Angel in disguise - Smrtí nic nekončí 16

12. července 2012 v 21:00 | Neviditelný spisovatel |  Angel in disguise - Smrtí nic nekončí
Uvnitř skromné chatrče se zoufalá matka dívala do ohniště, u kterého si ohřívala ruce. Stále životaplná žena, necelých sedm a třicet let. Stříbrné zatoulané pramínky v jejích vlasech se třpytily v odrazu plamenů. Ohlídla se smutně ke dveřím. Už brzy ráno, ještě před svítáním poslala svého syna do lesa pro bylinky, které by její sedmileté dceři mohly pomoci. Moc se bála, že o ni přijde, netušila, jak jinak ji z nemoci vyléčit. A teď možná přišla o syna. Nadaného a veřejností nenáviděného mladíka, který jí pokaždé dokázal pomoci.

Moc dobře věděla, že je vyvrženec, společností nenáviděný. Už několikrát málem přišel o život. Nesčetněkrát přišel posel s oznámením o soudním řízení, které by stejně bylo zakončeno popravou. Nechápala. Měl zemřít proto, že je jen trochu jiný, než ti ostatní? Že nesplývá s většinou? Že se nehrne do ženění, chce žít ve smíru a má jiný názor na Boha a víru? Není žádný čaroděj, má jen nadání. Nechodí do kostela, neuznává svěcenou vodu a křižování a přitom věří. Jen v jinou vyšší moc, než je jeden Bůh, který vše, co existuje, za šest dní stvořil.

Věří v moc přírody, ve své vlastní schopnosti. Došel k závěru, že není žádný Osud, který nám je předurčen, i jeho mladý život jej naučil, že Osud si vytváříme jen a jen sami, svými činy a svým chováním. Proto se od narození snaží chovat čestně, pomáhá slabším a na sebe myslí až na posledním místě. Zklamal se ale v důvěře těch druhých. Oni mu nevěří. Proto je zlomený. Má ale hrdost a neustále se to snaží krýt. Nechce, aby někdo viděl jeho bolest.

*****
V jeskyni byli dlouho. Celý den. Konečně se začalo smrákat a slunce zapadalo za stromy. Iss zavřel oči a vypadal, jakoby snil. "Za chvíli už budeme moci jít. Odvedu tě domů, tvá rodina má o tebe strach. Je pro tebe nebezpečné tam zůstávat, ale venku dlouho nepřežiješ. Je zima a určitě máš hlad." Upřel svůj pohled na stále vyděšené stvoření a jemně se dotkl jeho tváře. Shadow se do jeho dotyku zlehka opřel a pevně semkl víčka. "Máš pravdu. Měl bych jít domů. Maminka má určitě strach a sestra čeká na mé bylinky." Rozbalil opatrně malý uzlíček z kraječkové látky, v němž bylo pár zvadlých květinek a nažloutlých lístečků. Vzácné rostlinky, které sotva v mrazu pod sněhem vyrostou. Pro jeho sestru ale znamenaly téměř vše.

Iss se naklonil nad něj a rostlinky si prohlédl. "Vážně jí to pomůže?" "Ano… věřím těm bylinám víc, než všem lidem na tomhle světě dohromady." Iss se pousmál. "A mě už věříš?" zeptal se tiše a jemně si jej otočil k sobě čelem. Shadow se na něj měkce podíval, ale viděl jen matný obrys. "Věřím… ale přesto mi naháníš hrůzu." Špitl a otřásl se. Netušil ani přesně proč ten pocit v sobě měl. Bylo před ním zvláštní stvoření, které jej svým hrůzným činem zachránilo. Cítil silnou potřebu se zavděčit a tomu nemůže strach bránit. Jak ale? To nevěděl.

"Jak se ti jen odvděčím? Zachránil jsi mi život." Iss se jen hluboce zahleděl do černých očí a znovu se mu na popelavé tváři objevil lehký úsměv. "Budeš mít ještě spoustu času na to, se mi nějakým způsobem odvděčit. Já na tebe nikdy nezapomenu, mám tě už navždy zarytého v srdci." Špitl tiše, až z toho mrazilo a přiložil jeho třesoucí ruku ke svému srdci. Tlouklo. Tiše, slabě, mrtvě. Shadow se trhaně nadechl a po tváři se mu skutálela slza. "Nezapomenu."

Iss mu daroval jemný, chladný polibek na čelo. Ucítil, jak se zachvěl. Bylo mu zvláštně. Něco jej k němu táhlo stále víc. Netušil, co dělat. Věděl, že musí v jeskyni zůstat do soumraku. A také musel vymyslet, kam chlapce ukrýt, aby jej nenašli ty zrůdy. "Doprovodím tě domů. Jejich oči jsou všude. Není tu pro tebe bezpečno." pokýval směrem k východu z jeskyně. Shadow si povzdychl. "Dobře." bál se, co se bude dít dál. Určitě zase do jejich domu přijdou, budou jej hledat. Bál se o svou rodinu.

Shadow se unaveně rozhlédl do tmy. Víčka se mu klížila. Třetí den nespal a nejedl. Začaly na něj jít mdloby, jak byl zesláblý. Z venku byl slyšet náhlý hluk. Jako dusot koňských kopyt. Shadow se zachvěl, určitě jej hledají. A měl pravdu. Hned poté byl slyšet šumot několika lidských hlasů. Pokřikovali na sebe a dohadovali se, jakým směrem se vydat, aby toho uprchlého čaroděje našli, chytili a konečně sprovodili z jejich světského a čistého světa.

Iss pozorně poslouchal a zachytil jejich jednoduchý plán, který spřádali přímo před nimi, aniž by o tom věděli. Poschovávali se na různá zákoutí, do křovisek a jeskyní. Pak se po dusotu kopyt a těžkopádných kroků všude rozprostřelo ticho. Tíživé ticho. "Co teď…" špitl Shadow do prázdna. "ššš" umlčel jej Iss, protože i šepot se rozléhal po velké jeskyni. "Zůstaň tady…" špitl Iss a úplně neslyšně zmizel ve tmě. Shadow netušil, co chystá, ale strach, který jej ovládal, mu nedovoloval myslet.

Po chvilce se Iss vrátil a v dlaních držel velký list, ve kterém držel průzračnou, ledovou jeskynní vodu. Přiložil ji k ústům roztřeseného chlapce. "Pij…" mírně rozkázal a Shadow okamžitě uposlechl. "Je mi zle…" sotva hlesl a oči se mu klížily. Byl hladový a nevyspalý. "Vydrž prosím. Odpočiň si…" Iss si jeho bezvládné tělo přivinul do náruče. Shadow se nebránil. Už neměl dost sil. Přikryl jej pláštěm, aby ještě více neprochladl a lehce, jako vánek se jej dotýkal. "Neboj se…" hlesl už jen spíše pro sebe, protože chlapec okamžitě usnul.
*****
Iss se cítil velmi zvláštně. Měl by být bez pocitů, alespoň bez většiny pocitů. Neměl by cítit takovou úzkost a obavy. Necítil vůbec chlad, který všude kolem prostupoval, necítil únavu, ani bolest ze zranění, které si způsobil svým divokým útokem na ty lidské zrůdy. Přišlo mu, jakoby se vznášel nad celým tímhle světem, prolezlým a opuštěným. Bez lásky a soucitu. Byl jen jako pozorovatel veškerého dění. A skutečně by jím i byl, kdyby zde nenarazil na něho. Ale stalo se, měl nový úkol. Chránit jeho život.

Nemohl se nabažit pohledu na něj. Pořád si jej prohlížel, jemně se dotýkal hebké tváře, užíval si ten pocit svázanosti s ním. Nedovedl si jej ale vysvětlit. Ano, zachránil mu život, ale to přeci neznamená, že by s ním měl být navěky spojený. Cítil ale pravý opak. Nechtělo se mu od něj vzdalovat ani na chvíli. Věděl jeho přání, cítil jeho strach. Proč? Uvědomil si také, že od momentu, kdy jej poprvé spatřil, si na Davida ani nevzpomněl. Co to mělo znamenat?

Cítil se silný, po krvi, kterou prolil. Udělal to kvůli své touze uhasit žízeň, která jej ovládla, ale také z povinnosti, zachránit nevinný život. Nevěděl, co bylo silnější. Zbystřil a uvědomil si, co jej zde tolik mámí a krade mu klid. Shadow byl zraněný, viděl krev na jeho šatech. Těžce a trhaně se nadechl. Zasténal a poté se naklonil těsně nad bezvládné tělo. Spící chlapec mělce dýchal, víčka se mu třepotala pod snem. Tiše mu odhrnul plášť, pod kterým se choulil a poté jeho prosté šaty. Mezi hromadou podlitin byla zasazená rána, která byla plná čerstvé krve. Mladé krve.

Přivřel oči a zatnul zuby. Ne! Nemysli na to! Křičel na sebe v mysli. Trýznil se a ukotvil si na duši jaká je bestie, která touží po nevinné krvi. Vzal malý, ostrý nůž s ozdobnou rukojetí, která se blyštila jako diamanty. Zařízl hluboko do svého zápěstí, pevně semkl víčka bolestí, ale nevydal ani hlásku. Díval se na rudý pramen vlastní krve. Přiložil si zápěstí k ústům a pak jen tiše sténal. Necítil ale žádný příval energie. Nic. Chuť jeho krve byla hořká, bez horké jiskry. Neukojila jeho touhu a žízeň.

Musel pryč. Neslyšně jako stín se rozběhl do tmy a zastavil se až na druhé straně jeskyně. Až když byl v bezpečné vzdálenosti od něj. Udýchaně se opřel o studený kámen a snažil se zklidnit svůj zběsilý dech. Zařval úzkostí a touhou. Myslel, že zešílí. Tak moc po něm toužil. Věděl, že by mu ublížil. Hodně ublížil. A to nechtěl. Vzal znovu nůž a zařízl jej hluboko do své bílé kůže. A pak znova. Jeho slzy si našly opět cestu k zemi. Plakal a jeho vzlyky se nesly po kamenných stěnách do dálky.
*****
Říkal mu přeci, aby se nebál. Ještě do chvíle myslel, že se vážně nemá čeho bát. Teď viděl, že je to pravý opak. Byl bezradný. Musel zůstat v jeskyni. Už byla skoro noc. Ale kolem jeskyně se to hemžilo strážemi, které chtěli jeho schovance zabít. Upálit, pověsit, nebo jinou zrůdnost mu provést. A to nemohl dopustit. Slíbil mu, že ho ochrání. Ale teď si nebyl svým slibem zas až tak jistý. Dokáže jej možná uchránit před nimi tam venku. Ale dokáže jej uchránit i před sebou samotným? "Zrůdo" zasyčel a znova zařízl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jarka Jarka | Web | 13. července 2012 v 8:27 | Reagovat

Líbilo se mi to až do doby, kdy se začal Iss sám poškozovat. Vím, že takoví lidé mezi námi skutečně jsou a mě jen pomyšlení na ně, nedělá dobře. :-( Nemám ráda, když někdo někomu ubližuje, ale co si počít s člověkem, který ubližuje sám sobě?! Snad jsem to ani neměla číst. :-|

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama