Prosinec 2012

Angel in disguise - Smrtí nic nekončí 24

30. prosince 2012 v 21:00 | Neviditelný spisovatel |  Angel in disguise - Smrtí nic nekončí
Ještě dlouho zůstal u hrobu. Ještě dlouho se poddával svým černým myšlenkám. Slzy mu po tváři stekly už jen občas. Neměl už ani slzy. Neměl nic. Jen svou matku, malou chatrč a bolest. Ta s ním věrně zůstávala. "Ukaž…" vzala jej matka jemně za ruce. Rozdrásal si je do krve, ale bylo mu to jedno. "To je v pořádku…" šeptl vysíleně a poklekl do sněhu. Ruce si v jeho bělosti omyl a zchladil. Matka pak vyndala jemné, bílé plátno a opatrně mu dlaně ovázala. Shadow se na ní jen mlčky podíval na znamení díků.

"Tak pojď…" šeptla jemně matka a pomohla mu vstát. Byl úplně bezvládný. Malátný. "Jak teď mám jít dál?" hlesl a každou chvíli se zapotácel. Bez matčiny opory by se už určitě sesunul k zemi. "Půjdeme dál spolu. Musíme…" Zase se rozvzlykal. Spíše jen vysíleně zaškytal. "Co když za to může ten anděl? Co když si ji vzal? Co když mi ji sebral kvůli tomu, že mi zachránil život? To neměl! Byla ještě tak mladá…" to už bezmocně křičel, ale hlas mu selhal. "Ne… to ne… Lilly byla dlouho nemocná… dělal jsi vše, co jsi mohl. Ale na osud druhých nestačí nikdo."

Matka začala v chaloupce přemýšlet o tom, proč Shadow mluví o nějakém andělovi. Pochopila, že to nebylo z šoku. Jen momentální stav. Poblouznění z hrozného zážitku. Opravdu mluvil, jakoby skutečně s nějakým andělem byl. Její mysl ale byla příliš ztrápená tou strašlivou ztrátou. Také byla unavená. Už byla v posteli, ale nemohla spát. Shadow také ne. Nic ale neříkali. Takhle probděli celou dlouhou noc.
*****
David z povzdálí pozoroval, jak se Iss pořád baví s tou malou holčičkou, která se tady objevila teprve nedávno. Pořád si měli co říct, dokonce se spolu i smáli. A vypadalo to, jako by se znali. Nechával to ale být. Občas na něj přišel hrozný pocit, který nebyl ale jeho. To někdo měl noční můru, kterou mu i proti své vůli musel seslat a prožíval jí s ním. Byl to zvláštní pocit. Neuměl to ještě ovládat, tak se každou chvíli dostal do problému.

"Issi…" slyšel zdálky volání jeho jména. Určitě to byl zase Strážce. A Iss se před ním zase snaží ukrýt. Připadalo mu, že je pořád jako malý kluk. "Ano Otče… Tady jsem…" byl u něj ale rychle. Stále si ještě nezvykl, jak přízračně vypadá. Se zatajeným dechem celý jejich rozhovor sledoval.
*****
"Můj milý… Pojď, posadíme se. Tohle bude na delší vyprávění…" vřele se usmál ten zvláštní muž v bílém, s bílými vlasy a vousy. Iss jen pokývl. Věděl o jeho moci. Na bílém stolku stál stříbrný džbán a k němu dva stříbrné poháry. "V tom džbánu je víno." nalil sobě vína do poháru. "Víno pro ty, kteří zrovna nepotřebují sílu krve. A pro ty ostatní…" naplnil i druhý pohár a podal jej Issovi. Poznal ji podle vůně. Iss se udiveně zahleděl do Strážcových šedých očí. "Jen pij…"

Iss se pomalu oddával síle krve. Věděl, že jej opět posílí a on bude chtít pořád víc. Musel se ale naučit ovládat. Nechtěl, aby z něj byla krvežíznivá bestie. Pomalu a opatrně dopil pohár až do dna. "Ne, už…" chtěl zaprotestovat, ale Strážce mu pohár dolil. "Neboj se…" znovu se na něj vřele usmál, ale Iss mu odpověděl zamyšleným pohledem. "Stále nedůvěřivý…" pokýval Strážce a znovu kývl směrem k poháru. Iss se znovu napil z poháru. Každým dalším douškem krev ztrácela na své intenzitě, dokud z ní nezbylo čisté víno.

Iss se ke svému údivu rozesmál. "Říkal jsem ti, aby ses nebál…" pak mu prázdný pohár vzal a opláchl jej pod nedalekým vodopádem. Pak jej postavil zpátky k džbánu. "Takhle se spřátelíš se svým životem a potřebou pít krev. Když ti nebude zrovna nejlépe, budeš se cítit slabý nebo budeš potřebovat zklidnit mysl, pij, co hrdlo ráčí. Nebraň se tomu. Pak jsi sám proti sobě. Ani tvé zraněné srdce se neuzdraví…"

Iss věděl, na co tím naráží a semkl víčka. "Jak mu mám jen pomoci?" po těch slovech se rozhlédl do všech stran a pořád měl zvláštní pocit, jakoby jej někdo sledoval. Strážce nebes moc dobře věděl, že tam za rozložitým, kvetoucím keřem se schovává jeho další duše. Issův přítel. Duše, která také stále netuší, co si se sebou počít. "Neboj…" jemně se dotkl jeho paže. "Můžeš zase za ním jít…" Strážce jej zadržel hned, jakmile se nadechl k dalším a dalším otázkám. "Až nastane čas…"

Iss rozčileně zavrtěl hlavou. Myslel, že zešílí z té změti myšlenek. Pořád slyšel jeho volání. Cítil tu bezmoc a zoufalství. Připadalo mu, jakoby snad slyšel i jeho myšlenky. Byly děsivé. Neutichající žal a zmatek. "Musíš se nejdříve ještě spoustu věcí naučit…" Iss nechtěl už nic slyšet. Co také ještě potřebuje? Jeho touhu řídí krev. A tu si opatřit dokázal. Jenom na něj nechápavě koukal a pořád zmateně mžikal kolem sebe. "Nejsi jen nesmrtelný anděl, co potřebuje ke svému zdraví a životu krev. Jsi složitější osobnost. Stvoření, které svět potřebuje. Tvůj instinkt ti sám napověděl, co máš dělat, aniž bys o tom měl tušení."

Začínal tušit, kam tím míří. "Samozřejmě. Mám na mysli to, jak jsi tomu chlapci předal kus své síly, aby mohl jít dál. Byl to velmi odvážný krok. Netušil jsi ani, jestli to půjde, jestli se takhle oslabený dovedeš vrátit. A pak je tu také tahle věc." přiložil si ruku k srdci. Iss jeho gesto jako v transu zopakoval. Jeho srdce stále bilo. Tiše. Pomalu. Téměř jeho tlukot nebyl cítit. "Nechápu to…" Strážce se na něj opět jen usmál. "Jednou pochopíš…"

Angel in disguise - Smrtí nic nekončí 23

20. prosince 2012 v 21:00 | Neviditelný spisovatel |  Angel in disguise - Smrtí nic nekončí
"Jak… jak mi chceš pomoci?" Iss netušil, co by jí měl na tohle říct. Však to kvůli němu zemřela. Kdyby s ním nemusel Shadow být celý den v jeskyni, určitě by to stihl a ona by žila. Ona se ale na něj usmívala a vypadala úplně jako živá. "Pověz mi, co se stalo… prosím… potřebuji to vědět, mám-li ti pomoci…" nedala se chytrá dívka a chytla ho povzbudivě za ruku. Iss se na ní lehce usmál a stisk jí opětoval. Pak se pustil do vyprávění o své cestě mezi živé. Detaily, jako zavraždění dvou lidí, vynechal, ale jinak jí popsal vše. Přes uprchnutí před slunečními paprsky, po ukrývání v jeskyni.

"Tak proto bráška za mnou nepřišel… on nemohl. Umřel by." Iss si vztekle setřel slzy a netušil, jestli má zase vstát a rázovat sem a tam, nebo zůstat chvíli v klidu. Měl sto chutí si provést zase něco trýznivého, co by mu určitě jako jediné přineslo útěchu, ale před ní nemohl. To ne. "Tak malá a už tak chytrá…" podotkl Iss a smutně se na ní usmál. "To bráška mě všemu učil. Ti ostatní lidé z vesnice mu nevěřili, měli jej za čaroděje. Prostě že jej posedl ďábel a všechno, co se sám naučil z přírody, mu prý sesílal ďábel. Ale já vím, že to není pravda, brával mě do lesa a ukazoval mi, co všechno dokáže jedna malá kytička za zázraky. Tolikrát mě i mamince pomohl a vím, že u toho nebyl přítomný žádný ďábel."

Lilly se usmála, když si vzpomněla na dobu, kdy bylo vše ještě téměř v pořádku. Když byla zdravá a svět jí připadal tak veliký a nepoznaný a její bráška jí ukazoval všechno krásné, pro co se tu vyplatí zůstat. Důvody, kvůli kterým jí připadal život krásný. To díky němu si všímala maličkostí, jako je modrý květ hořce, zlatý vějíř slunečnice, krása křídel motýlů. Žádný den jí nepřipadal smutný, šedavý nebo ospalý. Naučila se poznat přírodu, její bohatství, dary i nebezpečí.

"Je tady vůbec něco stejného, jako ve světě?" byla zvědavá a trochu se i bála, co vše jí zde bude čekat. "Ale ovšem… Jsou tu lesy, jezera, louky, které neustále kvetou, spoustu různých druhů, které svojí krásou nemají obdoby. A vše zde má svoje jméno a duši. Pokud uvěříš, uvidíš i to, co ti zatím bylo skryté." usmál se a bylo mu trochu lépe. Měl i krásný pocit z toho, že se ho Lilly nebála, ani jej neoznačila za zrůdu. Nevyptávala se na nic. Byl jí za to nevýslovně vděčný. Procházeli se pomalu a Iss jí ukazoval krásy, které objevil teprve nedávno. A Lilly si všímala i neskutečných drobností, kterých si Iss ani za mák nevšiml.
"Jsi vážně pozoruhodná dívka", skočil jí Iss do jejího nadšeného štěbetání, při objevování dalších a dalších krás. Tuhle se sehnula pro oblý kamínek, tady zase nemohla odtrhnout pohled od třpytící se kapky rosy na listu. Uměla se radovat, byla šťastná. Jak moc jí to záviděl. A to dokonce i poté, co zjistila, že se možná už nikdy nesetká se svým starým světem. Že už nikdy neuvidí svou matku a bratra. Až po jejich smrti. Možná ne dříve. Možná také vůbec. Obdivoval její statečnost.
*****
Shadow měl v sobě neuvěřitelnou změť pocitů. Myslel, že zešílí. Nejraději by skočil z nejbližšího srázu a pak by měl konečně klid. Za to můžeš ty. Jsi zrůda, která nechala kvůli klábosení s druhou zrůdou zemřít vlastní sestru! Vlastní krev! Jsi ubohý. Budeš se smažit v pekle! Všichni tě zatratí! I tvoje matka začíná pociťovat zášť! "Mlč!" hlas v jeho mysli mu zasazoval další a další rány. S hysterickým pláčem své jediné sestře hloubil hrob. Tvrdá, promrzlá zem mu práci navíc ztěžovala. Bolelo jej už celé tělo, byl vyčerpaný a měl v srdci neskutečný smutek, ale nepolevoval. Neodpočinul si. Nemohl.

Už několik hodin zápasil se zemí, která měla jeho sestru pojmout. Už ji s matkou ustrojili do jejích nejlepších šatů, upravili ji, učesali. Vypadala spíše jako nevěsta, než jako připravená na chudobný pohřeb. Hrob měla hned za chatkou. Pod rozložitým stromem. "Shadow… odpočiň si, prosím…" oslovila jej matka jemně. "Ne! Nemůžu… Musím to dokončit. Jinak už na to nebudu mít sílu… Už ne…" hlesl a neustával ve své práci. Ještě další nekonečnou hodinu hloubil v zemi poslední lůžko své sestry. Pak do útrob země spustil dřevěnou, hrubě opracovanou rakev, vystlanou jemnou látkou. Matka mu pak do náruče podala bezduché tělo dívky a on ji se srdceryvnými vzlyky naposledy sevřel v náručí a poté ji uložil do rakve.

S přiloženým víkem, jako by se zavřela jedna kapitola jeho života. Položil na ni věnec ze zmrzlých květů a poté se s matčinou pomocí dostal z hrobu. Oba hodili hrst hlíny na rakev. A pak ji společně zasypali. Úhledně hrob upravili a obložili jej oblými, bílými kamínky. Na mohylu pokladli věnec ze sušených bylin a k němu zapálili svíci, vonící po čerstvém seně. "Měj se tam krásně, sestřičko… Doufám, že na mne počkáš…" šeptl a poddal se tiché motlitbě. Nikoliv k Bohu, ale ke své sestře a k ostatním duším, mezi které patřil i jeho anděl.

Angel in disguise - Smrtí nic nekončí 22

10. prosince 2012 v 21:00 | Neviditelný spisovatel |  Angel in disguise - Smrtí nic nekončí
Hned poté, co Shadow zmizel za dveřmi a dostal se z největšího zmatku, porozhlédl se po tiché chaloupce. Tam pod dvěma peřinami se choulila jeho matka a jeho sestra. Byly obě tiché jako myšky, tak je nechtěl budit. On sám se pod náporem únavy prošel po světničce a vzal si kousek chleba, který pro něj matka nachystala pod plátnem. Nabral si z vědra čistou vodu a tiše, uzavřený ve svých myšlenkách, se konečně najedl. Bylo mu lépe, nesnesitelné křeče v jeho břiše ustaly a jemu se trochu ulevilo. Pak šel blíže zkontrolovat svou malou sestřičku. Ztěžka dýchala a byla jako rozpálená od ohně, jak jí horečka držela ve svém zajetí. Smutně si povzdychnul a co nejtišeji vyndal z uzlíčku pár zvadlých bylin. Nad ohniště, které stále skvělo velkým plamenem, dal malý kotlík s vodou, do které byliny přidal.

Nechal své promrzlé, zkřehlé tělo, aby jej plameny ohřály a dodaly mu alespoň malou útěchu. Nechal byliny, aby se uvolnily do vody a pak přichystaný čaj slil. Na chvíli jej dal za okno a pak, mírně vychlazený jej položil na stoleček u sestřiny postele. Pohladil ji po čele a připadalo mu, jako by horečka přeci jen trochu ustupovala. Musela ale vypít lék. Možná jí pak bude lépe. "Sestřičko…" špitl tiše až u dívčiny obličeje. "Lilly, prosím, vzbuď se. Musíš se alespoň trochu napít. Slyšíš?" trochu s ní zatřásl, ale marně. Přiložil jí s neúprosným strachem prsty na krk. Chtěl zakřičet, ale nemohl. Nezmohl se na nic. Jen jeho pláč byl slyšet po celé chaloupce, když zjistil tu děsivou skutečnost. Jeho sestra je mrtvá. Zemřela v horečkách a to těsně po jeho návratu. Ve spánku. Přímo před ním. "NE!" zakřičel a vzal malé, bezvládné tělo do náruče. To vzbudilo i matku.

"Shadow… ty žiješ… už jsem ne…" slova ji zamrzla na rtech, když se naplno probudila ze snění. Viděla svého plačícího syna, který v náručí držel její dceru. Bezvládnou. Mrtvou. "Proč!" zařval s neskutečnou bolestí v srdci. "To ne… to ne!" zakřičela už i matka a vrhla se k oběma svým dětem. Shadow se na ní podíval. V očích slzy, bolest a otázku. Proč. Proč to zatraceně nestihl o takovou chviličku. Co ta dívka komu udělala. "Nestihl jsem to." hlesl téměř neslyšně. "Když… když jsem přišel, ještě dýchala a připadalo mi, že se horečka zmírnila… a ona mezitím… ona…" nemohl to slovo ze sebe vypravit. S neustálým pláčem položil dívčino tělo zpátky do postele. Přikryl ji peřinou a ona vypadala, jako kdyby jen spala. Nic víc.

"Kdybych tu mohl být dříve… kdybych jen nebyl schovaný… kdybych šel hned domů… zatraceně proč jsem to jen neudělal!" Shadow měl pocit, jakoby se probral z krásného snu rovnou do bdělé noční můry. "Shadow… zlatíčko… kdyby ses neschoval, přišla bych i o tebe… a to bych už nezvládla. To už ne…" šeptala matka mezi vzlyky a snažila se své jediné dítě utišit. Sama ale věděla, že je to marný pokus. "Maminko, já potkal anděla… zachránil mi život…" zašeptal, když si matčinu tvář otočil k té své. Matka jen udiveně zavrtěla hlavou a pomyslela si, že se její syn musel zbláznit. Nedivila se.

"Ale notak… andělé neexistují. Asi se ti jen něco zdálo…" znovu se rozvzlykala a stiskla křehké tělo v náručí. "Ne… nezdálo. Byl krásný, měl křídla a zachránil mi život. Chtěli mě upálit, uprchl jsem, a když mne hledali a málem mne chytili, on mne zachránil. Pomohl mi a ukryl se se mnou v jeskyni. Když jsem přišel domů, viděl jsem z okna nádherné světlo, které jej určitě muselo vynést na nebesa. Ale teď se mi po něm moc stýská, maminko…" matka se na něj dívala ustaraným pohledem a netušila, co by mu na takovou pohádku měla říci, tak jen pokývala hlavou, že mu rozumí, ale netušila, co si o něm má myslet.

Zešílel snad?

"Shadow… určitě jsi unavený… a je toho na nás teď příliš. Ale my to zvládneme, viď? Zase bude dobře…" pohladila jej po vlasech a snažila se usmát. Tou větou přesvědčovala i sama sebe. Shadow jen kývl na známku souhlasu a pak se schoulil matce do náruče a pak dlouho trvalo, než se ze všeho vyplakal…
*****
Iss se na Nebesích nemohl uklidnit. Pořád pobíhal kolem té dívky, ptal se neustále na to samé a byl celý bez sebe. Každou chvíli se musel posadit, aby si odpočinul, jelikož jej zchvátila úmorná trýzeň, která nepocházela ale z jeho nitra. To Shadow se trápil. A on moc dobře věděl proč. Cítil, že jej k sobě neustále volá, aby se vrátil, cítil jeho bezradnost a smutek. Ale nemohl se tak brzo zase vrátit. Nezvládl by to. Rychle by se vysílil.

"Jak se vůbec jmenuješ?" zeptal se černovlasé dívky, okolo které bez přestání kroužil. "Lilly a ty? Ty jsi anděl, že?" Iss semkl víčka při tom oslovení "anděl". Copak kvůli andělovi je tolik trápení? Ten má trápení stírat. Ne jej tvořit. "Ano… ale není to vůbec snadné. Je to trocho složitější." snažil se pousmát, ale nešlo to. Prostě nešlo. "Lilly…" oslovil ji a zahnal slzy. "Tvůj bráška je teď moc smutný. Odešla jsi mu, moc se ti snažil pomoci, ale už to nestihl. Teď je určitě doma a trápí se kvůli tomu…" Odvrátil se a setřel si z tváře krvavé slzy.

Lilly udiveně zamrkala. "Jak tohle víš? Jak víš, že mám brášku a že se mi snažil pomoct?" To už se rozplakal naplno. Vložil svou tvář do dlaní, aby Lilly neviděla jeho oči. "já… to… nezvládnu…" vypravil mezi srdceryvnými vzlyky a celý se třásl. "Notak…" Lilly jej jemně pohladila a chytila jeho tvář do dlaní. Donutila, aby se jí podíval do očí. Viděla neskutečně smutný výraz v krví zborcené tváři. Nepolekala se. Bylo jí ho líto. "Vždyť se upláčeš…" Setřela mu temné slzy z tváře a pak jej objala. "Pomůžu ti…"