Angel in disguise - Smrtí nic nekončí 13

30. září 2011 v 21:00 | Neviditelný spisovatel |  Angel in disguise - Smrtí nic nekončí
Tam na nebesích, kde se vše zdálo být jako z křišťálu, se chystala mladá duše ke svému největšímu kroku. "Issi, je čas…" řekl Suen a pokynul, aby neotálel a šel tam dolů. "Musíš jít, bez krve to nezvládneš, to už moc dobře víš, musíš jít tam dolů. Je temná noc, lehce proklouzneš jako myška, nebudeš rušen." Iss se zachvěl. Bál se, co se může stát? Když už zemřel, může jej někdo zabít? Bylo to vlastně jedno. Kdyby odmítl čerstvou krev, kdyby si řekl, že nebude zabíjet, vytratí se. A to teď už nechtěl. Nemohl by, kvůli Davidovi.

"Smím se ještě rozloučit?" špitl trochu roztřeseně a zahleděl se na spící postavu jeho vyvoleného. "Ano, ale neotálej." Poklekl před bohatě zdobenou pohovku a zahleděl se na téměř dětskou tvář mladého muže s ebenovými vlasy. "Musím jít… Vrátím se, už tě nikdy neopustím…" dal mu jemný polibek na čelo a postavil se. "Nepřestanu tě chránit…"

Poté se zahalil do černo-rudého pláště a nasadil si kápi do tváře. "Tady… vezmi si jej…" Podal mu Suen ostrý nůž a vtiskl mu jej do dlaně. "Nač?" zvedl krvavý pohled. "Kdybys byl v nebezpečí, kdybys nevěděl, jak dál." Iss pohlédl opět na Davida. "D-dobře… děkuji." Zachvěl se. Neměl rád vstupy do neznáma. Moc dobře věděl, že pro něj svět nebude už tím starým známým prostředím, ve kterém žil svůj nešťastný život. Bude horší? Nebo lepší? Kladl si tyhle otázky.

Zavřel oči, zhluboka se nadechl, až jej bodlo u srdce, které tiše a nejistě tlouklo. Ohlédl se na Suena, který jej doprovázel. "Děkuji…" Suen se lehce uklonil a Iss jej napodobil. Tiše se vytratil a Iss zůstal opět sám. A před ním dlouhá cesta k nebeské bráně. Nádherná, nekonečná chodba vypadala jako vydlážděná diamanty, jak se blyštila a leskla. Sklopil pohled a pomalým krokem se čím dál víc přibližoval k hranici Ráje a světa. Čím byl blíže, tím větší únava a obavy na něj doléhaly. Měl s sebou malou, křišťálovou lahvičku, ve které bylo pár kapek krve. Jen smočil rty a do úst mu pronikl malý doušek. Zasténal tím pocitem. Energie a hřejivý pocit se mu rozléval do celého těla a on mohl už jistějším krokem pokračovat ve své pouti.

Nezastavil se, dokud nestanul před majestátnou branou, kterou se mu velkou silou podařilo otevřít. Jen pootevřít a proklouznout, aby se ocitl před nekonečnými schody do světa živých. Bránu za sebou zavřel. Ucítil chlad. Závan již neznámých vůní a pocitů. Ve světě je zlo. Neštěstí, bída a smutek. Jen z jediného závanu poznal všechny pocity, které kazily ovzduší lidského světa.

Sestupoval dolů. Nyní rychleji, než při svém prvním pokusu. Téměř utíkal, nezastavoval se. Už mu ale docházely síly. Čím byl níže, tím se mu hůře dýchalo, počal se třást a všechny jeho pocity sílily. Emoce. Strach, úzkost, osamění. A tak silné pocity, jako by žil, skutečně žil. Ten prostupující chlad a úmorná únava. Hučení v uších se již zdálo nesnesitelné, bodalo jej z toho v hlavě, oči pálily.

Mlha se pomalu vytrácela a Iss každým dalším krokem cítil větší a větší chlad. Konečně byl v zemi živých. Netušil, co tu pro něj bude nového. Netušil, co očekávat. Roztřásl se nervozitou, chtělo se mu zvracet. Zhluboka se nadechl, až to zabolelo. "ne… jdi dál, nezastavuj se." Špital si. Netušil jak, ale ocitl se u malé chatrče. Už při prvním pohledu mu připadala zvláštní. Šel k ní blíže.

S nemalým zájmem si prohlížel zvláštní stavbu z neobvyklého materiálu. Nikdy nic podobného neviděl. Netušil, k čemu to přirovnat. Vždy znal jen opracované kameny a dřevo. Tohle bylo jiné. Alespoň slaměná střecha mu byla známá. Pořád se otáčel, rozhlížel se. Doufal, že bude na nějakém známém místě, ale zatím nic nepoznával.

Chtělo se mu zaúpět. Kam dál? "Potřebuješ krev…" hlesl si pro sebe, aby se lépe smířil s tou děsivou skutečností. Sundal si kápi a shodil dlouhý plášť z ramen. Protřepal svá křídla. Bolela jej, jak musela být stažená. Ohlédl se, ale nikde nikdo. Nepozorovaně mohl svá křídla rozepjat. Zabořil si prsty do rudých vlasů a konečně pocítil opět nádherný pocit volnosti. Usmál se do noci. Díval se na sněhové vločky, které kolem něj tančily.

Pod pláštěm měl jen lehký šat z jemné, černé látky. Bylo mu chladno, ale ne tak, jak by mu nejspíše bylo dříve. Pocítil touhu se opět zhluboka nadechnout. Zaklonil hlavu, a i když věděl, že bude cítit bolest, nadechl se. A pak znova. Zatočila se mu hlava a černé myšlenky se vytratily jako při odlivu. Zasmál se. Nevěděl ani proč najednou cítí takový příval radosti. Prostě se tu někde vzala. Otevřel své rudé oči a padající vločky mu připadaly jako vznášející se diamanty. Měl v sobě krásný pocit.

Ještě dlouhou chvíli se kochal starým světem a pak se vydal hledat pravý důvod jeho návratu na Zem. Uvědomil si znovu, jak velký hlad jím prostupuje. Podíval se přímo před sebe a viděl onu zvláštní stavbu. Vypadal, jako obytný domek. Neslyšně se dostal až pod okna. Opatrně nahlédl dovnitř. Byla tam žena, která se právě skláněla nad postel, ve které ležela zachumlaná drobnější postava. Nejspíše ještě dítě. Jeho ostrý zrak, i z té vzdálenosti a jen při měkkém světle svíčky, spatřil stříbrné pramínky v ebenových vlasech, které ženě spadaly do pasu.

Musel jít dál. Musel najít čerstvou krev. Musel. Bylo to těžší, než si myslel. Už mu bylo mdlo. Téměř polovinu noci bloudil po okrajích vesničky, která tiše odpočívala ve spánku. Netušil, jak ti lidé mohou spát. Všude kolem cítil tolik nebezpečí. Nemoci, hlad, chudobu. Nikdo z nich netušil, co s nimi bude zítra. A přes to klidně spali.

Zvláštní doba…

*****
Shadow se vystrašeně probudil z noční můry. Rozhlížel se, ale viděl jen tmu. A co bylo ale hlavní, to všudybytné ticho. Pomalu se zvedl ze zmrzlé země a setřásl ze sebe sníh, který na něj mezitím napadal. Pomalým a nejistým krokem se vydal ke svému domovu. Modlil se, aby v něm ještě byl někdo naživu. Netušil, kde všude jej ty bestie budou hledat. Už zacházel do úzké uličky, za kterou stála malá chaloupka.

Z druhé strany uličky se objevily tři postavy mužů, kteří spolu vášnivě hovořili. Najednou jeden z nich zakřičel: "To je ten čaroděj!" Shadow se rozběhl na opačnou stranu, ale byl příliš znavený a promrzlý. Klopýtl a v tu chvíli věděl, že má prohráno. Všechny tři postavy se na něj vrhly a začali jej bít. Shadow křičel, bránil se, co nejvíce mohl, ale nemohl se vyhnout všem ranám a už vůbec nemohl uniknout. "Nejsem čaroděj! Jen sbírám bylinky… Má sestra je nemocná!" křičel větu, kterou jedinou se mohl bránit. To jediné byla pravda.

A právě touhle pravdou se odsoudil na smrt.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jarka Jarka | Web | 4. října 2011 v 16:39 | Reagovat

Jak Iss získá krev? Snad nebude zabíjet? A co Shadow, je mi líto, že zemřel. :-(
Moc se mi líbí, že jsi příběh zasadila do mé milované bílé zimy. Úplně jsem viděla tu chaloupku a zavátou vesničku i Isse, jak roztahuje křídla a snáší se na něj sněhové vločky. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama