Leden 2013

Angel in disguise - Smrtí nic nekončí 27

30. ledna 2013 v 21:00 | Neviditelný spisovatel |  Angel in disguise - Smrtí nic nekončí
Stařena se trhaně nadechla. "Vím… Moc dobře vím, že se jej snaží zabít. Ale ne jen tak. Má zemřít mučednickou smrtí. Pomalu a před zraky ostatních. Už se jim to téměř povedlo. Už předtím utekl. To bylo už v jeho patnácti letech. To se jen procházel kolem kostela ve vedlejší vesnici a sbíral byliny, které tam rostly. Už tehdy jej kvůli tomuhle obvinili s čarodějnictví. Ale podařilo se mu utéct…" Iss se raději díval do země, aby stařena neviděla jeho výraz. Tu bezmoc, kterou cítil. Sama to vycítila, že mu není dobře a tiše vyšla z chaloupky ven.

Shadow se rozkašlal. Kouř, kterého se nadýchal, jej dráždil. Iss si k němu přiklekl. Viděl, jak se mu třepotají víčka. Měl divoký sen. Jemně jej chytil za ruku. Shadow jej okamžitě stiskl. Pak se zatřásl po celém těle a poté se uvolnil. Vydechl a lehce zaklonil hlavu. Kousl se do rtu. "Ne…" špitl polohlasně. "Issi…" spíše jen zamumlal do snu. Iss sebou trhl. "Ne!" vykřiknul a probudil se. Lapal po dechu. Když uviděl jeho rudé oči tak blízko sebe, polekaně ucukl a posadil se. "Už je to dobrý…" špitl Iss, netušil, co se mu zdálo, ale raději jej chtěl ujistit, že už je to pryč…

Natáhl k němu pomalu ruku, aby mu odhrnul vlhké vlasy z tváře, ale ucukl před ním. "Ne…" téměř neslyšně sykl. Iss cítil bodnutí u srdce, ale ruku raději stáhl zpět. "Co se děje…" zeptal se jej se strachem. Shadow se schoulil do klubíčka, zachumlaný do přikrývky. Přitiskl se co nejvíce k rohu, že z přítmí byly vidět jen jeho černé oči a závoj rozcuchaných vlasů. Zvedl pohled plný slz a Iss ucítil bodnutí. Znovu.

"Křik… Pláč… Oheň… Bolest… A ty…" zazněl jeho vysílený hlas a po tvářích mu začaly téct slzy. Iss nemohl nic říct. Nešlo to. Jen se na něj dál díval. "Vypálili celou vesnici, hledali mě… Ty jsi tam byl a zabil jsi několik mužů… rozdrásal jsi jim hrdla. Nabíral jsi z toho sílu…" hlas se mu zlomil. Iss si jeho sen promítl jako představu. Zavřel oči. Věděl, že by mu nedělalo problém někoho takhle zabít. Už to jednou udělal a musel si přiznat, že ten pocit byl více, než příjemný. Potom to krásné vzrušení způsobené mocí ještě okořenit silou a chutí jejich krve plné strachu. "Ano… tohle dokážu… Dovedl bych udělat cokoliv, jen abych tě ochránil…"

Iss věděl, že jej tím děsí. Děsil už i sám sebe. Ale nemohl s tím nic dělat. Nemohl mu lhát. Byl jako šelma, která se řídí pudem. Když dostane hlad, nedá se to ničím ovládnout. Bál se na něj podívat. Jen slyšel jeho tichý pláč. "Odpusť…" na víc se nezmohl. Nemohl po něm chtít, aby se srovnal s tím, co je, když se s tím nedovedl srovnat ani on sám. "Ne… Prosím… Neomlouvej se… Nemůžeš za to… Takhle to má prostě být… Takhle je to správné… Děláš správnou věc, když se řídíš svědomím a svou vůlí. Nemůžeš si to vyčítat. Je ti to dané… Máš poslání. Jsi anděl… Anděl smrti…"

Ta poslední dvě slova Shadow vyslovil s takovou pokorou, až Iss ztratil dech. "Děkuji…" šeptl a uctivě sklonil hlavu. Nezmohl se na víc. Shadow už nemohl dál. Bránil se svým citům, jak jen mohl, ale nedalo se to vydržet. Ubíjelo jej to. Pořád víc a víc. Opatrně se dotkl hedvábných, rudých vlasů. Jemně je pročísl prsty. Bál se i dýchat. Iss se mu podíval do očí. Shadow chtěl něco říct, ale nemohl. Hlas mu selhal. Jen pootevřel ústa a mlčky se dotkl jeho popelavé tváře. Iss ucítil, jakoby jím projel žhavý osten. Semknul víčka, ale nemohl se pohnout. Trhaně vydechl a dál nechával oči zavřené.

Ucítil horko u své tváře. Jeho dech. Tak blízko. Jako ve snu pootevřel ústa a přisunul se blíže. Hned u sebe ucítil spalující horkost jeho rtů. "Prosím…" špitl samovolně. Ucítil znovu ruku ve svých vlasech. Shadow jej jemně a roztřeseně políbil. Tak lehce, že to bylo jako pohlazení vánkem. Iss si jej přitáhl k sobě co nejblíže a polibek zesílil. "Bojím se…" hlesl Shadow mezi polibkem. "Já taky… moc… nechci ti ublížit…" Iss se rozhlédl po chaloupce. Uviděl na poličce skleněnou lahvičku s nažloutlou tekutinou. "Pomůže to?" zeptal se a donesl lahvičku k posteli. Shadow zamžikal na lahvičku. Byl v ní olej z květin. "Ano…"

"Já už nemůžu…" špitl Shadow a po tvářích mu stekl potůček slz. "Ššš… bude to v pořádku… uvidíš…" zašeptal Iss blízko jeho tváře. "neublížím ti…" jemně se jej dotkl a svými rty setřel jeho slzy. "Teď nesmíš plakat…" vzal jeho tvář do dlaní a donutil jej, aby se mu podíval do očí. Potřeboval vidět jeho pohled. "Opravdu to chceš?" zaznělo to tišeji, než jeho nejtajnější myšlenka. "Ano… chci to…" vydechl a zahnal další slzy. Cítil se slabý, malátný a… oddaný. Iss se pousmál. Nechtěl, aby se bál. Vzpomínal, jak se bál on sám. Ale teď byli v teple, suchu a nic jim nebránilo.

Rozepnul sponu, která jej halila do dlouhého pláště, a pak mu pomalu rozepnul všechny knoflíčky na černé košili. Byla od krve, ale jakmile ji sundal, uviděl, že po jeho zranění nejsou ani památky. "Jak…" chtěl se zmateně zeptat, ale pak si stejně uvědomil, že to ani nechce vědět… "To taky nevím… zázrak…" usmál se Iss a Shadow si tak moc přál, aby se smál častěji. Nešel z něj strach a vůbec si s ním nespojil všechny zlé věci, co se mu stali a i ty, které by mohl provést. Mlčky a se strachem se začal pomalu svlékat. Když shodil plášť z ramen, černovlasý chlapec musel znovu obdivovat krásu jeho křídel.

Shadow se mohl jen dívat. Byl omámený. Jako ve snu si sundal i poslední kousky oblečení a studem se rychle schoval pod přikrývku. "Neboj se…" doplula k němu spíše jen vzdálená ozvěna andělova hlasu. Už byl také nahý. Shadow začal zrychleně dýchat, šla na něj závrať. Iss se k němu naklonil co nejblíže a u vyprahlých úst mu znova zašeptal konejšivá slůvka. Pak mu ze stolu na druhé straně chaloupky nalil ze džbánu vodu do poháru a podal mu jej. "Děkuji…" špitl. Napil se a uvolnil. Iss se na něj ještě chvíli díval. Stál nahý u postele, ve které ležel a snažil se zklidnit bolestivé bušení mrtvého srdce.

"Pojď ke mně… Prosím…" vzhlédl k němu černovlasý chlapec, který mu se zdviženou přikrývkou nabízel místo po svém boku. Iss se usmál a se zatajeným dechem si k němu lehl. Svá křídla nechal volně splývat, nepřekážela mu. Shadow neudržel překvapený povzdech, když na svém těle ucítil, jak je jeho andělské tělo ledové. Naproti jeho rozpálenému tělu mu připadal skutečně jako mrtvý. Iss se na něj omluvně usmál. "To nevadí…" špitl mu do vlasů a ještě více se k němu přitiskl. Přehodil přes něj přikrývku a opatrně jej pohladil po tváři.

Iss zavřel oči a zhluboka dýchal. Jeho blízkost jej sžírala. Objal jej a ještě více se k němu přitiskl, co nejvíce mohl. Shadow pocítil nával vzrušení. Už i jeho ledové doteky mu působily rozkoš. "Prosím…" špital mezi polibky. Celý se chvěl. Každý jeho dotek mu způsobil něžnou bolest, které se mu více, než líbila. Chtěl víc. Už věděl, že jej musí mít. "Issi…" zašeptal mu do vlasů a něžně mu naznačil, aby si lehl na záda.

Angel in disguise - Smrtí nic nekončí 26

22. ledna 2013 v 21:00 | Neviditelný spisovatel |  Angel in disguise - Smrtí nic nekončí

Zastavil se na rohu a jenom otevřel ústa v němém zaúpění. To, co viděl, mu znemožnilo myslet. Shadow seděl schoulený na zemi, tvář v dlaních a usedavě vzlykal. Před ním se rozlehl pohled na hořící chaloupku, vedle které stála hranice s postavou v plamenech. Jeho matka. Jen na chvíli odešel z domu, musel utéct před tím hrozným pocitem, který jej sžíral celou noc i den. Nemohl spát, tak se vydal do lesa. Procházku si prodloužil tím, že jej obešel celý dokola, a když se vrátil…

Nikde už nikdo nebyl, ohlížel se, než přišel blíže. Ještě o něm nevěděl. Nemohl se na něj dívat, nešlo to. Trhalo mu to srdce. Stejně tak jako souzvuk praskajícího ohně a jeho pláče. Celou tu hrůzu ještě podtrhoval mrtvolný zápach. "Shadow…" špitl tiše. Hlas se mu zlomil. On ale slyšel a roztřeseně se k němu pomalu otočil. Jenom němě otevřel ústa. Iss se musel odvrátit. Tolik bolesti v jeho očích. Žádná naděje. Hořké slzy mu svazovaly hrdlo. Shadow se mu podíval do očí. Jednou rukou mu pomalu a jemně sundal kápi. Viděl spáleninu na jeho tváři. Jemně si jej otočil, aby se mohl podívat. Pak jej pohladil po vlasech. Nic neříkali. Jen se na sebe dívali.

Jejich vzájemné pocity řekly vše. Všechno nyní prožívali spolu. Iss se pomalu přisunul blíže k němu. Tiše jej objal. Bál se, nevěděl, jestli smí. Shadow se k němu ale ještě více přitiskl, schoulil se do jeho náruče. Chvěl se, plakal. Iss jej objal a nevědomky jej schoval křídlem, aby mu znemožnil ten děsivý pohled. "Je… mi to líto…" špitl Iss namáhavě a po popálené tváři mu stekla krvavá slza. Shadow jej ještě více stiskl, až usykl. Stisk trochu povolil. "Už nemůžu dál…" skoro neslyšně zašeptal a pomalu klesal ke studené zemi. Iss jej přidržel a položil si jeho bezvládné tělo do klína.

Iss jej chtěl utišit. Ale neměl na to dost sil. Nemohl dělat nic, jen nečinně přihlížet. Pozoroval, že každou chvíli se jeho vzlyky vzdalují. Utichají. Neměl sílu. Roztřesený dech se zklidňoval, až se úplně zpomalil. Jeho víčka klesla a konečně usnul. Oheň dohoříval, Iss měl zavřené oči, neustále se jemně probíral změtí černých vlasů. Musel jej odtud dostat. Pryč z tohohle místa. Byla tu jen smrt a spoustu vzpomínek, které se nedaly vrátit.

Podíval se na něj, zblízka, bez dechu. Jemně se jej dotkl. Jen zlehka, ale hned ucukl. Nechtěl jej probudit. Musel načerpat trochu sil. Nemohl tu už zůstat. Opatrně se zvedl i s vyčerpaným chlapcem v náručí a zamířil směrem k lesu. Po pár krocích Shadow zamžoural do mléčného světla měsíce. "Kam to jdeme?" špitl ochraptěle a zakašlal. "Někam, kde na nás nebude moci mráz." podíval se mu do očí. On prochladnout nemohl, za to Shadow ano. "Tady poblíž za lesem je chaloupka, žije tam stará paní. Chodíval jsem k ní. Je to místní bába kořenářka. "Čarodějnice". Projdi až nakonec téhle cesty a pak uvidíš malou mýtinu, kolem které je hustý les. Tam stojí chaloupka. Trochu větší, než byla ta naše. Žije tam sama." vydechl a opět mu víčka klesla. Iss si povzdychl a vydal se tím směrem.

A opravdu, po malé chvilce viděl světlo z měsíce, jak osvětluje třpytící se, zmrzlou trávu, která vypadala jako broušené sklo. Bylo takové ticho, že i jejich hlasy v mrazu zanikaly. Před nimi se objevila chaloupka, kolem které byla malá zahrádka. Z komína se kouřilo, nebyla opuštěná. Shadow znovu zamžikal a pak pomohl otevřít vrátka. Potom ještě vysíleně zaklepal na nízké dveře. Za pár okamžiků se dveře s vrznutím pomalu otevřely a z nich opatrně vykoukla drobná stařenka.

Měla vrásčitý, bledý obličej, s milým úsměvem a s nepochopitelně mladýma očima. Stále v nich měla jiskru jako malá holčička. Vlasy měla bílé, stříbřité a dlouhé. Na její stáří dost husté. "Shadow…" šeptla a pohladila černovlasého chlapce po čele. Issovi věnovala trochu bojácný pohled a pak uctivě sklonila hlavu. "Věděla jsem, že se vrátíš…" a s těmito slovy je pozvala dál.

"Tady jej můžete uložit, sire…" uctivě pokynula a ukázala na čistě povlečenou postel. Iss zalapal po dechu, jemně jeho tělo položil a poté jej zachumlal do peřiny. Starostlivě se na něj podíval a pak se otočil ke stařeně. "Paní… já… nejsem hoden těch titulů…" Musel se vyhnout jejímu zkoumavému pohledu. Chvíli bylo ticho. Shadow okamžitě usnul. Stařenka vstala od něj a pokynula, aby se rudooký anděl posadil. Sedla si naproti. Na stole hořela jedna svíčka. V rohu chaloupky bylo ohniště. Iss musel zahnat tísnivý pocit, který měl vždy při pohledu na oheň a podíval se stařeně do očí.

"Byla jsem ještě hodně malá, když mi o tobě moje matka vyprávěla. Smutný příběh…" odmlčela se a roztřesenou rukou nalila ze staré, křišťálové karafy víno. Naplnila dva poháry a jeden podala rudookému. "Děkuji." špitl Iss. Zkoumavě a trochu podezíravě se na ní zahleděl. Stařena musela sklopit zrak. Naháněl jí hrůzu. "Není to pravda, co se o mě říkalo…" špitl. Nenáviděl se. Ale ještě více, než pravdu, nenáviděl lži, které o něm zdejší lidé prohlašovali. "Já vím… To mi také říkala. Ublížili ti. A teď jsem se tak hrozně bála, že ublíží i jemu…" kývla směrem k černovlasému chlapci.

"Myslí si, že je stejný, jako jsem byl já…" špitl a otřásl se. "Ano…" "Nic neudělal…" hlesl a potlačil slzy hněvu a smutku. "Já vím, ale to ty také ne. Nepotřebují důvod pro to, aby někoho nenáviděli. A mají tolik moci, že svým způsobem přikážou ostatním, aby jej nenáviděli také. A navíc mu ztrpčovali už tak dost těžký život." povzdychla si a zahleděla se do Issových očí. Už pohledem neuhnula. "Vy se mne nebojíte?" špitl Iss a netušil, jestli se má rozbrečet štěstím, nebo se bát. "lhala bych, kdybych tvrdila, že ne. Ale já těm pověrám nevěřím…" Iss zatřásl hlavou. "Jakým pověrám?" zachvěl se při představě, kolik lidí současnosti o něm už ví…

Stařena se nadechla, jako by chtěla nadcházející slova oddálit co nejvíce. Dívala se někam pod stůl, neměla odvahu se na něj podívat. "po vesnici a i po okolních vesnicích se povídá, že se tady objevil šílený vrah, který zabil pár mladých mužů na ulici, někdy uprostřed noci. Jeden z nich ztratil mnoho krve a měl prý hluboké rány na krku. Od zubů…" odmlčela se. Věděla moc dobře, čí je to zásluha. "Ano… dva ty muže jsem zabil… musel jsem… jinak by Shadow zemřel."

Angel in disguise - Smrtí nic nekončí 25

10. ledna 2013 v 21:00 | Neviditelný spisovatel |  Angel in disguise - Smrtí nic nekončí
Iss si povzdychl a smutně se na Strážce usmál. Spíše jen nadzvedl koutky úst. Schoval svůj zrak pod závoj hustých, bílých řas a poddal se vzpomínkám na ty zvláštní pocity. "Nebude to tak zlé…" znovu uviděl jeho úsměv. Nechápal. Sám se usmát nedokázal. Prostě to nešlo. Cítil se tak provinile a… osamoceně. "Doufejme…" v očích mu blýskla drobná naděje a pak se zvedl k odchodu. Musel být na chvíli sám. "Děkuji, Otče. Budu si to pamatovat…" ukázal na pohár vína. "A také to, že možná je něco, pro co se vyplatí tady zůstat a bojovat dál…" už se usmál upřímně, ale pořád to nebyl šťastný úsměv. "Jsem rád, že jsi mne vyslechl…" Strážce se mu lehce uklonil a Iss se tomu uctivému gestu podivil. Trhaně se nadechl, také se uklonil a pak se hned prudce otočil k odchodu.

Jednou budeš více, než my všichni ostatní… uslyšel za zády Strážcův hlas, který k němu doplul jako ozvěna ve snu. "Ne… to ne…" špitl si pro sebe a rychle zmizel za zdmi paláce. Neohlížel se, šel rychle, nereagoval na pozdravy, pohledy, ani na samotnou přítomnost spousty duší, mezi kterými se musel proplést. Musel být sám. Musel ze své ztrápené mysli vypudit Strážcova slova, Davida, Lilly… Všechny. Jen Shadow mu neustále nedopřál klid. Cítil se nervózní, protože netušil, co s ním je, kde je, co dělá, jestli je v pořádku, jestli na něj ještě nezapomněl… spoustu věcí.

Bojíš se… zazněl mu v mysli nepříjemný, syčivý hlas. Pak se hlas rozesmál. Krutě, děsivě. "Ne!" křikl. Měl pocit, že už dočista zešílí. Chvíli se soustředil a pak poznal, odkud se berou ty zvláštní pocity. Nervozita, smutek, únava a teď navíc děs. "Shadow" šeptl do ticha. Jen co vyslovil jeho jméno, všude kolem se zvedl slabý vítr. Přinesl s sebou vůni. Tu omamnou, svěží a nezaměnitelnou. Nemohl udělat nic jiného, než jít za ním. Prostě musel. Tady by se stejně nemohl na nic soustředit. Ani nic dělat. Bylo mu jedno, že jej cesta do starého světa oslabí možná do té míry, že nezvládne ani na zem dojít, ale bylo mu to jedno. Nemohl dál čekat.

Tiše se zachumlal do pláště, sebral nůž, ten pečlivě uschoval tak, aby jej měl ihned po ruce. Pak vyšel z komnaty a hned zamířil ke krvavému a bezednému jezírku. To odtud dostal poprvé ochutnat krve. Pocítil její sílu. Magii. Cestou sebral ze stolu bílou, podlouhlou lahev, bohatě zdobenou průhledným křišťálem. Naplnil ji po okraj a pevně ji uzavřel. Pak ještě nejistě uchopil jeden pohár, který byl hned vedle. Také jej naplnil a hned, bez dlouhého rozmýšlení jej vypil do poslední kapky. Krev příjemně hřála a navodila mu lepší myšlenky.

Cítil, jak do něj proudí její energie. Musel se chvíli přidržet stěny. Potácel se, ale za chvíli ten pocit ustal a on cítil jen bolestivé a dost nesnesitelné bušení jeho srdce. Bral to i jako znamení, že musí jít. Něco jej neustále hnalo vpřed. Už ani nemohl, lapal po dechu a dokonce se začal třást. Cesta k bráně se mu zdála nekonečná a až teď si uvědomil rozlehlost Onoho světa. Hmouřil oči před blyštícím světlem křišťálů, které jej oslepovaly. Rychle běžel po pěšině, až byl konečně před branou. Tam vysíleně padl na kolena. Tváří se přitiskl k mohutné, chladné bráně. Zářila jako měsíc v úplňku a jako nejvzácnější perly.

Měl hrozný pocit. Strach. Už neviděl lepší zítřek. Neviděl vlastně žádný zítřek. Vzdal vše. Po chvíli si ale uvědomil, že propadl nechtěnému snění a on procitl a zjistil, že je neustále na Onom světě, přímo před branou do světa živých. Ten pocit nebyl jeho. Zaplavovaly jej jeho pocity. A nemohl s tím nic dělat. Dokud byl zde, tak ne. Otevřel bránu velikou silou, ale hned jej nápor ostrého světla zahnal zpátky. Byl den. I za ten okamžik jej paprsky poranily ve tváři. Jen rychlé sežehnutí a stačilo to. Má tolik síly a moci a přitom jej dovede skolit slunce? Sklonil hlavu a částečně se ochránil i hustým závojem vlasů, které si sčesal do tváře, aby byl co nejvíce chráněn před paprsky.

Vyšel rychle ven. Hned se do něj opřel ten žhavý nápor. Měl popálené ruce, ale bylo mu to jedno. Rychle utíkal mezi zářící mlhou, která se každou chvíli rozplývala víc a víc, až se ocitl v mrazivém a spalujícím dni ve světě živých. I když byl ukrytý ve stínu tmavé látky, celým tělem mu projížděla ostrá bolest, která mu téměř znemožňovala pohyb. Zatnul zuby a jako neviditelnou překážkou, klopýtavě běžel po planině. Stín. Tam někde před ním. Nemohl se před sebe podívat, ale doufal, že se bude moci konečně uvolnit.

Tu ulici znal. To zrovna tady byl. Tady jej viděl poprvé. Běžel hned mezi stavení. K jednomu se přitiskl a oddal se stinné náruči. Třásl se. Měl pocit, jakoby jej sžíral oheň. Oči jej pálily více než obvykle. Roztřeseně se dotkl své tváře a hned ucukl. Úpěnlivě se rozvzlykal. Tohle nedokáže. Jeden paprsek k němu přeci jen zasvitl a jeho mrtvolně bledou tvář popálil. Nemohl ani zakřičet. Hrdlo měl svázané. Počkal, až se přestane trochu třást a s velkým úsilím otevřel třpytivou lahev. Krev v ní byla hustá, sladká a on věděl, že jenom ta mu dokáže dodat útěchu.

Dlouze se napil, až se mu zatajil dech. Pár slz mu steklo po tváři. Bolest neustupovala. Pulzovala mu celým tělem a jemu nezbývalo nic jiného, než počkat do setmění. Bylo to nekonečné čekání, ale za chvíli se už začaly mraky stahovat a obloha se zbarvila do břidlicové šedě. Nevnímal. Vysíleně ležel na zledovatělé zemi. Chladil se. Sníh byl příjemný. Přivíral oči, ale jen co se snažil zvednout, pálení se vrátilo. Vzal znovu lahev a vypil ji do dna. Znovu se třásl, ale pak to bylo lepší. O hodně lepší. Pomalu usínal.

"Ne!"

Nočním klidem se rozlehl křik. Iss se namáhavě zvedl ze země, ale bolest jej srazila zpátky. Nadechl se trhaně a sípavě. Pak se pomalu narovnal a potom se velmi rychle a naprosto neslyšně rozběhl směrem k výkřiku.