Angel in disguise - Smrtí nic nekončí 15

20. října 2011 v 21:00 | Neviditelný spisovatel |  Angel in disguise - Smrtí nic nekončí
Co si myslet? Nevěděl. Byl bezradný. Chvíli se na něj díval, velmi zblízka. Sledoval, jak se jemná námraza uchytává na jeho vlasech a jak se snaží svým dechem zahřát promrzlé ruce. Netušil proč, ale pousmál se. Byl ještě dítě. Trochu v něm viděl sebe, kdysi musel působit podobně zvláštně. "Shadow, kolik ti je let? A kolik je tvé matce?" Byl zvědavý na jiné věci, ale netušil, jakou otázkou by měl své vyzvídání započít.

"Mojí matce bude nyní sedmatřicet let. Mé sestře je teprve osm a mě nedávno bylo sedmnáct. Ale jaký význam má věk? Žádný. Je to jen číslo, které celý svět rozděluje na spoustu skupin a největší z nich jsou děti, vyspělí a zkušení a potom starci. Hlavně starci jsou velká nádoba paměti. Kolik bylo tobě, než… se ti to stalo?" oplatil mu otázku a vyčkával. Iss si vzpomněl na svou minulost. Kolik času od té doby na Zemi uplynulo? Musel to zjistit, tahle otázka jej sžírala…

"Kolikátého je? Netuším, jak dnešní svět vypadá, jak dlouho jsem byl… mrtvý…" otřásl se při tom slovu. Smrt v životě nehraje vůbec žádnou roli. Každý je věčný. Jen jejich svět se změní, oni se změní. Ale zůstanou… "Je 17. ledna 1287" Iss si oddychl. Bál se, že uběhlo několik století a mezitím uběhlo necelých devadesát let. Věděl to naprosto přesně, protože v den jeho smrti byl přelom století, rok 1200. Ohavný středověk. Ulice byly plné nemocí, zloby a chudoby.

Ozvalo se tiché syknutí. "Shadow… Jsi zraněný, musíme jít…" ohlédl se. "Tam do té jeskyně…" už nemohl téměř mluvit, slunce se probíralo z mlžného oparu a první paprsky začaly dopadat na promrzlou zem. Ucítil na své ruce, kterou pevně svíral černovlasého chlapce, bolestivý zášleh. Vyjekl a polekaně ruku schoval. Pak jej začalo pálit celé tělo, nemohl se nadechnout. "Slunce vychází. Oblékni si jej…" Shadow si rychle svlékl plášť a podal jej svému zachránci. Iss jej přes sebe přehodil a schoval tvář pod kápi. Ulevilo se mu.

"Pojď honem, už tu jsme…" hlesl vyčerpaně, když stanuli před temným vchodem opuštěné jeskyně. "Je tu hrozná tma… vůbec nic nevidím…" špitl Shadow, opatrně se ploužíc u stěny. "Já ano, drž se mě… pevně." Museli mluvit co nejtišeji. I jejich opatrné kroky se rozléhaly do neznámě širého okolí. Jeskyně byla sice izolovaná od venku. Nevěděli ale, jestli je něco slyšet, i když nic nepronikalo dovnitř. Světlo ani mráz.

Posadili se na oblý kámen, chvíli mlčeli. Iss viděl, jak se ho Shadow snaží najít pohledem. Při takové tmě, ale neměl šanci. Konečně si jej mohl pozorně prohlédnout. Byl mírně schoulený, velmi štíhlé postavy. Vysoký byl, jak si stačil všimnout, téměř jako on, trochu menší. Pleť měl bílou, také téměř jako on - nemrtvý anděl. Oči velké, tmavé, lemované hustým závojem řas. Obočí měl tenké, rysy ve tváři jemné, líce trochu propadlé a rty bledé, lehce dorůžova. Vlasy ebenové, dlouhé až do půli paží a husté tak, že by stačily i pro tři dámy. Na krku mu visel stříbrný řetízek s přívěskem, který pevně svíral v dlaních. Ruce byly štíhlé, zato ale poznamenané tvrdou prací.

Isse nejvíc ale zaujalo něco jiného. Ta omamná vůně. Nedokázal pojmenovat, ani přirovnat "to", co ucítil, jen co se k němu přiblížil. Věděl, že ta vůně není krev, z jeho zranění, ale něco jiného. Jako kdyby se nadechl uprostřed lesa. Jako svěží vánek s vůní květin. Sladká a lehká, trochu kořeněná. Jeden tón složený ze sta vůní z celého světa. Šly na něj mdloby. Pozoroval každý jeho nepatrný pohyb, záchvěv, dech. Když se trochu soustředil, uslyšel i jeho horkou krev, která mu nejistě kolovala v žilách. V mysli zasténal.

"Ani nevím, jak se jmenuješ…" poznamenal nejistým hlasem a opět se marně snažil najít rudooký pohled. "Iss" vyslovil tiše své jméno. Nenáviděl jej, nenáviděl sebe. "Máš krásné jméno." Iss ve tmě viděl lehký úsměv, který se na dětské tváři vytvořil. "Zní jako nejhorší kletba…" přimhouřil oči a snažil se přijít na to, proč jej jeho chůva pojmenovala právě takhle. A spolu s přemýšlením znova jakoby v dáli uslyšel onu známou a přeci úplně cizí melodii, která mu nedala spát.

Pocítil v sobě příjemný pocit. Netušil, proč. Bylo to ale krásné a nechtěl, aby to jen tak skončilo. Cítil se lépe. Ne jako vyvrženec a zrůda. Ne jako démon, kterým se po své smrti stal. Ne jako křehký anděl, ani jako krvelačná stvůra. Cítil se jako "někdo". Konečně. Záchvěv nádherného pocitu byl tak silný, že mu nevědomky proklouzla drobná slzička. Průzračná, jako křišťál.

Zachytil jí na prst a nevěřícně si třpytivou kapku prohlížel. Počal se smát jako šílenec, když pak uviděl, jak se na něj Shadow vyděšeně dívá, smích zmírnil. "Co se děje?" špitl Shadow. "Nic, nic. Vezmi si jej, celý se chvěješ" podal mu zpátky jeho plášť a stále se lehce usmíval. Cítil se šťastný, v bezpečí… a konečně se necítil osamělý. Znovu se zahleděl na mladíka, který nyní připomínal jen černé klubíčko, kolíbajíc se na studeném kameni. Ale zrovna tohle klubíčko v něm probudilo něco. To něco, co hrozně dlouho hledal - víru.

Co ale jeho víra znamenala? Ve své víře nenašel Boha, kterého uctívali ti zlí lidé, kteří mu tak hrozně moc ublížili. Kvůli jejich víře umírají nevinní. Koupou se v jejich prolité krvi. Těší se z jejich utrpení a stále v toho svého Boha věří. Proč? Nechápal to. Bylo to tak pokaždé. Byl svědkem hrůzných činů, které ničily a braly životy. Nevinné, čisté. Tohle není víra. Víra nezabíjí. Není to správné. A jestli nějaký Bůh existuje, určitě by nikdy tohle nedovolil. Snažil by se tomu zabránit.

A teď potkal jeho. Oni, ti lidé, se k němu chovají stejně hrůzně, jako se chovali k němu. Přitom bezdůvodně. Jen kvůli jinému pohledu na svět? Kvůli tomu, že místo toho, aby několik hodin denně strávil modlením a prošením za odpuštění, se stará o zdraví své sestry a snaží se chránit své blízké? Je vážně tak moc zkažený, zlý, bezcitný a odporný tak, že si nezaslouží žít? NE! Jen žije podle svého. Nežije jen v představách o tom, že jej po smrti za ty hodiny modlení čeká Království nebeské a v něm Bůh s otevřenou náručí… Žije pro ty, ve které věří. Jeho matka a jeho sestra. Těm daroval své srdce…

To proto je hříšník a čaroděj…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jarka Jarka | Web | 28. října 2011 v 9:19 | Reagovat

Aaaaach, to bylo zase krásné počteníčko.
Jestli ti nevyjde podnikání, staneš se spisovatelkou. Ty jí už vlastně, seš. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama