Listopad 2012

Angel in disguise - Smrtí nic nekončí 21

30. listopadu 2012 v 21:00 | Neviditelný spisovatel |  Angel in disguise - Smrtí nic nekončí
Když se cítil už příjemně čistý a byl si jist, že na něm neulpívá žádná špína ze starého světa, vyšel ven z vody a jen přes sebe přehodil svůj plášť, posbíral zbytek šatů a zamířil pomalu k nádhernému křišťálovému paláci, který mu už nepřipadal tak chladný a neznámý. Dokonce až teď si všimnul, že kolem něj prochází spousta duší, kteří se mu na pozdrav lehce klaní. Dělal vždy totéž, i když žádnou z těch duší, kterou potkal, neznal. Už si zde nepřipadal tak sám. Jen si začal konečně všímat toho, co je kolem něj. Unikl ze spárů své zmatené mysli a poznal, že není jen čiré dobro a čiré zlo.

Jen ten jediný zmatek. Rána, která mu z návratu na zem zůstala, nedala jeho mysli úplný klid. Netušil, co si s tím počít. Tu ránu v něm zanechal Shadow. Co teď s tím chlapcem bude? Slíbil mu, že jej bude střežit. I za tu krátkou dobu se s ním stal svázaným. A věděl, že to spojení není jen tak obyčejné. Že jen tak nezmizí. A je jedno, že si jsou nyní tak moc vzdálení. Zachránili si navzájem život. Slíbil mu něco, co ani neví, jestli dokáže. Najednou pocítil strach. Co když se mu něco stane. Zklame jej. Teď jeho náhlý klid zakalil čirý stesk.

Poddal se vzpomínkám, které ještě před pár dny byly skutečností. Jak mu pomohl dostat se z dosahu slunečních paprsků, jak mu dal napít své horké, mladé krve. To všechno byla silná gesta, kterými mu pořád dokazoval svou vděčnost. Byl mladý, čestný a těžce zkoušen životem. Viděl v něm kus sebe, jako by mu někdo k němu ukazoval cestu. Nemohla to být obyčejná náhoda, že jej potkal. Pocítil velikou touhu se jít zeptat Strážce. Ale pořád přemýšlel, jestli by to tak bylo správně. Netušil, co si myslet o sobě, o světě tam dole, ani o tom, jestli je vůbec někdo, komu se dá věřit. Chtěl všechno říct Davidovi, ale nemohl před ním ze sebe vypravit slovo. O něm…

V mysli zaklel. Když konečně dorazil do své komnaty, už tam na něj na hromádce čekaly čisté šaty. Krásně svěže voněly. Byly celé z jemné, černé látky, všechno lehké jako pírko. Oklepal se jako pták, aby dostal alespoň část vlhkosti z křídel a pak je rozepjal do plné šíře. Protáhl se jako kočka a pak se začal pomalu oblékat. Už mu ani jeho křídla nijak při oblékání nepřekážela a to si tuhle obyčejnou činnost na samém počátku svého procitnutí nedovedl ani představit. V pohodlné košili, která mu perfektně padla, měl průřezy, kterými dostal křídla bez problémů ven.

Po odpočinku, který si konečně dopřál, se mohl porozhlédnout, jaké všechny možnosti Onen svět nabízí. Nejenže je vše jako z bílého, průhledného křemene a křišťálu, ale že tu jsou i spousty a spousty jiných duší a některé z nich jsou jako on. Zatím přeci poznal jen dvě. Suena a Myiu. Ti dva jsou jako on sám. Ale ne všichni mají stejný posmrtný úkol. Někdo se promění v něco jiného, někdo se převtělí do novorozence a žije svůj další život a v neposlední řadě tu bylo spoustu duší, které ještě netušili, co si pro ně Osud přichystal jako další cestu.

David je zde jako poslíček snů. Vdechne vám pod víčka sen, který si může sám přečíst, než jej předá dál. Zatím se ještě nedostal do starého světa, ale i tak měl plné ruce práce a musel se ještě hodně učit. Iss ale dumal nad tím, kolik je tady těch stejných, jako je on sám. Mladý pár, který se znal již za života, dostali za úkol jej učit. Viděl je ale jen jednou a to navíc ve zvláštní situaci. Raději jej omámili, než aby se s ním bavili a starali se o jeho klidnější pobyt zde.

S těmi, kteří se mu nejblíže podobají, se již tedy setkal, ale co ti ostatní? Kdo jsou? Co je jejich úkolem? Měl další a další otázky a měl neskonalou chuť poznávat svůj nový svět. Na chvíli se zase naplno ponořil do svého uvažování. Se sklopenou hlavou procházel po široké chodbě, proplétal se mezi dušemi a různými překážkami, až najednou do jedné takové vrazil.

"Je… omlouvám se, vím, že se nemá při chůzi číst, ale já se tady vůbec nevyznám, nějak jsem se zde objevila a já vím… vím moc dobře, že jsem mrtvá, ale to mi tak nevadí… jen se tu neumím vyznat… celý den tu bloudím a bloudím a…" Iss se jen bezhlesně díval na vytřeštěnou duši v podobě tak sedmileté dívky, držící obrovskou těžkou knihu v dlaních. "To… to je v pořádku…" slova mu odumřela na rtech a musel se přidržet stěny, jinak by s jistotou omdlel. Ta podoba. Hned v prvním momentě si myslel, že blouzní, ale nebylo tomu tak. Nedalo se to popřít. Ebenové vlasy, štíhlá postava, stejné rysy v mladinkém obličeji a stejné, černé oči.

To ne…

Angel in disguise - Smrtí nic nekončí 20

20. listopadu 2012 v 21:00 | Neviditelný spisovatel |  Angel in disguise - Smrtí nic nekončí
Iss se probudil a cítil se jako by z něj někdo vysál i poslední zbytky sil. Vše jej bolelo a neměl ani sílu otevřít oči. Ucítil zašimrání po celém těle a on už věděl, co spatří jako první. Cítil jeho přítomnost. Davide. Teď mě nesmíš vidět. To ne… zaklel si v mysli a bez pohnutí víček se otočil na bok, zády k němu. "Stále spí?" uslyšel hlas ode dveří, kde stál Strážce mrtvých. Neomylně jej podle hlasu poznal. "Ano. Je… je to takhle v pořádku, když už takovou dobu spí?" Iss uslyšel nemalou obavu v jeho hlase. "Ale jistě. Cesta do starého světa je namáhavá a stojí velké úsilí. Necháme jej odpočinout." a pak jen slyšel, jak položil skleněnou misku na stolek vedle jeho postele. Hned jej ta vůně omámila.

Magie krve jej volala, laskala a sváděla a on tak moc toužil oči otevřít a vychutnat si tu rozkoš, kterou mu určitě zase přivodí. Tiše si povzdychnul a dál spočíval v hrané nevědomosti. Konečně má čas přemýšlet o svém zvláštním návratu mezi živé. Nikde se nic nezměnilo, uběhlo ani ne století, právě je na světě leden. Nový rok 1287. "Davide, běž pryč… prosím… moc tě prosím!" křičel v mysli a doufal, že David vážně odejde. Ale stále se nic nedělo. Pořád byl u něj a hlídal každý jeho nepatrný pohyb.

Nyní cítil ještě i strážcův pohled. Netušil, z čeho je více nesvůj. Jestli ze dvou párů očí, které jej pozorovali i ve chvíli, kdy o to ani za mák nestál, nebo ze svých zběsilých myšlenek, které byly podle jeho mínění ve vzduchu tak hmatatelné, že se určitě nad ním musel vznášet velký, hustý oblak, ve kterém se promítají všechny obrazy, které mu za víčky víří. Trhaně se nadechl, jak se mu z hrdla dral zmučený sten. To už oči musel otevřít. Věděl, že nemá cenu to déle odkládat.

"Vítej zpátky, Issi…" zašeptal s hřejivým úsměvem David a setřel si jednu zbloudilou slzu z tváře. Iss se cítil tak provinile, že se chtěl stočit do klubíčka, nebo utéct někam hodně daleko. Zabolelo jej z toho u srdce. Ale i přes to se usmál. "Děkuji, Davide…" poté už byl úsměv lehčí. I když byl smutný. Až když se pokusil posadit, zjistil, jak je ve skutečnosti slabý. David jej podepřel a pomohl mu, aby se mohl pohodlně opřít. Iss mu věnoval svůj vděčný pohled, ale musel svůj zrak sklopit. Zmatek…

"Napij se…" Podal mu misku s čerstvou krví. Byla horká, sladká, s magickou vůní drahého vína. Pil naléhavě, nedalo se to ovládat. Ale kvůli tomu se už přestal pomalu zatracovat. Bylo to ale těžké, vědět o sobě, že je krvelačná zrůda, která musí zabít, aby žila. I když o ten život vlastně ani nestál. Zavřel oči a poddal se chuti a síle. Bylo mu už všechno jedno. Nemohl už ani přemýšlet, protože mu připadalo, že čím více utíká ke svým myšlenkám, tím více se do nich zamotává. Jako do lepkavé pavučiny, která jej nechce pustit.

Dopil a zhluboka se nadechl. Celý se chvěl pod energií, která do něj proudila. Nemohl si jí ale naplno užít. Držel prázdnou misku v dlaních, upřený pohled do prázdna před sebou. "Nepotřebuješ…" "Ne!" vykřikl, aby jej zastavil, ale hned se cítil ještě více provinile. "Odpusť… Jen… mám v sobě zmatek… a jsem vyčerpaný. Přijde mi, že to už snad ani nejsem já…" vychrlil ze sebe všechno najednou a podíval se mu upřeně do očí. David jej chápal. Už od Strážce věděl, že může být od pobytu ve světě živých jiný. "V pořádku… nechci na tebe spěchat. Ale kdybys přeci jen něco potřeboval, jsem tu pro tebe. Napořád, Issi…" jemně jej pohladil po vlasech a odešel. Iss zůstal ještě chvíli ve svých úvahách a pak se vydal na procházku po Ráji.

Pomalým krokem došel k nádhernému jezeru, které se blyštilo jako zrcadlo. Dokonalá hladina. Klidná. Ničím nerušená. Toužil po tom, kdyby takhle klidná byla i jeho mysl. Záviděl i vodě její klid. Zatřásl však nad takovou myšlenkou jen hlavou, až mu dlouhé, rudé vlasy zavířily. Svlékl si své šaty, potřísněné krví a skropené slzami. Ohlédl se, ale nikde nebylo jediné duše. Jen lehký vánek si pohrával v korunách velikých stromů, které dokonale jezero kryly. Na hladině bylo napadané barevné listí.

Na svých bosých nohou ucítil příjemný chlad křišťálově čisté vody. Usmál se a pomalým krokem postupně dodával ochlazení celému tělu. Připadalo mu, že uvnitř hoří. Už byl ve vodě do pasu. Se zavřenými víčky si vychutnával tu svěžest. Znovu se musel ohlédnout, jestli jej někdo přeci jen nepozoruje. Ale byl to jen jeho mylný pocit. Nevěřil, jak vypadá. Byl chlapec. Když žil, i když zemřel. Ale teď se z něj stal muž. Mladý muž plný síly. Jen v rysech jeho tváře se stále zračila dětskost. Ale to už byl jen pouhý klam. Dospěl.

Užíval si lehkost, kterou mu voda dopřála. Cítil se volný. Jako když létal vysoko nad zemí. Najednou, jako s přílivem chladné vody, přišel i příliv energie a čiré radosti. Radosti jen z pouhého vědomí, že je. To pocítil snad poprvé za svůj bídný život, o který stejně nakonec přišel. Nezbylo mu vůbec nic, ale znovu získal to, co kdy měl. Alespoň část z toho. Přišel o lásku, o rodinu. A lásku znovu našel. Přišel o domov a svobodu. Ale i to získal zpět. Konečně po celou tu dobu, co byl na Onom světě, se zde cítil jako doma. Skutečně doma. Se smíchem smočil své vlasy a nemohl uvěřit tomu, co si uvědomil: našel konečně sám sebe.

Angel in disguise - Smrtí nic nekončí 19

10. listopadu 2012 v 21:00 | Neviditelný spisovatel |  Angel in disguise - Smrtí nic nekončí
Nezastavovali se, dokud nebyli téměř před chaloupkou. Nikdo je neviděl, všude bylo ticho. Nerušené ticho. Bylo to zvláštní a oběma chlapcům to nahánělo hrůzu. Kde všichni jen mohou být? Shadow už myslel na nejhorší, ale pořád doufal. Přeběhli neslyšně malý palouček a pak jen chvíli zůstal přede dveřmi. "Issi… zůstaň prosím tady. Já… bojím se, co by řekla maminka… já…" Iss mu plně porozuměl. "Já vím, nedělej si starosti. Vrátím se k tobě. Také se musím vrátit domů. Ale jak jsem ti slíbil, budu tě střežit."

Shadow se na něj usmál a po chvilce váhání jej objal. Iss mu stisk opětoval. Chvíli zůstali v objetí, ale museli se od sebe oddálit. "Děkuji ti za všechno. Dlužím ti život. Nevím, co by se mnou teď bylo, kdybys nebyl." špitl a vděčně se usmál. "Není za co. Taky ti musím poděkovat, pomohl jsi mi." pohlédl na jizvu, ze které pil jeho krev, "Bez tebe bych to tady nezvládl a jen díky tobě se můžu vrátit domů."

Iss pak ještě tiše dodal: "jsme nyní svázáni krví. Když mne budeš vážně potřebovat, pomysli na mne a já doufám, že tvé volání uslyším a přijdu za tebou." Shadow se mu naposledy podíval do mrtvých očí a pokynul, aby se oddálil, aby jej nikdo nezahlédl. "Opatruj se…" špitl nakonec a rychle zmizel za dveřmi chaloupky. Iss se ještě dlouho díval na chaloupku z povzdálí. Ale neodvážil se jít blíže. "Ty se také opatruj." poslal prosbu směrem k chaloupce a pak vzlétl k nebesům. Výš a výš. Až ke hvězdám chtěl dolétnout. Přeletěl les, potok, celé pole, až se dostal za vesnici. Složil svá křídla a pohlédl k nebi. Sněžilo, byl mráz, ale on jej nevnímal. Ještě si užil blyštivou nádheru a pak šel pomalu směrem k místu, na kterém se zde objevil.

Povzdychnul si, ještě se naposledy rozhlédl a pak plný soustředění zavřel oči. Znova rozepjal svá křídla a nechal vítr, aby si hrál s jemnými pírky. "Chci domů…" vyslovil své přání k nebesům a ta se rozevřela. Před ním se rozlehla bílá, blyštivá chodba, která svým teplem volala po jeho unavené duši. Roztřeseně vydechl a šel k oslnivé záři blíže. Bylo to zvláštní. Sice byl mrtvý a Onen svět již poznal, ale i tak měl nepříjemný pocit, že vstupuje do neznámých končin.

Byla to podobná tíže, jako když se vydával za Davidem a pak zůstal někde mezi těmito dvěma světy, v bílé, nekonečné mlze. Z rozevřeného nebe sálalo teplo, ale všude kolem se začaly snášet k zemi sněhové vločky, se kterými si pohrával vítr. Iss neodolal a natáhl svou ruku mimo paprsek a nechal svou dlaň, aby se na něj snášel třpytivý sníh. Usmál se, naposledy se ohlédl a pak se oddal světlu, aby jej odneslo domů.

Podíval se přímo do nitra paprsku a on ucítil jen spalující zášleh, po kterém vykřikl a omdlel. Shadow viděl krásné, mléčné světlo, které stejně, jak se objevilo, tak i zmizelo. "Issi…" špitl do ticha. Tisknul se ke dřevěným dveřím a po chvíli vyběhnul ven. Nevěděl přímo proč, prostě musel. Po zářivém světle nebylo ani památky. Snad jen měsíc, který se odrážel ve sněhových diamantech, mu jej připomínal. Sesunul se k zemi a bezmocně se rozplakal. Vzhlížel k nebesům, jako by jej snad mohl mezi vločkami zahlédnout, ale marně.

Netušil, jak dlouho hleděl na nebe. Ale za celou tu dobu ani nehlesl. Jen nechal své temné oči prohledávat noc. Po chvíli marného hledání, vložil svou tvář do dlaní a znovu se rozplakal.