Únor 2013

Angel in disguise - Smrtí nic nekončí 29

20. února 2013 v 21:00 | Neviditelný spisovatel |  Angel in disguise - Smrtí nic nekončí
Rudé oči se pomalu otevřely a hned se poplašeně rozhlížely kolem. Uslyšel zvuk, který jej probudil. "Dobré jitro, Issi…" byl to hlas stařenky, která zrovna vešla do chaloupky. "Dobré jitro…" hlesl a hned pohledem střelil po ještě spícím chlapci. Jejich šaty byly na hromádce vedle postele, ale stařenka neměla šanci je z té vzdálenosti zahlédnout. "Odpočinuli jste si?" zeptala se laskavě a Iss opatrně vzal hromádku šatů k sobě a začal se rychle oblékat. "Ano… Spalo se tu krásně." Usmál se, když si zrovna zapínal košili a jen co to dořekl, zjistil, že je to pravda. Žádné zlé sny ani neklid.

"Tak to jsem moc ráda… Potřeboval jste už odpočinek, Issi…" Iss jen stěží potlačil povzdech při tom zdvořilém oslovování a kývl. "To je pravda… A Shadow také…" podíval se starostlivě na černé klubíčko zachumlané v přikrývce a lehce se usmál. Jemně jej pohladil po tváři. Shadow se zavrtěl a zamžikal do prázdna. "Issi…" špitl a jemně se dotkl jeho tváře. Chtěl si jej přitáhnout k sobě a políbit jej, ale v tu chvíli si všimnul stařenky, která byla zrovna u stolu a dívala se na něj. "Dobré jitro, babičko…" usmál se na ní a pak vrhl polekaný pohled na svého anděla. Iss se jen bezstarostně usmál a pak jej znovu pohladil.

"Je ti lépe?" špitl mu Iss do vlasů, když si ještě srovnával myšlenky. "Co? Ah… Ano… Je mi líp." usmál se a také se začal shánět po svých šatech. Babička začala připravovat skromnou snídani, tak měli zrovna chvíli pro sebe. "Shadow… budu se muset vrátit… nevím, jak dlouho tady ještě můžu zůstat, ale cítím, že bych měl zase jít tam nahoru…" Shadow jej jemně utišil. "Já vím… Počkám na tebe…" smutně se usmál, ale myslel to vážně. Iss jemně naznačil nesouhlas. "To je právě ono… To nejtěžší na tom všem…" odmlčel se a Shadow na něj nechápavě zamrkal.

"Tím jsem myslel, že nevím, kdy se sem zase vrátím… Nevím, jestli tady uběhl den, nebo rok… Na Onom světě není čas, Shadow… Nepřeji si, abys promarnil svůj život čekáním na mne…" vyslovil s bolestí v srdci, odvrátil svou tvář a setřel si vztekle slzy. Co to jen provedl. "Od chvíle, co jsem zemřel a poté se vrátil sem, uběhlo osmdesát sedm let…" úzkost, která na něj dolehla, jej trýznila. "Odpusť…" hlesl a vyběhl ven z chaloupky. Shadow hleděl před sebe. Ve tváři prázdný výraz a z očí se mu valila spousta hořkých slz. Ani je nevnímal. Všechno kolem přehlušila bolest, kterou cítil.

Iss utíkal v naději, že by snad před tím hrozným pocitem viny mohl utéct, ale bylo to zbytečné. Zastavil se až uprostřed lesa, kde vládl naprostý klid. Stromy byly obtěžkány vrstvou sněhu, tak byla v lese téměř úplná tma. Slunce ten den nesvítilo. Cítil v očích pálení, ale bylo mu to jedno. V tu chvíli mu bylo jedno, i kdyby jej slunce mělo sežehnout. V tu chvíli si přál jen jednu věc. Aby neexistoval. Aby nikdy neexistoval. Schoulil se do klubíčka a hořce se rozplakal. Nedalo se to vydržet. Pořád před sebou měl jeho oči. Chtěl ten obraz smazat. Zničit. Ale nešlo to. Jeho vzlyky se rozlehly po lese.

Choulil se, snad v naději, že by jej už nikdo nemohl zahlédnout. Ale marně. Ležel, třásl se, vzlykal. Dlouho. Dokonce si i jednu chvíli tak moc přál, aby za ním Shadow přišel, vzal jej do náruče a utišil. Řekl mu, že všechno bude dobré a že se znovu setkají. A nebude tomu dlouho trvat. Věděl, že si to ale jen vroucně přeje. Skutečnost to nemohla být. "Shadow…" vydral ze sebe mezi vzlyky a po vysilujícím pláči se opatrně nadzvedl na rukou. Na sněhu se třpytily jeho rudé slzy. Zlostně na ně pohlédl. Bylo mu zle. Skutečně zle. Cítil se najednou sám, jako by proti němu byl celý svět. Cítil v srdci bolest, spalující. Bodala jako tisíce jehel. Přidala se bezmoc a neskutečný hlad. Musel mít krev. Hned.

Běžel z lesa, velmi rychle a tiše. Za okamžik stanul opět před chaloupkou. Přitiskl se ke dveřím a zaslechl srdceryvný pláč. Tohle nechtěl. Chtěl jej jen chránit. Dát mu lásku, snažit se o něj pečovat. Ale tohle ne. Jemně chytil za kliku… nemohl. Ruku stáhl zpátky a rozběhl se tiše směrem do vesnice. Jen si nasadil kápi, aby se více ochránil před šedavým dnem. Ve vesnici se, přitisknutý co nejvíce ke špinavým zdím domů, tiše plížil. Nikdo venku nebyl. Bylo to zvláštní. Zastavil se a zbystřil. Zaslechl vzdálenější dunění a hřmot davu. Zavětřil. Cítil strach a bezmoc. A také zvrácenou radost z cizího neštěstí.

Rozběhl se směrem, odkud všechny tyhle pocity pocházely. Ocitl se na samém okraji náměstí. Byl tam velký dav lidí. Tiše se schoval za jednu postavu, která byla v davu na kraji. Všichni ti lidé křičeli a skandovali. Moc dobře věděl, co se tady děje. Podíval se přes rameno oné postavy a uviděl uprostřed vydlážděného kruhu neupraveně poskládanou hranici. Vypadalo, jakoby se měla každou chvíli poleno po polenu sesunout. Na jejím vrchu stála zkroušená postava, vlasy jako oheň, který hořel na loučích, které byly rozestavěné kolem. Byla to dívka. Měla potrhané, špinavé šaty, spoustu šrámů po jemném těle. Už nemohla ani mluvit, křičet, nic. Jen tam stála se svěšenou hlavou a dokola špitala zbytečná slova: "Jsem nevinná, jsem nevinná, jsem nevinná…"

"…a proto její hříšnou duši musíme poslat rovnou do jámy pekelné!" došla k němu slova a dav začal jásat. Dívka se rozplakala. Uviděl, jak ten muž, který předtím držel listinu, vzal jednu z loučí a pomalu celou hranici obcházel. Viděl na jeho ústech, jak něco tiše říká, nejspíše to mělo patřit jen té dívce. On jej ale slyšel. "…tak vidíš. Nakonec to dopadlo přesně tak, jak jsem chtěl. Všechny ty věci, co jsem ti říkal, jsi přeci nemohla brát vážně, že ne? Prostě jsem si s tebou užil a přitom mi k tomu stačily jen dvě slova…" přidušeně se zasmál "…"budeš volná"… opět slyšel ten děsivý hrdelní smích. "Hloupá, malá děvka… která teď uhoří a celá vesnice se bude dívat, jak se ti ta tvoje hezká tvářička škvíří…" zase ten smích. Iss z něj měl mrazení. Vztek už nemohl dál zvládat.

"Chvála Bohu!" zakřičel a loučí pohladil hranici kolem dokola. Ta okamžitě vzplála. Hořela celá od spodu. Plameny se hned vyšplhaly do výše. "Né!" zakřičela dívka a poddávala se zalykajícímu pláči. Iss se strašlivým řevem proběhl rozbouřeným davem. Lidé kolem ani netušili, co se to kolem nich zrovna prohnalo. Iss vůbec nevěděl, jak to dokázal, že se u dívky ocitl tak rychle. Muž, který držel stále louč, na něj jen zaraženě zíral. Nepromluvil ani slovo. "Zrůdo…" sykl Iss a jedním úderem mu vyrazil louč z ruky.

Angel in disguise - Smrtí nic nekončí 28

10. února 2013 v 21:00 | Neviditelný spisovatel |  Angel in disguise - Smrtí nic nekončí
Dívali se na sebe a dlouho nepromluvili ani slovo. Shadow se skláněl nad svým andělem a svými bledými rty ochutnával jeho jemnou tvář. Iss málem zešílel. Každý jeho dotyk jej spaloval. Ale nemohl se jich nabažit. Musel mít víc. Ucítil jeho horké dlaně, které putovaly po jeho těle. Jemně. Pomalu. Cítil, jak se celý třásl. "Ššš… bude to v pořádku…" špitl Iss a jemně přejel po linii jeho štíhlého těla. Zachvěl se a zalapal po dechu. Lehce mu bříšky prstů přejížděl od zátylku, přes celá záda až k jeho nejcitlivějšímu místu. Lehce se usmál, když ucítil, jak se propnul v zádech.

Uviděl, jak mu podal skleněnou lahvičku. Jeho srdce se rozbušilo tak, že myslel, že mu vyletí z hrudi. Otevřel ji a na prsty si nanesl trochu vonícího oleje. "Neboj se…" sykl mu těsně u ucha a začal mu jemně navlhčenými prsty přejíždět přes jeho nejcitlivější místo. Shadow zalapal po dechu. Takový pocit ještě nezažil. Bál se, ale chtěl vědět, co bude dál. Jaké u toho bude mít pocity. "Uvolni se… Prosím…" vypravil ze sebe ta slova už s námahou. Bál se, že se neudrží. Chtěl cítit jeho sevření, ale nechtěl mu ublížit. Černovlasému chlapci se už také krátil dech. Neznámé pocity mu zaplavily každý kousek v těle.

Iss jej vzal jemně za ruce a kousek se oddálil, aby se na něj mohl podívat. V očích měl roztoužený výraz, který ale zračil strach. "Pojď ke mně…" zašeptal Iss a sevřel jej v pevném objetí. Vysadil si jej na klín, aby k němu mohl mít lepší přístup. Shadow jej pevně držel a nespouštěl pohled od jeho rudých očí. Byly kalné touhou, ale byla v nich i něha. Iss se celý třásl. Bál se, že se přestane ovládat. Jemně jej masíroval a před očima měl černo, když do něj pomalu pronikal a na svých prstech ucítil jeho sevření. Bylo silnější, než si myslel. Z úst mu vyšel tichý sten. "Issi…" špitl plačtivě Shadow a v očích měl slzy.

Ucítil pálení, které každou chvíli sílilo, až se to téměř nedalo vydržet. "Ne…" špitl a doufal, že jej jeho anděl vyslyší, ale marně. Iss nepřestával. Pomalu se v něm krouživě pohyboval, dokud neucítil, že sevření trochu povolilo. "Neboj se… bude to v pořádku…" Shadow se třásl, snažil se vyhnout další bolesti, ale za chvíli se poddal. Uvolnil se, co nejvíce dokázal, zavřel oči, zhluboka dýchal a za chvíli bolest vystřídal příjemný pocit. Oddychl si. "Vidíš… nemáš se čeho bát… bude to krásné, uvidíš…" špital mu do vlasů rudooký anděl, který už sotva popadal dech.

Dlouhou dobu jej masíroval, chtěl, aby se mu to líbilo, aby na ten zážitek nikdy nezapomněl. Užíval si jeho blízkost. Cítil jeho horký dech na svém krku. Shadow si položil hlavu na jeho rameno a nepovoloval sevření. Líbila se mu jeho blízkost. Jeho chlad. Byl to kontrast s tím, co cítil uvnitř svého těla. Tu horkost a momentální uvolnění. Byl to krásný pocit, nechtěl, aby to skončilo. Užíval si každý jeho pohyb, kroužení, jemné pronikání. Ucítil najednou neskutečně krásný pocit, jen na okamžik, jen pohlazení. Netušil, co to je. Bylo to někde uvnitř něj. Začal zrychleně dýchat a nemohl už zůstat potichu. Jeho tiché steny se rozléhaly po chaloupce, nemohl to ovládat.

Iss z něj opatrně vyndal prsty, když si byl jist, že se trochu uvolnil. Bylo krásné vidět jeho výraz. Plný touhy. Lehce se na něj usmíval. Připadal si nejšťastnější od té doby, co přišel o vše. "Věříš mi?" zašeptal mu do rtů. Shadow se zatřásl. "Věřím…" nezmohl se na víc, než na téměř neslyšný šepot. Jejich rty překonaly i poslední milimetry a splynuly v polibek. Iss myslel, že se rozletí na kousíčky, když se začal sám sebe dotýkat. Olej byl příjemný a vlažný. Viděl, jak si Shadow klekl. Hlavu položenou na polštáři. Stále zhluboka dýchal, snažil se ještě více uvolnit. Srdce mu divoce bušilo a před očima měl jen šmouhu.

Ucítil jeho ledové dlaně na svých bocích, jak jej jemně hladí a uklidňují. "Teď to bude bolet, vydrž to, prosím… Věř mi…" špital roztřeseně a jeho vzrušení se už nedalo snést. "Věřím ti…" špitl a zatnul zuby. Ucítil nejdřív jemné kroužení jeho prstů a pak ostrou bolest. Zakřičel. Iss mu podal ruku, aby jej mohl stisknout, ale ucítil jen táhlé škrábnutí a pálení. Ještě více jej to vzrušilo, ale pronikal do něj stále pomalu. "Ne…" zaslechl jakoby v dáli jeho nářek, ale nemohl přestat. Uvědomil si, že to právě jeho nářek mu přináší tu největší slast. "Už ne…" zašeptal a obraz se mu rozmazal pod náporem slz.

"Už to bude v pořádku…" namáhavě ze sebe vypravil rudooký a jemně si jej přitáhl za boky, aby se nemohl vysmeknout. "Neboj…" přirazil do něj znova a pak znova. Po čtvrtém proniknutí už neslyšel žádný nářek. Jen tiché vzlyky, které postupně nahrazovaly vzdechy. "Už žádné slzy…" zašeptal a pak z něj opatrně vyklouzl. Shadow se pomalu zvedl, třásl se. "Pojď ke mně…" pohladil jej po tváři a setřel mu slzy. Odhrnul mu vlasy z tváře a pak jej políbil. Byl to něžný polibek, který mu měl říci, co k němu cítí. Vyslovit to totiž nedokázal.

Iss si jej jemně posadil na klín. Shadow na něj smrtelně pomalu nasedal. Iss myslel, že se zblázní. Černovlasý cítil už jen zvláštní pocit, který neuměl popsat. Ale nebylo to už nepříjemné ani bolestivé. Až poté, co na něj dosedl úplně, mu do každého kousku těla vystřelil úžasný pocit. Zatočila se mu hlava. Musel jej cítit znovu a znovu. Pak ale zpomalil, aby oddálil ten jedinečný pocit vyvrcholení. "Issi…" zašeptal. Kousek od nich na posteli se zalesklo stříbrné ostří. Shadow jej nenápadně uchopil do ruky. Pak ustal ve svých pohybech a řízl se na jemné místo, kde se krk potkává s ramenem. Zasténal slastí z dokonalé bolesti, a poté nabídl krvácející šrám svému andělovi.

Iss se trhaně nadechl, přirazil do jeho těla co nejvíce a přitiskl se k němu. Objal jej, odhrnul mu dlouhé vlasy a přidržel si jej, aby měl co nejlepší přístup k jeho horké krvi. Rudý pramínek mu stékal po krku až na hruď, nemohl se na to jen dívat. Jemně rudou linii slíbal rty, až se dostal na ránu. Z té se valila spousta krve. Její vůně jej omámila a nutila jej do jeho těla přirážet silněji. Shadow se oddával všem pocitům, které jej zaplavovaly, položil mu hlavu na rameno, aby měl ránu přímo u jeho rtů. Iss sténal rozkoší, něco takového ještě nezažil. Jednou rukou jej chytil za vlasy a druhou jej začal uspokojovat.

Chaloupkou se nesly vzrušené vzdechy a tiché výkřiky touhy. Shadow už cítil, že to déle nevydrží. Nemohl ustat ve svém pohybu, musel ten pocit zažít znovu. Chtěl pořád víc. Iss mu šel s pohyby naproti, se rty neustále přitisknutými na krvavém šrámu. "Už nemůžu…" zasténal Shadow a sjel nehty po andělových zádech a těsně nad křídly zanechal rudé škrábance. Iss slastně zakřičel a začal silně přirážet do jeho těla, své pohyby rukou zrychlil do stejného tempa. "Ano…" vykřikl Shadow a vycházel Issovým pohybům naproti. Jejich poslední výkřiky zazněli téměř ve stejnou chvíli. Shadow ucítil ve svém těle příjemné teplo a krásné uvolnění. Opatrně se nadzvedl, aby z něj mohl anděl vyklouznout.

Oba byli zadýchaní, vyčerpaní a zmatení. Iss si vysíleně lehl na bok, čelem k unavenému a dokonale uvolněnému chlapci. Hleděli si do očí. Iss už musel pryč s celým tím zmatkem, který cítil. Už takhle nemohl dál. Něžně Shadowa pohladil po tváři. "Miluji tě, Shadow…" znělo to tak tiše, ale věděl, že jej slyšel. "Miluji tě, Issi…" doplula k němu odpověď jako ozvěna krásného snu. Oběma chlapcům se zalily oči slzami a rty splynuly v polibek. Pak vysílením, šťastní usnuli.