zvednout nebo zavolat, aby mu ji někdo donesl. Určitě by to pro něj duše v Ráji rádi udělali. Ale on stále ležel, nic neříkajíc. Nechtěl ukojit svou touhu po poháru hustého vína s vášnivou chutí. Nechtěl. Chtěl se jen co nejvíce potrestat.

Malátný, na pokraji vytracení, se mu v mysli prohnala sladká melodie jedné písně. Počal si tiše prozpěvovat. Jen náznak té melodie postačil k tomu, aby jí každý rozeznal. Byla to píseň jeho dětství. Nebyl zde ale nikdo, kdo by její tóny zaslechl. Nikdo se tu zrovna neprocházel a nehledal po zahradě rajské plody, aby zdobeným oknem zahlédl choulící se postavu. Nikdo nebyl, kdo by se sháněl po vyčerpané duši. Nikdo. A byl za to rád.

Nechci být rušen. Snažím se zapomenout. Zapomenout na svůj čin. Na svůj cit. Na svůj hřích. Proč jen se nepropadnu do hlubin pekelných? Proč? Nač setrvávám zde, na modrých nebesích, která skýtají nadpozemský ráj? Nač? Vše je tak zvláštní. Jako by se vše, co jsem doposud poznal, změnilo. Můj cit, má víra. A myslím, že i cit a víra těch ostatních. A hlavně jeho pocity. Co teď cítí? Netuším. Pokud to je nenávist, nechci se to raději nikdy dovědět. Nechci.

Jediné, čím jsi sem jistý, je má láska k tobě. Ta se nemění. Jen sny se rozpadají a bortí s sebou vše, za co jsem tak dlouho bojoval. Vážně jsem taková zrůda, za kterou mne měli lidé tam dole? Asi ano. Měli pravdu. A já jim nevěřil. Tys jim nevěřil. Jsem nyní to, co stvořili. A Bůh tady není, aby mi pomohl.

*****
Černovlasá duše se lehce usmívala ve svém snění. Vůbec netušíc o trápení, které se jej týká více, než si mohl myslet. Jeho rány se téměř zhojily a on o tom neměl ani tušení. Rudovlasý anděl je pomáhal zhojit silou své mysli a viny. Pomalu se probouzel. Spal dlouho, kdo ale mohl změřit čas, který uplynul? Nikdo. Dokonce ani Strážce mrtvých.

Cítil se dobře. Odpočatě, silně, bezstarostně. Nechápal, ale líbilo se mu to. Trochu se polekal, protože v tu chvíli vůbec netušil, kde se nacházel. Poté vyšel z pokoje a vyběhl z paláce. Nerozeznal sílu, která jej táhla do spodní síně. Už z dáli viděl skrze zdobené okno ležící postavu jeho vyvoleného, který byl zároveň jeho zkázou. "To ne…" špitl si pro sebe a utíkal do temné komnaty. Otevřel těžké dveře, sebral jeden kalich z police a z veliké nádoby nabral krev. Opatrně jej nesl až k bezvládné duši.

Zastavil se těsně před ním a tiše poklekl. Pohár postavil na zem vedle něj a opatrně Isse chytl do náruče. "Lásko…" hlesl zoufale. Odhrnul mu vlasy od krve z tváře a s těžkým srdcem na něj pohlédl. Opět se jeho emoce probíraly ke svému zvláštnímu životu. Lehce smočil prst v čerstvé krvi a přiložil jej k bledým rtům. Kapka hladce vklouzla do úst, které se poté pevně semkly. Iss se trhaně nadechl a vzrušeně zasténal. Otevřel oči.

S vášnivým výrazem pohlédl před sebe. Spatřil Davidovu ustaranou tvář, která se počala pomalu uvolňovat…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jarka Jarka | Web | 12. září 2011 v 11:44 | Reagovat

Doufala jsem, že ty dva nemůže nic rozdělit, jsem moc ráda, že jsou spolu. Snad už bude líp.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama