Říjen 2011

Angel in disguise - Smrtí nic nekončí 15

20. října 2011 v 21:00 | Neviditelný spisovatel |  Angel in disguise - Smrtí nic nekončí
Co si myslet? Nevěděl. Byl bezradný. Chvíli se na něj díval, velmi zblízka. Sledoval, jak se jemná námraza uchytává na jeho vlasech a jak se snaží svým dechem zahřát promrzlé ruce. Netušil proč, ale pousmál se. Byl ještě dítě. Trochu v něm viděl sebe, kdysi musel působit podobně zvláštně. "Shadow, kolik ti je let? A kolik je tvé matce?" Byl zvědavý na jiné věci, ale netušil, jakou otázkou by měl své vyzvídání započít.

"Mojí matce bude nyní sedmatřicet let. Mé sestře je teprve osm a mě nedávno bylo sedmnáct. Ale jaký význam má věk? Žádný. Je to jen číslo, které celý svět rozděluje na spoustu skupin a největší z nich jsou děti, vyspělí a zkušení a potom starci. Hlavně starci jsou velká nádoba paměti. Kolik bylo tobě, než… se ti to stalo?" oplatil mu otázku a vyčkával. Iss si vzpomněl na svou minulost. Kolik času od té doby na Zemi uplynulo? Musel to zjistit, tahle otázka jej sžírala…

"Kolikátého je? Netuším, jak dnešní svět vypadá, jak dlouho jsem byl… mrtvý…" otřásl se při tom slovu. Smrt v životě nehraje vůbec žádnou roli. Každý je věčný. Jen jejich svět se změní, oni se změní. Ale zůstanou… "Je 17. ledna 1287" Iss si oddychl. Bál se, že uběhlo několik století a mezitím uběhlo necelých devadesát let. Věděl to naprosto přesně, protože v den jeho smrti byl přelom století, rok 1200. Ohavný středověk. Ulice byly plné nemocí, zloby a chudoby.

Ozvalo se tiché syknutí. "Shadow… Jsi zraněný, musíme jít…" ohlédl se. "Tam do té jeskyně…" už nemohl téměř mluvit, slunce se probíralo z mlžného oparu a první paprsky začaly dopadat na promrzlou zem. Ucítil na své ruce, kterou pevně svíral černovlasého chlapce, bolestivý zášleh. Vyjekl a polekaně ruku schoval. Pak jej začalo pálit celé tělo, nemohl se nadechnout. "Slunce vychází. Oblékni si jej…" Shadow si rychle svlékl plášť a podal jej svému zachránci. Iss jej přes sebe přehodil a schoval tvář pod kápi. Ulevilo se mu.

"Pojď honem, už tu jsme…" hlesl vyčerpaně, když stanuli před temným vchodem opuštěné jeskyně. "Je tu hrozná tma… vůbec nic nevidím…" špitl Shadow, opatrně se ploužíc u stěny. "Já ano, drž se mě… pevně." Museli mluvit co nejtišeji. I jejich opatrné kroky se rozléhaly do neznámě širého okolí. Jeskyně byla sice izolovaná od venku. Nevěděli ale, jestli je něco slyšet, i když nic nepronikalo dovnitř. Světlo ani mráz.

Posadili se na oblý kámen, chvíli mlčeli. Iss viděl, jak se ho Shadow snaží najít pohledem. Při takové tmě, ale neměl šanci. Konečně si jej mohl pozorně prohlédnout. Byl mírně schoulený, velmi štíhlé postavy. Vysoký byl, jak si stačil všimnout, téměř jako on, trochu menší. Pleť měl bílou, také téměř jako on - nemrtvý anděl. Oči velké, tmavé, lemované hustým závojem řas. Obočí měl tenké, rysy ve tváři jemné, líce trochu propadlé a rty bledé, lehce dorůžova. Vlasy ebenové, dlouhé až do půli paží a husté tak, že by stačily i pro tři dámy. Na krku mu visel stříbrný řetízek s přívěskem, který pevně svíral v dlaních. Ruce byly štíhlé, zato ale poznamenané tvrdou prací.

Isse nejvíc ale zaujalo něco jiného. Ta omamná vůně. Nedokázal pojmenovat, ani přirovnat "to", co ucítil, jen co se k němu přiblížil. Věděl, že ta vůně není krev, z jeho zranění, ale něco jiného. Jako kdyby se nadechl uprostřed lesa. Jako svěží vánek s vůní květin. Sladká a lehká, trochu kořeněná. Jeden tón složený ze sta vůní z celého světa. Šly na něj mdloby. Pozoroval každý jeho nepatrný pohyb, záchvěv, dech. Když se trochu soustředil, uslyšel i jeho horkou krev, která mu nejistě kolovala v žilách. V mysli zasténal.

"Ani nevím, jak se jmenuješ…" poznamenal nejistým hlasem a opět se marně snažil najít rudooký pohled. "Iss" vyslovil tiše své jméno. Nenáviděl jej, nenáviděl sebe. "Máš krásné jméno." Iss ve tmě viděl lehký úsměv, který se na dětské tváři vytvořil. "Zní jako nejhorší kletba…" přimhouřil oči a snažil se přijít na to, proč jej jeho chůva pojmenovala právě takhle. A spolu s přemýšlením znova jakoby v dáli uslyšel onu známou a přeci úplně cizí melodii, která mu nedala spát.

Pocítil v sobě příjemný pocit. Netušil, proč. Bylo to ale krásné a nechtěl, aby to jen tak skončilo. Cítil se lépe. Ne jako vyvrženec a zrůda. Ne jako démon, kterým se po své smrti stal. Ne jako křehký anděl, ani jako krvelačná stvůra. Cítil se jako "někdo". Konečně. Záchvěv nádherného pocitu byl tak silný, že mu nevědomky proklouzla drobná slzička. Průzračná, jako křišťál.

Zachytil jí na prst a nevěřícně si třpytivou kapku prohlížel. Počal se smát jako šílenec, když pak uviděl, jak se na něj Shadow vyděšeně dívá, smích zmírnil. "Co se děje?" špitl Shadow. "Nic, nic. Vezmi si jej, celý se chvěješ" podal mu zpátky jeho plášť a stále se lehce usmíval. Cítil se šťastný, v bezpečí… a konečně se necítil osamělý. Znovu se zahleděl na mladíka, který nyní připomínal jen černé klubíčko, kolíbajíc se na studeném kameni. Ale zrovna tohle klubíčko v něm probudilo něco. To něco, co hrozně dlouho hledal - víru.

Co ale jeho víra znamenala? Ve své víře nenašel Boha, kterého uctívali ti zlí lidé, kteří mu tak hrozně moc ublížili. Kvůli jejich víře umírají nevinní. Koupou se v jejich prolité krvi. Těší se z jejich utrpení a stále v toho svého Boha věří. Proč? Nechápal to. Bylo to tak pokaždé. Byl svědkem hrůzných činů, které ničily a braly životy. Nevinné, čisté. Tohle není víra. Víra nezabíjí. Není to správné. A jestli nějaký Bůh existuje, určitě by nikdy tohle nedovolil. Snažil by se tomu zabránit.

A teď potkal jeho. Oni, ti lidé, se k němu chovají stejně hrůzně, jako se chovali k němu. Přitom bezdůvodně. Jen kvůli jinému pohledu na svět? Kvůli tomu, že místo toho, aby několik hodin denně strávil modlením a prošením za odpuštění, se stará o zdraví své sestry a snaží se chránit své blízké? Je vážně tak moc zkažený, zlý, bezcitný a odporný tak, že si nezaslouží žít? NE! Jen žije podle svého. Nežije jen v představách o tom, že jej po smrti za ty hodiny modlení čeká Království nebeské a v něm Bůh s otevřenou náručí… Žije pro ty, ve které věří. Jeho matka a jeho sestra. Těm daroval své srdce…

To proto je hříšník a čaroděj…

Angel in disguise - Smrtí nic nekončí 14

10. října 2011 v 21:00 | Neviditelný spisovatel |  Angel in disguise - Smrtí nic nekončí
Iss uslyšel zoufalý křik. Byl blízko něj, zbystřil, aby zjistil, z jaké jde strany. Tiše se vznesl nízko nad zemí a v malé, úzké ulici slyšel křik hned několika lidí. Pečlivě schoval křídla pod plášť a nasadil si kápi co nejvíce do tváře. Chvíli pozoroval, zdali to není jen pár takových, kteří si vyřizují staré účty, ale viděl, že je ta jedna postava, choulící se již na zemi, naprosto bezbranná. Poté se do hloučku rozběhl s výhružným syčením. Tři postavy zkoprněli v údivu a čtvrtá se choulila na mírně zasněžené zemi.

"Zrůda!" zaječel jeden z nich a vyrazil k Issovi. Iss jej v mžiku chytil pod krkem a zaťal mu do něj ostré nehty. "To už nikdy nezkoušej!" zasyčel tak temně, až se postava na zemi přikrčila. Iss ucítil pach lidské krve. Připadalo mu, jakoby jej ovládalo něco, co bylo silnější, než on sám. Byla to jeho touha. Viděl, jak se z hrdla, které probodával svými nehty, řinou jemné kapičky krve. Čerstvé krve.

Rudé oči se zúžily na tenkou štěrbinu a byly ještě temnější. Tiše zasyčel, blízko tváře tyrana. "Tak jaký to je pocit?" jeho hlas byl zastřený. Usmál se, až měl muž dokonalý výhled na jeho ostré špičáky. "Upír! Ďáblovo syn!" zaječel hrůzou druhý z nich a dal se na útěk. K smrti vyděšený Shadow netušil, co dělat. Ani nevěděl, co právě dělá, byl jako v jiném světě. Jako ve zlém snu. Sebral ze země dřevěnou hůl, kterou jej bili, podrazil prchajícímu nohy a poté jej udeřil do zátylku, až ztratil vědomí. Pak jen beze slov a dechu sledoval dění před ním.

Iss se vztekle zasekl do mužova hrdla a s potemnělým pohledem sledoval hluboké, krvácející rány. Pomalu se naklonil nad něj a těsně u tváře vzrušeně zasténal: "zemřeš…" muž se zajíkal, lapal po dechu a nemohl odtrhnout zrak od jeho krvavých očí. Nevypravil ze sebe jediného slova. Rudovlasé stvoření hlasitě zasyčelo, až se Shadow pokoušel o útěk. Po celém těle ucítil ale bolest, která mu nedovolovala se zvednout a běžet se schovat. Schoulil se ke zdi do temného zákoutí a tam tiše vyčkával na to, co se bude dít. Zděšeně zakřičel, když viděl ostré špičáky proniknout hluboko do hrdla.

Muž se naposledy zajíkl a poté bylo slyšet už jen tlumené sténání stvoření, které poprvé okusilo hříšnou sladkost zdařilého lovu. Ta úžasná chuť mu téměř zatemnila mysl. Pořád jen cítil, že musí sát víc a víc. Nemohl přestat. Celý se chvěl a cítil silné vzrušení. Byla to chvíle, ve které na nic nemyslel, nic nevnímal, ani neslyšel, necítil… nic, jen tu chuť, které se nedalo nabažit. Ten pocit a to vzrušení, které jej ovládalo, se dalo přirovnat jen k milování s Davidem. Vybavil si tu noc.

Jeho vzrušení sílilo, točila se mu hlava, měl zavřené oči a i ten nejmenší bod v jeho těle byl nabyt energií a neuvěřitelnou slastí. Myslel, že se rozletí. Byl na vrcholu šílenství. Už nemohl, byl nasycen. Otřel si rty od krve a odhodil tělo. Pak mu pohled padl na druhého tyrana, který se probíral z bezvědomí. Dal se na útěk. Iss jej nechal běžet. "Najdu si tě!" zasyčel výhružně a pak se snažil pohledem najít černovlasé stvoření, které zachránil. Ten třetí muž uprchl, do těch míst se už asi nikdy nevrátí…

*****
Iss si upravil rozcuchané vlasy a poté svým ostrým zrakem prohledával noc. "Kde jsi?" šeptl jemně. Nic. Žádná odezva. Nedivil se, když byl svědkem jeho činu. "Neboj se… Tobě neublížím." Shadow se modlil, choulíc se k ledové zdi. "Vidím tě…" syknul tiše. Díval se mu přímo do černých očí, ve kterých se leskly slzy. Věděl, že nemá kam uprchnout. Rozvzlykal se. "Cítím tvé slzy… a tvou krev… jsi zraněný a je ti zima… a je tu příliš nebezpečí… zemřeš, pokud zůstaneš tady…" špital co nejcitlivěji. "Zemřu, když mě chytíš…" hlesl vysíleně. "Neublížím ti… přísahám…"

Shadow dlouho přemýšlel. Slzy mu tiše kanuly po tvářích a celé jeho tělo se třáslo chladem. Iss se nepozorovaně přisouval blíže k němu. Plášť shodil z ramen. Opatrně a pomalu ho přehodil přes promrzlého chlapce. Zabalil jej, aby se zahřál. Shadow byl ztuhlý strachem, ani nedýchal. Ucítil na své tváři chladný dotyk. Pohlazení. "Tobě neublížím…" Oči se mu hrůzou klížily. Iss mu setřel slzy. Tím ale jen zapříčinil, že z černých očí se jich vyvalilo tisíce.

Iss sklopil pohled. "Nejsem vrah. Já nejsem vrah." Rozechvěle šeptal a snažil si ono přesvědčení navždy zapsat do paměti. Když se ale otočil za sebe a viděl ležící tělo, z kterého před chvílí pil horkou krev, nešlo to tak snadno. Pevně semknul víčka a zatnul pěsti. Zaklonil hlavu, zhluboka dýchal, udělalo se mu zle. Je zrůda.

Vraždící bestie, kterou svět nenávidí už teď…

"Jak se jmenuješ?" špitl a opět se přisunul o kousek blíže. Třesoucí se chlapec se ještě více přitiskl ke zdi. "Shadow" hlesl a přivinul si k sobě tmavý plášť, který mu ta zvláštní bytost podala. "Co… co jsi zač?" vypravil ze sebe a probodl Isse ostrým pohledem. Ten o kousek poodstoupil. "Netuším…" hlesl sklesle. "Jsi… upír? Nebo nějaký archanděl?" ostře syčel a snažil se najít případnou cestu úniku. "Asi něco takového… Zemřel jsem… A znova se zrodil…" špitl. Byl posmutnělý. "Myslel jsem si to…" odvrátil se a schoulil se do klubíčka.

Iss se jej jemně dotkl. "Nech!" zaječel a propaloval jej svým pohledem. "Chtěl jsem ti jen pomoci…" špitl smutně a otočil se. Chystal se jít, když v tom uslyšel tichý hlas. "Odpusť, zůstaň tu ještě chvíli se mnou…" Iss se na něj podíval. Seděl na zledovatělé zemi, zachumlaný v jeho plášti a v černých očích místo hněvu a strachu, oddaný výraz. Uvědomil si až teď, že mu vlastně zachránil jeho bídný život. "Dobře… ale tady nemůžeš zůstat…" podal mu nejistě ruku a tázavě se na něj zadíval. Shadow se jí zachytil.

"Kam vůbec půjdeme?" zeptal se váhavě a těkal pohledem po potemnělých ulicích. "Tam, kde tě nikdo hledat nebude." Řekl rozhodně Iss, ale tak moc jistý si nebyl. "Ale… co moje rodina? Určitě se do našeho domu vrátí a budou mne hledat… co když jim ublíží?" chrlil ze sebe a strach o své blízké jej táhl zpátky do domu. "Ne… tam teď nesmíš… postarám se o tvé blízké…" sykl a už rychlejším krokem jej vedl do temné skrýše ve skalách.

Bylo to daleko, ale museli se tam dostat ještě před svítáním. "Už jej cítím…" pronesl smutně a trochu vystrašeně. "Koho cítíš?" "svítání…" Iss se zahleděl na blednoucí oblohu. "Rozpadneš se na slunci na prach, nebo shoříš?" ptal se lhostejně a jeho hlas bodal jako tisíce jehel. "To nevím, asi ne… ale slunce mi nejspíš dobře dělat nebude… a… musím se vrátit do svítání…" "ach tak…" pokýval, ale netušil, čemu má věřit. Jeho duše byla příliš ztrápená a už nikomu nevěřil. Nejspíš proto, že nikdo nevěřil jemu.

"Proč jsi takový?" vyštěkl Iss a obrátil nyní svého schovance k sobě čelem. Upřeně se na něj díval, ale viděl jen sklopená víčka a chvějící se řasy. "Přemýšlej! Kdybych chtěl, zabiju tě hned, jak jsem tě spatřil! Je to malý důkaz? Nejsem bez citu! Mám srdce… bohužel…" klesl na kolena a sledoval třpytící se mráz, který padal z nebe. "Srdce? Po smrti? Jak? Proč?" roztřásl se a hluboce přemýšlel. Poklekl a jemně se nemrtvého anděla dotýkal. Jen zlehka, jako vánek. "Prý je to dar a prokletí zároveň. Myslím, že to je spíše jen to prokletí…" hlesl a zadíval se na chladné, ale přesto citlivé stvoření. Byl tak moc krásný. Nechápal…