Angel in disguise - Smrtí nic nekončí 26

22. ledna 2013 v 21:00 | Neviditelný spisovatel |  Angel in disguise - Smrtí nic nekončí

Zastavil se na rohu a jenom otevřel ústa v němém zaúpění. To, co viděl, mu znemožnilo myslet. Shadow seděl schoulený na zemi, tvář v dlaních a usedavě vzlykal. Před ním se rozlehl pohled na hořící chaloupku, vedle které stála hranice s postavou v plamenech. Jeho matka. Jen na chvíli odešel z domu, musel utéct před tím hrozným pocitem, který jej sžíral celou noc i den. Nemohl spát, tak se vydal do lesa. Procházku si prodloužil tím, že jej obešel celý dokola, a když se vrátil…

Nikde už nikdo nebyl, ohlížel se, než přišel blíže. Ještě o něm nevěděl. Nemohl se na něj dívat, nešlo to. Trhalo mu to srdce. Stejně tak jako souzvuk praskajícího ohně a jeho pláče. Celou tu hrůzu ještě podtrhoval mrtvolný zápach. "Shadow…" špitl tiše. Hlas se mu zlomil. On ale slyšel a roztřeseně se k němu pomalu otočil. Jenom němě otevřel ústa. Iss se musel odvrátit. Tolik bolesti v jeho očích. Žádná naděje. Hořké slzy mu svazovaly hrdlo. Shadow se mu podíval do očí. Jednou rukou mu pomalu a jemně sundal kápi. Viděl spáleninu na jeho tváři. Jemně si jej otočil, aby se mohl podívat. Pak jej pohladil po vlasech. Nic neříkali. Jen se na sebe dívali.

Jejich vzájemné pocity řekly vše. Všechno nyní prožívali spolu. Iss se pomalu přisunul blíže k němu. Tiše jej objal. Bál se, nevěděl, jestli smí. Shadow se k němu ale ještě více přitiskl, schoulil se do jeho náruče. Chvěl se, plakal. Iss jej objal a nevědomky jej schoval křídlem, aby mu znemožnil ten děsivý pohled. "Je… mi to líto…" špitl Iss namáhavě a po popálené tváři mu stekla krvavá slza. Shadow jej ještě více stiskl, až usykl. Stisk trochu povolil. "Už nemůžu dál…" skoro neslyšně zašeptal a pomalu klesal ke studené zemi. Iss jej přidržel a položil si jeho bezvládné tělo do klína.

Iss jej chtěl utišit. Ale neměl na to dost sil. Nemohl dělat nic, jen nečinně přihlížet. Pozoroval, že každou chvíli se jeho vzlyky vzdalují. Utichají. Neměl sílu. Roztřesený dech se zklidňoval, až se úplně zpomalil. Jeho víčka klesla a konečně usnul. Oheň dohoříval, Iss měl zavřené oči, neustále se jemně probíral změtí černých vlasů. Musel jej odtud dostat. Pryč z tohohle místa. Byla tu jen smrt a spoustu vzpomínek, které se nedaly vrátit.

Podíval se na něj, zblízka, bez dechu. Jemně se jej dotkl. Jen zlehka, ale hned ucukl. Nechtěl jej probudit. Musel načerpat trochu sil. Nemohl tu už zůstat. Opatrně se zvedl i s vyčerpaným chlapcem v náručí a zamířil směrem k lesu. Po pár krocích Shadow zamžoural do mléčného světla měsíce. "Kam to jdeme?" špitl ochraptěle a zakašlal. "Někam, kde na nás nebude moci mráz." podíval se mu do očí. On prochladnout nemohl, za to Shadow ano. "Tady poblíž za lesem je chaloupka, žije tam stará paní. Chodíval jsem k ní. Je to místní bába kořenářka. "Čarodějnice". Projdi až nakonec téhle cesty a pak uvidíš malou mýtinu, kolem které je hustý les. Tam stojí chaloupka. Trochu větší, než byla ta naše. Žije tam sama." vydechl a opět mu víčka klesla. Iss si povzdychl a vydal se tím směrem.

A opravdu, po malé chvilce viděl světlo z měsíce, jak osvětluje třpytící se, zmrzlou trávu, která vypadala jako broušené sklo. Bylo takové ticho, že i jejich hlasy v mrazu zanikaly. Před nimi se objevila chaloupka, kolem které byla malá zahrádka. Z komína se kouřilo, nebyla opuštěná. Shadow znovu zamžikal a pak pomohl otevřít vrátka. Potom ještě vysíleně zaklepal na nízké dveře. Za pár okamžiků se dveře s vrznutím pomalu otevřely a z nich opatrně vykoukla drobná stařenka.

Měla vrásčitý, bledý obličej, s milým úsměvem a s nepochopitelně mladýma očima. Stále v nich měla jiskru jako malá holčička. Vlasy měla bílé, stříbřité a dlouhé. Na její stáří dost husté. "Shadow…" šeptla a pohladila černovlasého chlapce po čele. Issovi věnovala trochu bojácný pohled a pak uctivě sklonila hlavu. "Věděla jsem, že se vrátíš…" a s těmito slovy je pozvala dál.

"Tady jej můžete uložit, sire…" uctivě pokynula a ukázala na čistě povlečenou postel. Iss zalapal po dechu, jemně jeho tělo položil a poté jej zachumlal do peřiny. Starostlivě se na něj podíval a pak se otočil ke stařeně. "Paní… já… nejsem hoden těch titulů…" Musel se vyhnout jejímu zkoumavému pohledu. Chvíli bylo ticho. Shadow okamžitě usnul. Stařenka vstala od něj a pokynula, aby se rudooký anděl posadil. Sedla si naproti. Na stole hořela jedna svíčka. V rohu chaloupky bylo ohniště. Iss musel zahnat tísnivý pocit, který měl vždy při pohledu na oheň a podíval se stařeně do očí.

"Byla jsem ještě hodně malá, když mi o tobě moje matka vyprávěla. Smutný příběh…" odmlčela se a roztřesenou rukou nalila ze staré, křišťálové karafy víno. Naplnila dva poháry a jeden podala rudookému. "Děkuji." špitl Iss. Zkoumavě a trochu podezíravě se na ní zahleděl. Stařena musela sklopit zrak. Naháněl jí hrůzu. "Není to pravda, co se o mě říkalo…" špitl. Nenáviděl se. Ale ještě více, než pravdu, nenáviděl lži, které o něm zdejší lidé prohlašovali. "Já vím… To mi také říkala. Ublížili ti. A teď jsem se tak hrozně bála, že ublíží i jemu…" kývla směrem k černovlasému chlapci.

"Myslí si, že je stejný, jako jsem byl já…" špitl a otřásl se. "Ano…" "Nic neudělal…" hlesl a potlačil slzy hněvu a smutku. "Já vím, ale to ty také ne. Nepotřebují důvod pro to, aby někoho nenáviděli. A mají tolik moci, že svým způsobem přikážou ostatním, aby jej nenáviděli také. A navíc mu ztrpčovali už tak dost těžký život." povzdychla si a zahleděla se do Issových očí. Už pohledem neuhnula. "Vy se mne nebojíte?" špitl Iss a netušil, jestli se má rozbrečet štěstím, nebo se bát. "lhala bych, kdybych tvrdila, že ne. Ale já těm pověrám nevěřím…" Iss zatřásl hlavou. "Jakým pověrám?" zachvěl se při představě, kolik lidí současnosti o něm už ví…

Stařena se nadechla, jako by chtěla nadcházející slova oddálit co nejvíce. Dívala se někam pod stůl, neměla odvahu se na něj podívat. "po vesnici a i po okolních vesnicích se povídá, že se tady objevil šílený vrah, který zabil pár mladých mužů na ulici, někdy uprostřed noci. Jeden z nich ztratil mnoho krve a měl prý hluboké rány na krku. Od zubů…" odmlčela se. Věděla moc dobře, čí je to zásluha. "Ano… dva ty muže jsem zabil… musel jsem… jinak by Shadow zemřel."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jarka Jarka | Web | 23. ledna 2013 v 20:16 | Reagovat

Hrůzostrašné a přitom pohádkové, úplně vidím tu chaloupku s malou zahrádkou, má zasypanou střechu sněhem a kouří se jí z komína. Jestlipak v ní najde Shadow útočiště....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama