Angel in disguise - Smrtí nic nekončí 14

10. října 2011 v 21:00 | Neviditelný spisovatel |  Angel in disguise - Smrtí nic nekončí
Iss uslyšel zoufalý křik. Byl blízko něj, zbystřil, aby zjistil, z jaké jde strany. Tiše se vznesl nízko nad zemí a v malé, úzké ulici slyšel křik hned několika lidí. Pečlivě schoval křídla pod plášť a nasadil si kápi co nejvíce do tváře. Chvíli pozoroval, zdali to není jen pár takových, kteří si vyřizují staré účty, ale viděl, že je ta jedna postava, choulící se již na zemi, naprosto bezbranná. Poté se do hloučku rozběhl s výhružným syčením. Tři postavy zkoprněli v údivu a čtvrtá se choulila na mírně zasněžené zemi.

"Zrůda!" zaječel jeden z nich a vyrazil k Issovi. Iss jej v mžiku chytil pod krkem a zaťal mu do něj ostré nehty. "To už nikdy nezkoušej!" zasyčel tak temně, až se postava na zemi přikrčila. Iss ucítil pach lidské krve. Připadalo mu, jakoby jej ovládalo něco, co bylo silnější, než on sám. Byla to jeho touha. Viděl, jak se z hrdla, které probodával svými nehty, řinou jemné kapičky krve. Čerstvé krve.

Rudé oči se zúžily na tenkou štěrbinu a byly ještě temnější. Tiše zasyčel, blízko tváře tyrana. "Tak jaký to je pocit?" jeho hlas byl zastřený. Usmál se, až měl muž dokonalý výhled na jeho ostré špičáky. "Upír! Ďáblovo syn!" zaječel hrůzou druhý z nich a dal se na útěk. K smrti vyděšený Shadow netušil, co dělat. Ani nevěděl, co právě dělá, byl jako v jiném světě. Jako ve zlém snu. Sebral ze země dřevěnou hůl, kterou jej bili, podrazil prchajícímu nohy a poté jej udeřil do zátylku, až ztratil vědomí. Pak jen beze slov a dechu sledoval dění před ním.

Iss se vztekle zasekl do mužova hrdla a s potemnělým pohledem sledoval hluboké, krvácející rány. Pomalu se naklonil nad něj a těsně u tváře vzrušeně zasténal: "zemřeš…" muž se zajíkal, lapal po dechu a nemohl odtrhnout zrak od jeho krvavých očí. Nevypravil ze sebe jediného slova. Rudovlasé stvoření hlasitě zasyčelo, až se Shadow pokoušel o útěk. Po celém těle ucítil ale bolest, která mu nedovolovala se zvednout a běžet se schovat. Schoulil se ke zdi do temného zákoutí a tam tiše vyčkával na to, co se bude dít. Zděšeně zakřičel, když viděl ostré špičáky proniknout hluboko do hrdla.

Muž se naposledy zajíkl a poté bylo slyšet už jen tlumené sténání stvoření, které poprvé okusilo hříšnou sladkost zdařilého lovu. Ta úžasná chuť mu téměř zatemnila mysl. Pořád jen cítil, že musí sát víc a víc. Nemohl přestat. Celý se chvěl a cítil silné vzrušení. Byla to chvíle, ve které na nic nemyslel, nic nevnímal, ani neslyšel, necítil… nic, jen tu chuť, které se nedalo nabažit. Ten pocit a to vzrušení, které jej ovládalo, se dalo přirovnat jen k milování s Davidem. Vybavil si tu noc.

Jeho vzrušení sílilo, točila se mu hlava, měl zavřené oči a i ten nejmenší bod v jeho těle byl nabyt energií a neuvěřitelnou slastí. Myslel, že se rozletí. Byl na vrcholu šílenství. Už nemohl, byl nasycen. Otřel si rty od krve a odhodil tělo. Pak mu pohled padl na druhého tyrana, který se probíral z bezvědomí. Dal se na útěk. Iss jej nechal běžet. "Najdu si tě!" zasyčel výhružně a pak se snažil pohledem najít černovlasé stvoření, které zachránil. Ten třetí muž uprchl, do těch míst se už asi nikdy nevrátí…

*****
Iss si upravil rozcuchané vlasy a poté svým ostrým zrakem prohledával noc. "Kde jsi?" šeptl jemně. Nic. Žádná odezva. Nedivil se, když byl svědkem jeho činu. "Neboj se… Tobě neublížím." Shadow se modlil, choulíc se k ledové zdi. "Vidím tě…" syknul tiše. Díval se mu přímo do černých očí, ve kterých se leskly slzy. Věděl, že nemá kam uprchnout. Rozvzlykal se. "Cítím tvé slzy… a tvou krev… jsi zraněný a je ti zima… a je tu příliš nebezpečí… zemřeš, pokud zůstaneš tady…" špital co nejcitlivěji. "Zemřu, když mě chytíš…" hlesl vysíleně. "Neublížím ti… přísahám…"

Shadow dlouho přemýšlel. Slzy mu tiše kanuly po tvářích a celé jeho tělo se třáslo chladem. Iss se nepozorovaně přisouval blíže k němu. Plášť shodil z ramen. Opatrně a pomalu ho přehodil přes promrzlého chlapce. Zabalil jej, aby se zahřál. Shadow byl ztuhlý strachem, ani nedýchal. Ucítil na své tváři chladný dotyk. Pohlazení. "Tobě neublížím…" Oči se mu hrůzou klížily. Iss mu setřel slzy. Tím ale jen zapříčinil, že z černých očí se jich vyvalilo tisíce.

Iss sklopil pohled. "Nejsem vrah. Já nejsem vrah." Rozechvěle šeptal a snažil si ono přesvědčení navždy zapsat do paměti. Když se ale otočil za sebe a viděl ležící tělo, z kterého před chvílí pil horkou krev, nešlo to tak snadno. Pevně semknul víčka a zatnul pěsti. Zaklonil hlavu, zhluboka dýchal, udělalo se mu zle. Je zrůda.

Vraždící bestie, kterou svět nenávidí už teď…

"Jak se jmenuješ?" špitl a opět se přisunul o kousek blíže. Třesoucí se chlapec se ještě více přitiskl ke zdi. "Shadow" hlesl a přivinul si k sobě tmavý plášť, který mu ta zvláštní bytost podala. "Co… co jsi zač?" vypravil ze sebe a probodl Isse ostrým pohledem. Ten o kousek poodstoupil. "Netuším…" hlesl sklesle. "Jsi… upír? Nebo nějaký archanděl?" ostře syčel a snažil se najít případnou cestu úniku. "Asi něco takového… Zemřel jsem… A znova se zrodil…" špitl. Byl posmutnělý. "Myslel jsem si to…" odvrátil se a schoulil se do klubíčka.

Iss se jej jemně dotkl. "Nech!" zaječel a propaloval jej svým pohledem. "Chtěl jsem ti jen pomoci…" špitl smutně a otočil se. Chystal se jít, když v tom uslyšel tichý hlas. "Odpusť, zůstaň tu ještě chvíli se mnou…" Iss se na něj podíval. Seděl na zledovatělé zemi, zachumlaný v jeho plášti a v černých očích místo hněvu a strachu, oddaný výraz. Uvědomil si až teď, že mu vlastně zachránil jeho bídný život. "Dobře… ale tady nemůžeš zůstat…" podal mu nejistě ruku a tázavě se na něj zadíval. Shadow se jí zachytil.

"Kam vůbec půjdeme?" zeptal se váhavě a těkal pohledem po potemnělých ulicích. "Tam, kde tě nikdo hledat nebude." Řekl rozhodně Iss, ale tak moc jistý si nebyl. "Ale… co moje rodina? Určitě se do našeho domu vrátí a budou mne hledat… co když jim ublíží?" chrlil ze sebe a strach o své blízké jej táhl zpátky do domu. "Ne… tam teď nesmíš… postarám se o tvé blízké…" sykl a už rychlejším krokem jej vedl do temné skrýše ve skalách.

Bylo to daleko, ale museli se tam dostat ještě před svítáním. "Už jej cítím…" pronesl smutně a trochu vystrašeně. "Koho cítíš?" "svítání…" Iss se zahleděl na blednoucí oblohu. "Rozpadneš se na slunci na prach, nebo shoříš?" ptal se lhostejně a jeho hlas bodal jako tisíce jehel. "To nevím, asi ne… ale slunce mi nejspíš dobře dělat nebude… a… musím se vrátit do svítání…" "ach tak…" pokýval, ale netušil, čemu má věřit. Jeho duše byla příliš ztrápená a už nikomu nevěřil. Nejspíš proto, že nikdo nevěřil jemu.

"Proč jsi takový?" vyštěkl Iss a obrátil nyní svého schovance k sobě čelem. Upřeně se na něj díval, ale viděl jen sklopená víčka a chvějící se řasy. "Přemýšlej! Kdybych chtěl, zabiju tě hned, jak jsem tě spatřil! Je to malý důkaz? Nejsem bez citu! Mám srdce… bohužel…" klesl na kolena a sledoval třpytící se mráz, který padal z nebe. "Srdce? Po smrti? Jak? Proč?" roztřásl se a hluboce přemýšlel. Poklekl a jemně se nemrtvého anděla dotýkal. Jen zlehka, jako vánek. "Prý je to dar a prokletí zároveň. Myslím, že to je spíše jen to prokletí…" hlesl a zadíval se na chladné, ale přesto citlivé stvoření. Byl tak moc krásný. Nechápal…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jarka Jarka | Web | 11. října 2011 v 9:52 | Reagovat

Být to knížka, tak ji nepustím z ruky a čtu. :-) Ale musím si na pokračování počkat. :-|

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama