Angel in disguise - Smrtí nic nekončí 18

5. října 2012 v 23:00 | Neviditelný spisovatel |  Angel in disguise - Smrtí nic nekončí
Iss netušil, co dělá. Byl jako v jiném světě. Někdo nebo něco ovládalo jeho tělo. Slyšel jen hučení a všechno se s ním točilo. Tak moc chtěl. Tak moc se chtěl z něj napít. Ale přeci se kvůli své touze od něj oddálil. Musel se zbavit toho pokušení. A teď se mu sám nabízí. "Nechci ti ublížit. Ale bojím se, že to udělám." šeptal roztřeseně a vzrušeně. Lapal po dechu, snažil se neomdlít tíhou těch silných pocitů. "Neboj se…" špitl Shadow. Tak tiše a klidně, až z toho mrazilo.

Iss se k němu pomalým krokem přibližoval. Jakoby se blížil k něčemu nebezpečnému. Teď ale představoval nebezpečí on sám. A toho se děsil nejvíce. Bál se sám sebe. "Chci to, prosím." jeho slova na něj působila jako vábení. Už se nedovedl dál ovládat. Nešlo to. Padl na kolena a dravým pohledem hltal krvavý potůček, který si našel cestu dolů po bělostném krku. Shadow si přiklekl k němu a naklonil se nad něj. Něžně se jej dotkl a mírným tlakem si přitiskl jeho rty k ráně. Iss zasténal.

Nejdříve rty setřel rudou linii, která se táhla až k hrudi a poté se něžně přisál k čerstvé jizvě. Vůně jeho krve jej volala. Na milimetr se oddálil a tlumeně zasténal. Jeho mrtvé srdce se bolestivě rozbušilo, ale nevěnoval tomu pozornost. Jemně a opatrně sál horkou, mladou krev a získával zpět svou sílu. Byl to nádherný pocit. Jeho strach jej ale stále znepokojoval. Nemohl se naplno ponořit do snění a oddat se slasti. Bylo to ale každou vteřinou těžší si udržet bdělost.

Jeho instinkt mu říkal, že má sát víc. Dokud nebude zcela nasycen. Nebrat ohled na nic jiného, jen na pud, který jej nutil přežít. Ale jeho svědomí, jeho srdce jej varovalo. Nesmí mu ublížit. Jemně sál, oči nechával zavřené. Po pár minutách se jen stěží dovedl oddálit. Ale věděl, že to musí udělat. Zhluboka dýchal, skoro se bál se mu podívat do očí. Cítil hlazení po vlasech a roztřesený šepot. "To bude dobrý…" Konečně zvedl svůj pohled. Setkal se s mírným výrazem v černých očích a s lehkým úsměvem na rtech. Ulevilo se mu.

"Děkuju… Je mi… o hodně lépe." šeptl Iss ochraptěle. Cítil se provinile, že i svého schovance musí obírat o síly, ale sám věděl, že jinak by to nešlo. Ublížil by mu o hodně více, kdyby se ovládal, ještě o chvíli déle. Podíval se na jeho ránu. Jen tenká rudá linka. Nevypadala, jako že se z ní před chvílí řinulo takové množství krve. "Nechci o tebe přijít. Nechci se s tebou loučit. Nesmíš se vytratit. Prosím…" Slova černovlasého chlapce šly přímo od srdce. To, co cítil, jej svazovalo. Rdousilo, ale nechtěl se toho vzdát.

"Nepřijdeš o mě. Ale musím se vrátit. Nikdy na tebe nezapomenu. Nikdy. Přísahám." Iss už měl nejvyšší čas se vrátit. "Musím jít." šeptl a dlouze se mu zadíval do očí. Shadow zamrkal, aby zadržel slzy a lehce kývl. "Dobře…" postavil se a podal roztřesenou ruku svému andělovi. Ten se jí jemně chopil. Iss se na něj usmál, ale ten úsměv nebyl radostný. Hned mu na mysl přišlo, že jej tu musí nechat samotného. Slíbil mu, že jej bude střežit, ale vážně to dokáže?

"Jak se znova dostaneš… tam?" Shadow nevěděl, jaké pojmenování má tomu místu, kam chodí duše, dát. "To přesně nevím, ale doufám, že se to dozvím. Vrátím se na místo, na kterém jsem se zde ocitl. A pak mi nezbývá nic jiného, než čekat, co se bude dít." lehce se pousmál, ale vůbec si tím nebyl jistý. Někde hluboko ve svém nitru ale cítil, že má pravdu. Věděl, že se dokáže vrátit zpátky.

"Počkej ještě…" špitl Iss, když viděl, jak se černovlasému chlapci podlamují kolena. Zachytil jej a pevně sevřel jeho ruce ve svých dlaních. "Co chceš dělat?" udiveně zalapal po dechu, když ucítil horko, které náhle z andělových, jinak mrtvolně ledových rukou, vyšlehlo. Oba měli pevně semknutá víčka. Prudce vydechovali. Pak se Iss zhroutil k zemi. Shadow se třásl pod náporem síly, která do něj vstoupila od nemrtvého. Polekaně se rozhlížel kolem sebe a s údivem zjistil, že jej již nic nebolí, ani jej netrápí úmorná únava.

Iss se po nepatrném okamžiku udýchaně nadzvedl na rukou a posadil se. Trhaně se nadechoval a usykával bolestí, kterou mu každý nádech způsoboval. Pohlédl výše, až do udivených, černých očí. Lehce se usmál. Povedlo se. Daroval mu svou sílu. Teď se ale on třásl slabostí a únavou. Bylo mu to ale jedno. Dokázal to. Konečně pro něj udělal něco. Něco, co mu pomůže jít dál. Co mu pomůže žít a dát naději. "Teď můžeš jít domů…" sotva hlesl a pevně přitiskl ruku k hrudi, kde cítil tlak jeho mrtvého srdce. Zkřivil krásnou, přízračnou tvář bolestí, ale jinak si užíval nádherný pocit, že udělal něco dobrého.

"Ale… Ale co budeš dělat ty? Přeci tě tu nemůžu nechat…" jen nepatrně špitl, spíše pro sebe a se sklopenou hlavou se k němu posadil. "Issi… Jak se dostaneš domů? Zvládneš to?" měl strach, že toho nebude schopen, že někde zůstane mezi dvěma světy. Iss se usmál. "Jdeme domů… Máš nejvyšší čas…" a s těmito slovy se klopýtavě zvedl a pomohl i svému schovanci. "Dobře…" šeptl Shadow a dál se mu neodvážil vzdorovat. Vyšli pomalým krokem k malé chaloupce, kde už čekala vyděšená matka, která byla spíše smířená s osudem svého syna a malá dívka, která doufala, že se kvůli ní vrátí.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jarka Jarka | Web | 6. října 2012 v 8:24 | Reagovat

Ještě pár řádkůůůů.....
Kluci si pomohli navzájem, ale jsem zvědavá jak to s nimu bude dál. Snad Iss, ten návrat zvládne a doufám, že se ještě se Shadowem setkají.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama