Angel in disguise - Smrtí nic nekončí 20

20. listopadu 2012 v 21:00 | Neviditelný spisovatel |  Angel in disguise - Smrtí nic nekončí
Iss se probudil a cítil se jako by z něj někdo vysál i poslední zbytky sil. Vše jej bolelo a neměl ani sílu otevřít oči. Ucítil zašimrání po celém těle a on už věděl, co spatří jako první. Cítil jeho přítomnost. Davide. Teď mě nesmíš vidět. To ne… zaklel si v mysli a bez pohnutí víček se otočil na bok, zády k němu. "Stále spí?" uslyšel hlas ode dveří, kde stál Strážce mrtvých. Neomylně jej podle hlasu poznal. "Ano. Je… je to takhle v pořádku, když už takovou dobu spí?" Iss uslyšel nemalou obavu v jeho hlase. "Ale jistě. Cesta do starého světa je namáhavá a stojí velké úsilí. Necháme jej odpočinout." a pak jen slyšel, jak položil skleněnou misku na stolek vedle jeho postele. Hned jej ta vůně omámila.

Magie krve jej volala, laskala a sváděla a on tak moc toužil oči otevřít a vychutnat si tu rozkoš, kterou mu určitě zase přivodí. Tiše si povzdychnul a dál spočíval v hrané nevědomosti. Konečně má čas přemýšlet o svém zvláštním návratu mezi živé. Nikde se nic nezměnilo, uběhlo ani ne století, právě je na světě leden. Nový rok 1287. "Davide, běž pryč… prosím… moc tě prosím!" křičel v mysli a doufal, že David vážně odejde. Ale stále se nic nedělo. Pořád byl u něj a hlídal každý jeho nepatrný pohyb.

Nyní cítil ještě i strážcův pohled. Netušil, z čeho je více nesvůj. Jestli ze dvou párů očí, které jej pozorovali i ve chvíli, kdy o to ani za mák nestál, nebo ze svých zběsilých myšlenek, které byly podle jeho mínění ve vzduchu tak hmatatelné, že se určitě nad ním musel vznášet velký, hustý oblak, ve kterém se promítají všechny obrazy, které mu za víčky víří. Trhaně se nadechl, jak se mu z hrdla dral zmučený sten. To už oči musel otevřít. Věděl, že nemá cenu to déle odkládat.

"Vítej zpátky, Issi…" zašeptal s hřejivým úsměvem David a setřel si jednu zbloudilou slzu z tváře. Iss se cítil tak provinile, že se chtěl stočit do klubíčka, nebo utéct někam hodně daleko. Zabolelo jej z toho u srdce. Ale i přes to se usmál. "Děkuji, Davide…" poté už byl úsměv lehčí. I když byl smutný. Až když se pokusil posadit, zjistil, jak je ve skutečnosti slabý. David jej podepřel a pomohl mu, aby se mohl pohodlně opřít. Iss mu věnoval svůj vděčný pohled, ale musel svůj zrak sklopit. Zmatek…

"Napij se…" Podal mu misku s čerstvou krví. Byla horká, sladká, s magickou vůní drahého vína. Pil naléhavě, nedalo se to ovládat. Ale kvůli tomu se už přestal pomalu zatracovat. Bylo to ale těžké, vědět o sobě, že je krvelačná zrůda, která musí zabít, aby žila. I když o ten život vlastně ani nestál. Zavřel oči a poddal se chuti a síle. Bylo mu už všechno jedno. Nemohl už ani přemýšlet, protože mu připadalo, že čím více utíká ke svým myšlenkám, tím více se do nich zamotává. Jako do lepkavé pavučiny, která jej nechce pustit.

Dopil a zhluboka se nadechl. Celý se chvěl pod energií, která do něj proudila. Nemohl si jí ale naplno užít. Držel prázdnou misku v dlaních, upřený pohled do prázdna před sebou. "Nepotřebuješ…" "Ne!" vykřikl, aby jej zastavil, ale hned se cítil ještě více provinile. "Odpusť… Jen… mám v sobě zmatek… a jsem vyčerpaný. Přijde mi, že to už snad ani nejsem já…" vychrlil ze sebe všechno najednou a podíval se mu upřeně do očí. David jej chápal. Už od Strážce věděl, že může být od pobytu ve světě živých jiný. "V pořádku… nechci na tebe spěchat. Ale kdybys přeci jen něco potřeboval, jsem tu pro tebe. Napořád, Issi…" jemně jej pohladil po vlasech a odešel. Iss zůstal ještě chvíli ve svých úvahách a pak se vydal na procházku po Ráji.

Pomalým krokem došel k nádhernému jezeru, které se blyštilo jako zrcadlo. Dokonalá hladina. Klidná. Ničím nerušená. Toužil po tom, kdyby takhle klidná byla i jeho mysl. Záviděl i vodě její klid. Zatřásl však nad takovou myšlenkou jen hlavou, až mu dlouhé, rudé vlasy zavířily. Svlékl si své šaty, potřísněné krví a skropené slzami. Ohlédl se, ale nikde nebylo jediné duše. Jen lehký vánek si pohrával v korunách velikých stromů, které dokonale jezero kryly. Na hladině bylo napadané barevné listí.

Na svých bosých nohou ucítil příjemný chlad křišťálově čisté vody. Usmál se a pomalým krokem postupně dodával ochlazení celému tělu. Připadalo mu, že uvnitř hoří. Už byl ve vodě do pasu. Se zavřenými víčky si vychutnával tu svěžest. Znovu se musel ohlédnout, jestli jej někdo přeci jen nepozoruje. Ale byl to jen jeho mylný pocit. Nevěřil, jak vypadá. Byl chlapec. Když žil, i když zemřel. Ale teď se z něj stal muž. Mladý muž plný síly. Jen v rysech jeho tváře se stále zračila dětskost. Ale to už byl jen pouhý klam. Dospěl.

Užíval si lehkost, kterou mu voda dopřála. Cítil se volný. Jako když létal vysoko nad zemí. Najednou, jako s přílivem chladné vody, přišel i příliv energie a čiré radosti. Radosti jen z pouhého vědomí, že je. To pocítil snad poprvé za svůj bídný život, o který stejně nakonec přišel. Nezbylo mu vůbec nic, ale znovu získal to, co kdy měl. Alespoň část z toho. Přišel o lásku, o rodinu. A lásku znovu našel. Přišel o domov a svobodu. Ale i to získal zpět. Konečně po celou tu dobu, co byl na Onom světě, se zde cítil jako doma. Skutečně doma. Se smíchem smočil své vlasy a nemohl uvěřit tomu, co si uvědomil: našel konečně sám sebe.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jarka Jarka | Web | 21. listopadu 2012 v 8:51 | Reagovat

Jé, to bylo zase neuvěřitelně nádherné.
Někdy se na blogu svěřuješ, že ti psaní moc nejde, když ale pak čtu nový díl, není to vůbec poznat. Děj plyne hladce a na mě jde z tvého psaní klid a krása z jiného světa, tebou vysněného a stvořeného.

2 Amelie Amelie | Web | 22. listopadu 2012 v 2:54 | Reagovat

Moc hezké.

3 pavel pavel | Web | 30. listopadu 2012 v 18:39 | Reagovat

Hezké... už jsem to četl, jen jsem zapomněl napsat komentář. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama