Angel in disguise - Smrtí nic nekončí 21

30. listopadu 2012 v 21:00 | Neviditelný spisovatel |  Angel in disguise - Smrtí nic nekončí
Když se cítil už příjemně čistý a byl si jist, že na něm neulpívá žádná špína ze starého světa, vyšel ven z vody a jen přes sebe přehodil svůj plášť, posbíral zbytek šatů a zamířil pomalu k nádhernému křišťálovému paláci, který mu už nepřipadal tak chladný a neznámý. Dokonce až teď si všimnul, že kolem něj prochází spousta duší, kteří se mu na pozdrav lehce klaní. Dělal vždy totéž, i když žádnou z těch duší, kterou potkal, neznal. Už si zde nepřipadal tak sám. Jen si začal konečně všímat toho, co je kolem něj. Unikl ze spárů své zmatené mysli a poznal, že není jen čiré dobro a čiré zlo.

Jen ten jediný zmatek. Rána, která mu z návratu na zem zůstala, nedala jeho mysli úplný klid. Netušil, co si s tím počít. Tu ránu v něm zanechal Shadow. Co teď s tím chlapcem bude? Slíbil mu, že jej bude střežit. I za tu krátkou dobu se s ním stal svázaným. A věděl, že to spojení není jen tak obyčejné. Že jen tak nezmizí. A je jedno, že si jsou nyní tak moc vzdálení. Zachránili si navzájem život. Slíbil mu něco, co ani neví, jestli dokáže. Najednou pocítil strach. Co když se mu něco stane. Zklame jej. Teď jeho náhlý klid zakalil čirý stesk.

Poddal se vzpomínkám, které ještě před pár dny byly skutečností. Jak mu pomohl dostat se z dosahu slunečních paprsků, jak mu dal napít své horké, mladé krve. To všechno byla silná gesta, kterými mu pořád dokazoval svou vděčnost. Byl mladý, čestný a těžce zkoušen životem. Viděl v něm kus sebe, jako by mu někdo k němu ukazoval cestu. Nemohla to být obyčejná náhoda, že jej potkal. Pocítil velikou touhu se jít zeptat Strážce. Ale pořád přemýšlel, jestli by to tak bylo správně. Netušil, co si myslet o sobě, o světě tam dole, ani o tom, jestli je vůbec někdo, komu se dá věřit. Chtěl všechno říct Davidovi, ale nemohl před ním ze sebe vypravit slovo. O něm…

V mysli zaklel. Když konečně dorazil do své komnaty, už tam na něj na hromádce čekaly čisté šaty. Krásně svěže voněly. Byly celé z jemné, černé látky, všechno lehké jako pírko. Oklepal se jako pták, aby dostal alespoň část vlhkosti z křídel a pak je rozepjal do plné šíře. Protáhl se jako kočka a pak se začal pomalu oblékat. Už mu ani jeho křídla nijak při oblékání nepřekážela a to si tuhle obyčejnou činnost na samém počátku svého procitnutí nedovedl ani představit. V pohodlné košili, která mu perfektně padla, měl průřezy, kterými dostal křídla bez problémů ven.

Po odpočinku, který si konečně dopřál, se mohl porozhlédnout, jaké všechny možnosti Onen svět nabízí. Nejenže je vše jako z bílého, průhledného křemene a křišťálu, ale že tu jsou i spousty a spousty jiných duší a některé z nich jsou jako on. Zatím přeci poznal jen dvě. Suena a Myiu. Ti dva jsou jako on sám. Ale ne všichni mají stejný posmrtný úkol. Někdo se promění v něco jiného, někdo se převtělí do novorozence a žije svůj další život a v neposlední řadě tu bylo spoustu duší, které ještě netušili, co si pro ně Osud přichystal jako další cestu.

David je zde jako poslíček snů. Vdechne vám pod víčka sen, který si může sám přečíst, než jej předá dál. Zatím se ještě nedostal do starého světa, ale i tak měl plné ruce práce a musel se ještě hodně učit. Iss ale dumal nad tím, kolik je tady těch stejných, jako je on sám. Mladý pár, který se znal již za života, dostali za úkol jej učit. Viděl je ale jen jednou a to navíc ve zvláštní situaci. Raději jej omámili, než aby se s ním bavili a starali se o jeho klidnější pobyt zde.

S těmi, kteří se mu nejblíže podobají, se již tedy setkal, ale co ti ostatní? Kdo jsou? Co je jejich úkolem? Měl další a další otázky a měl neskonalou chuť poznávat svůj nový svět. Na chvíli se zase naplno ponořil do svého uvažování. Se sklopenou hlavou procházel po široké chodbě, proplétal se mezi dušemi a různými překážkami, až najednou do jedné takové vrazil.

"Je… omlouvám se, vím, že se nemá při chůzi číst, ale já se tady vůbec nevyznám, nějak jsem se zde objevila a já vím… vím moc dobře, že jsem mrtvá, ale to mi tak nevadí… jen se tu neumím vyznat… celý den tu bloudím a bloudím a…" Iss se jen bezhlesně díval na vytřeštěnou duši v podobě tak sedmileté dívky, držící obrovskou těžkou knihu v dlaních. "To… to je v pořádku…" slova mu odumřela na rtech a musel se přidržet stěny, jinak by s jistotou omdlel. Ta podoba. Hned v prvním momentě si myslel, že blouzní, ale nebylo tomu tak. Nedalo se to popřít. Ebenové vlasy, štíhlá postava, stejné rysy v mladinkém obličeji a stejné, černé oči.

To ne…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jarka Jarka | Web | 1. prosince 2012 v 19:03 | Reagovat

Jú, to se nám ten děj začíná rozvíjet trochu jiným směrem. Začínáme se lépe seznamovat s místem, na kterém Iss přebývá a teď ta malá holčička, že by to byla ......?
Piš, piš, piš!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama