Září 2012

Angel in disguise - Smrtí nic nekončí 17

12. září 2012 v 21:00 | Neviditelný spisovatel |  Angel in disguise - Smrtí nic nekončí
S ozvěnou řinčení upustil ostří na zem. Zadýchaně se rozhlédl, jakoby jej někdo sledoval. Ale byl to jen pocit. Doposud nikdo z těch tam venku netušil, že uvnitř někdo je. Nejradši se chtěl rozběhnout k východu a ukojit svojí žízeň. Zničit ty zástupce zla a ušetřit tak svět od dalších hrůzných činů, které mají v úmyslu páchat. Ale nemohl. Bál se, že by mohli jít dovnitř. Našli by jej. A to nemohl dopustit. Podíval se na rány, které si způsobil a jen potřásl hlavou. Proč to dělá. K ničemu to nevede. Cítí bolest, při které z něj odplouvá to šílené napětí a spoutanost, ale ten pocit odezní snad ještě dříve, než si jej stačí náležitě užít. Tak proč to dělá?

Vzal cíp látky a setřel všechny zbytky své mrtvé krve z nadpozemsky bledé kůže. Pak si zabořil prsty do vlasů a s hlubokým nádechem zaklonil hlavu. Jsi šílený. Naprosto šílený. Myšlenky kolem něj vířily, podle jeho názoru až příliš nahlas. Až se lekl, že by snad ti venku mohli jeho vnitřní monolog slyšet. Když se po několika dlouhých minutách přestal hádat sám se sebou a opět začal vnímat svět kolem sebe, zachytil jednu věc - ticho. Venku bylo ticho. Naprosté.

Tiše se dostal až k samému východu z jeskyně. Rozhlédl se a pak neslyšně jako šelma vyšel ven. Nikdo tam nebyl. Žádní stráže, ani jejich koně. Nikdo. Zavětřil ve vzduchu, jestli nezachytí lidský pach. Ale nic. Byla hluboká noc. Ničím nerušená, protkaná stříbrnými vlákny mrazu. Jemně sněžilo a bylo bezvětří. Měsíc neustále nejistě nakukoval zpoza mraků a jasně osvětloval zem. Vše se třpytilo a vypadalo to jako úplně nový svět. Zasmál se a nemohl odtrhnout svůj krvavý zrak od nebe. Vločky jej fascinovaly. "Tady, musí ti být zima." trhl sebou. Otočil se a za ním stál Shadow. Držel v rukou jeho plášť. "Není mi zima, děkuji." Usmál se jemně, ale Shadow se nedal odbýt, tak si jej vzal.

"Jsou nádherné" špitl uchváceně Shadow a opatrně se dotkl jemných rudých pírek na Issovo křídlech. Ten se pod jeho dotekem zachvěl a trhaně se nadechl. Nemohl ze sebe vypravit jediné slovo. "Vždy jsem toužil mít křídla. Jen tak vzlétnout a odletět daleko. Pryč od všeho zlého. Ale to nikdy nešlo. A nepůjde." zasnil se, ale své dětské myšlenky zase zahnal. "Je to krásný sen. Mně se splnil, ale není takový, jaký jsem si přál. Vůbec to není sen. Spíše je to létání nutnost. Je rychlejší a snadnější vzlétnout, než prchat. Ale ani tak se nedá dostat pryč od skutečnosti. Od toho, co se děje." usmál se, ale nebyl to veselý úsměv. Bylo mu líto, že se svět nezměnil, za tu dobu, co byl na Nebesích. Nechtěl, aby někdo měl podobný osud, jako on.

"Doprovodím tě domů, budu tě střežit." pravil Iss zamyšleně a přitom pozoroval vločky, které byly stále větší. "Jak střežit? Ty tu můžeš zůstat?" Shadow vůbec netušil, co by se mohlo stát, kdyby proměněná duše zůstala v zemi živých. "Nevím, jak dlouho tu smím být, ale měl bych se vrátit, už jsem se měl vrátit, když jsem tě našel, ale to jsem nemohl. Nemohl jsem tě tu nechat samotného. To ne." Shadow se usmál, jen lehce, jak mu jen jeho srdce dovolovalo. "Netuším, jak se ti odvděčit." Iss měl hřejivý pocit z jeho dobrosrdečnosti. "To je v pořádku. Odvděčíš se mi tak, že na sebe budeš tady dávat pozor. Budu tě hlídat. Budu se snažit tě hlídat."

Vydali se směrem k jeho domovu. Noc byla ve své plné moci a Iss tak mohl vdechovat její sílu. Cítil se o mnoho lépe, ale i přesto se musel vrátit. Shadow se zastavil, když zpozoroval, že jeho anděl zpomalil a počal se třást. "Co ti je? Můžu ti nějak pomoci?" Pomalu k němu šel. "Ne! Stůj!" zakřičel a klopýtavě ucouvl. Sžírala jej neúprosná touha po jeho krvi. Musel se od něj držet dál. Nesnesl ten pocit jeho blízkosti. Cítil tu horkost a sílu jeho krve a pomalu se přestával ovládat.

Obraz se mu začal rozlévat do přízračných tvarů. Pomoz mi… Jediné, po čem zrovna toužil, bylo se zaseknout do jeho hrdla a s dravou touhou vysát i poslední kapičku. "Ne!" zakřičel a nehty zaryl do svého zápěstí, které si v mžiku přiložil k ústům. Začal hltavě sát, ale po pár vteřinách se odvrátil. Udělalo se mu zle. Zajíkl se a všechno vyzvracel. Shadow viděl v měsíčním světle lesk ostří, které měl jeho anděl u sebe. Tiše k němu přisedl, a aniž by si toho Iss všiml, vzal mu jej.

Iss si otřel ústa a unaveným pohledem se podíval na nebe. Proč… "Pomůžu ti…" špitl Shadow, tak nebezpečně blízko něj. "Běž…" nedořekl, protože jej umlčelo, co viděl. Shadow ostřím jemně sjel po svém krku. "Napij se, prosím… Prosím…" dýchal rychle, srdce mu zběsile bušilo. Možná zrovna teď zemře…