Angel in disguise - Smrtí nic nekončí 24

30. prosince 2012 v 21:00 | Neviditelný spisovatel |  Angel in disguise - Smrtí nic nekončí
Ještě dlouho zůstal u hrobu. Ještě dlouho se poddával svým černým myšlenkám. Slzy mu po tváři stekly už jen občas. Neměl už ani slzy. Neměl nic. Jen svou matku, malou chatrč a bolest. Ta s ním věrně zůstávala. "Ukaž…" vzala jej matka jemně za ruce. Rozdrásal si je do krve, ale bylo mu to jedno. "To je v pořádku…" šeptl vysíleně a poklekl do sněhu. Ruce si v jeho bělosti omyl a zchladil. Matka pak vyndala jemné, bílé plátno a opatrně mu dlaně ovázala. Shadow se na ní jen mlčky podíval na znamení díků.

"Tak pojď…" šeptla jemně matka a pomohla mu vstát. Byl úplně bezvládný. Malátný. "Jak teď mám jít dál?" hlesl a každou chvíli se zapotácel. Bez matčiny opory by se už určitě sesunul k zemi. "Půjdeme dál spolu. Musíme…" Zase se rozvzlykal. Spíše jen vysíleně zaškytal. "Co když za to může ten anděl? Co když si ji vzal? Co když mi ji sebral kvůli tomu, že mi zachránil život? To neměl! Byla ještě tak mladá…" to už bezmocně křičel, ale hlas mu selhal. "Ne… to ne… Lilly byla dlouho nemocná… dělal jsi vše, co jsi mohl. Ale na osud druhých nestačí nikdo."

Matka začala v chaloupce přemýšlet o tom, proč Shadow mluví o nějakém andělovi. Pochopila, že to nebylo z šoku. Jen momentální stav. Poblouznění z hrozného zážitku. Opravdu mluvil, jakoby skutečně s nějakým andělem byl. Její mysl ale byla příliš ztrápená tou strašlivou ztrátou. Také byla unavená. Už byla v posteli, ale nemohla spát. Shadow také ne. Nic ale neříkali. Takhle probděli celou dlouhou noc.
*****
David z povzdálí pozoroval, jak se Iss pořád baví s tou malou holčičkou, která se tady objevila teprve nedávno. Pořád si měli co říct, dokonce se spolu i smáli. A vypadalo to, jako by se znali. Nechával to ale být. Občas na něj přišel hrozný pocit, který nebyl ale jeho. To někdo měl noční můru, kterou mu i proti své vůli musel seslat a prožíval jí s ním. Byl to zvláštní pocit. Neuměl to ještě ovládat, tak se každou chvíli dostal do problému.

"Issi…" slyšel zdálky volání jeho jména. Určitě to byl zase Strážce. A Iss se před ním zase snaží ukrýt. Připadalo mu, že je pořád jako malý kluk. "Ano Otče… Tady jsem…" byl u něj ale rychle. Stále si ještě nezvykl, jak přízračně vypadá. Se zatajeným dechem celý jejich rozhovor sledoval.
*****
"Můj milý… Pojď, posadíme se. Tohle bude na delší vyprávění…" vřele se usmál ten zvláštní muž v bílém, s bílými vlasy a vousy. Iss jen pokývl. Věděl o jeho moci. Na bílém stolku stál stříbrný džbán a k němu dva stříbrné poháry. "V tom džbánu je víno." nalil sobě vína do poháru. "Víno pro ty, kteří zrovna nepotřebují sílu krve. A pro ty ostatní…" naplnil i druhý pohár a podal jej Issovi. Poznal ji podle vůně. Iss se udiveně zahleděl do Strážcových šedých očí. "Jen pij…"

Iss se pomalu oddával síle krve. Věděl, že jej opět posílí a on bude chtít pořád víc. Musel se ale naučit ovládat. Nechtěl, aby z něj byla krvežíznivá bestie. Pomalu a opatrně dopil pohár až do dna. "Ne, už…" chtěl zaprotestovat, ale Strážce mu pohár dolil. "Neboj se…" znovu se na něj vřele usmál, ale Iss mu odpověděl zamyšleným pohledem. "Stále nedůvěřivý…" pokýval Strážce a znovu kývl směrem k poháru. Iss se znovu napil z poháru. Každým dalším douškem krev ztrácela na své intenzitě, dokud z ní nezbylo čisté víno.

Iss se ke svému údivu rozesmál. "Říkal jsem ti, aby ses nebál…" pak mu prázdný pohár vzal a opláchl jej pod nedalekým vodopádem. Pak jej postavil zpátky k džbánu. "Takhle se spřátelíš se svým životem a potřebou pít krev. Když ti nebude zrovna nejlépe, budeš se cítit slabý nebo budeš potřebovat zklidnit mysl, pij, co hrdlo ráčí. Nebraň se tomu. Pak jsi sám proti sobě. Ani tvé zraněné srdce se neuzdraví…"

Iss věděl, na co tím naráží a semkl víčka. "Jak mu mám jen pomoci?" po těch slovech se rozhlédl do všech stran a pořád měl zvláštní pocit, jakoby jej někdo sledoval. Strážce nebes moc dobře věděl, že tam za rozložitým, kvetoucím keřem se schovává jeho další duše. Issův přítel. Duše, která také stále netuší, co si se sebou počít. "Neboj…" jemně se dotkl jeho paže. "Můžeš zase za ním jít…" Strážce jej zadržel hned, jakmile se nadechl k dalším a dalším otázkám. "Až nastane čas…"

Iss rozčileně zavrtěl hlavou. Myslel, že zešílí z té změti myšlenek. Pořád slyšel jeho volání. Cítil tu bezmoc a zoufalství. Připadalo mu, jakoby snad slyšel i jeho myšlenky. Byly děsivé. Neutichající žal a zmatek. "Musíš se nejdříve ještě spoustu věcí naučit…" Iss nechtěl už nic slyšet. Co také ještě potřebuje? Jeho touhu řídí krev. A tu si opatřit dokázal. Jenom na něj nechápavě koukal a pořád zmateně mžikal kolem sebe. "Nejsi jen nesmrtelný anděl, co potřebuje ke svému zdraví a životu krev. Jsi složitější osobnost. Stvoření, které svět potřebuje. Tvůj instinkt ti sám napověděl, co máš dělat, aniž bys o tom měl tušení."

Začínal tušit, kam tím míří. "Samozřejmě. Mám na mysli to, jak jsi tomu chlapci předal kus své síly, aby mohl jít dál. Byl to velmi odvážný krok. Netušil jsi ani, jestli to půjde, jestli se takhle oslabený dovedeš vrátit. A pak je tu také tahle věc." přiložil si ruku k srdci. Iss jeho gesto jako v transu zopakoval. Jeho srdce stále bilo. Tiše. Pomalu. Téměř jeho tlukot nebyl cítit. "Nechápu to…" Strážce se na něj opět jen usmál. "Jednou pochopíš…"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jarka Jarka | 31. prosince 2012 v 9:15 | Reagovat

Mám z toho zamotanou hlavu, potřebovala bych číst dál.
To by mě zajímalo, jakým směrem se ubírají autorovy myšlenky. 8-O  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama