Angel in disguise - Smrtí nic nekončí 29

20. února 2013 v 21:00 | Neviditelný spisovatel |  Angel in disguise - Smrtí nic nekončí
Rudé oči se pomalu otevřely a hned se poplašeně rozhlížely kolem. Uslyšel zvuk, který jej probudil. "Dobré jitro, Issi…" byl to hlas stařenky, která zrovna vešla do chaloupky. "Dobré jitro…" hlesl a hned pohledem střelil po ještě spícím chlapci. Jejich šaty byly na hromádce vedle postele, ale stařenka neměla šanci je z té vzdálenosti zahlédnout. "Odpočinuli jste si?" zeptala se laskavě a Iss opatrně vzal hromádku šatů k sobě a začal se rychle oblékat. "Ano… Spalo se tu krásně." Usmál se, když si zrovna zapínal košili a jen co to dořekl, zjistil, že je to pravda. Žádné zlé sny ani neklid.

"Tak to jsem moc ráda… Potřeboval jste už odpočinek, Issi…" Iss jen stěží potlačil povzdech při tom zdvořilém oslovování a kývl. "To je pravda… A Shadow také…" podíval se starostlivě na černé klubíčko zachumlané v přikrývce a lehce se usmál. Jemně jej pohladil po tváři. Shadow se zavrtěl a zamžikal do prázdna. "Issi…" špitl a jemně se dotkl jeho tváře. Chtěl si jej přitáhnout k sobě a políbit jej, ale v tu chvíli si všimnul stařenky, která byla zrovna u stolu a dívala se na něj. "Dobré jitro, babičko…" usmál se na ní a pak vrhl polekaný pohled na svého anděla. Iss se jen bezstarostně usmál a pak jej znovu pohladil.

"Je ti lépe?" špitl mu Iss do vlasů, když si ještě srovnával myšlenky. "Co? Ah… Ano… Je mi líp." usmál se a také se začal shánět po svých šatech. Babička začala připravovat skromnou snídani, tak měli zrovna chvíli pro sebe. "Shadow… budu se muset vrátit… nevím, jak dlouho tady ještě můžu zůstat, ale cítím, že bych měl zase jít tam nahoru…" Shadow jej jemně utišil. "Já vím… Počkám na tebe…" smutně se usmál, ale myslel to vážně. Iss jemně naznačil nesouhlas. "To je právě ono… To nejtěžší na tom všem…" odmlčel se a Shadow na něj nechápavě zamrkal.

"Tím jsem myslel, že nevím, kdy se sem zase vrátím… Nevím, jestli tady uběhl den, nebo rok… Na Onom světě není čas, Shadow… Nepřeji si, abys promarnil svůj život čekáním na mne…" vyslovil s bolestí v srdci, odvrátil svou tvář a setřel si vztekle slzy. Co to jen provedl. "Od chvíle, co jsem zemřel a poté se vrátil sem, uběhlo osmdesát sedm let…" úzkost, která na něj dolehla, jej trýznila. "Odpusť…" hlesl a vyběhl ven z chaloupky. Shadow hleděl před sebe. Ve tváři prázdný výraz a z očí se mu valila spousta hořkých slz. Ani je nevnímal. Všechno kolem přehlušila bolest, kterou cítil.

Iss utíkal v naději, že by snad před tím hrozným pocitem viny mohl utéct, ale bylo to zbytečné. Zastavil se až uprostřed lesa, kde vládl naprostý klid. Stromy byly obtěžkány vrstvou sněhu, tak byla v lese téměř úplná tma. Slunce ten den nesvítilo. Cítil v očích pálení, ale bylo mu to jedno. V tu chvíli mu bylo jedno, i kdyby jej slunce mělo sežehnout. V tu chvíli si přál jen jednu věc. Aby neexistoval. Aby nikdy neexistoval. Schoulil se do klubíčka a hořce se rozplakal. Nedalo se to vydržet. Pořád před sebou měl jeho oči. Chtěl ten obraz smazat. Zničit. Ale nešlo to. Jeho vzlyky se rozlehly po lese.

Choulil se, snad v naději, že by jej už nikdo nemohl zahlédnout. Ale marně. Ležel, třásl se, vzlykal. Dlouho. Dokonce si i jednu chvíli tak moc přál, aby za ním Shadow přišel, vzal jej do náruče a utišil. Řekl mu, že všechno bude dobré a že se znovu setkají. A nebude tomu dlouho trvat. Věděl, že si to ale jen vroucně přeje. Skutečnost to nemohla být. "Shadow…" vydral ze sebe mezi vzlyky a po vysilujícím pláči se opatrně nadzvedl na rukou. Na sněhu se třpytily jeho rudé slzy. Zlostně na ně pohlédl. Bylo mu zle. Skutečně zle. Cítil se najednou sám, jako by proti němu byl celý svět. Cítil v srdci bolest, spalující. Bodala jako tisíce jehel. Přidala se bezmoc a neskutečný hlad. Musel mít krev. Hned.

Běžel z lesa, velmi rychle a tiše. Za okamžik stanul opět před chaloupkou. Přitiskl se ke dveřím a zaslechl srdceryvný pláč. Tohle nechtěl. Chtěl jej jen chránit. Dát mu lásku, snažit se o něj pečovat. Ale tohle ne. Jemně chytil za kliku… nemohl. Ruku stáhl zpátky a rozběhl se tiše směrem do vesnice. Jen si nasadil kápi, aby se více ochránil před šedavým dnem. Ve vesnici se, přitisknutý co nejvíce ke špinavým zdím domů, tiše plížil. Nikdo venku nebyl. Bylo to zvláštní. Zastavil se a zbystřil. Zaslechl vzdálenější dunění a hřmot davu. Zavětřil. Cítil strach a bezmoc. A také zvrácenou radost z cizího neštěstí.

Rozběhl se směrem, odkud všechny tyhle pocity pocházely. Ocitl se na samém okraji náměstí. Byl tam velký dav lidí. Tiše se schoval za jednu postavu, která byla v davu na kraji. Všichni ti lidé křičeli a skandovali. Moc dobře věděl, co se tady děje. Podíval se přes rameno oné postavy a uviděl uprostřed vydlážděného kruhu neupraveně poskládanou hranici. Vypadalo, jakoby se měla každou chvíli poleno po polenu sesunout. Na jejím vrchu stála zkroušená postava, vlasy jako oheň, který hořel na loučích, které byly rozestavěné kolem. Byla to dívka. Měla potrhané, špinavé šaty, spoustu šrámů po jemném těle. Už nemohla ani mluvit, křičet, nic. Jen tam stála se svěšenou hlavou a dokola špitala zbytečná slova: "Jsem nevinná, jsem nevinná, jsem nevinná…"

"…a proto její hříšnou duši musíme poslat rovnou do jámy pekelné!" došla k němu slova a dav začal jásat. Dívka se rozplakala. Uviděl, jak ten muž, který předtím držel listinu, vzal jednu z loučí a pomalu celou hranici obcházel. Viděl na jeho ústech, jak něco tiše říká, nejspíše to mělo patřit jen té dívce. On jej ale slyšel. "…tak vidíš. Nakonec to dopadlo přesně tak, jak jsem chtěl. Všechny ty věci, co jsem ti říkal, jsi přeci nemohla brát vážně, že ne? Prostě jsem si s tebou užil a přitom mi k tomu stačily jen dvě slova…" přidušeně se zasmál "…"budeš volná"… opět slyšel ten děsivý hrdelní smích. "Hloupá, malá děvka… která teď uhoří a celá vesnice se bude dívat, jak se ti ta tvoje hezká tvářička škvíří…" zase ten smích. Iss z něj měl mrazení. Vztek už nemohl dál zvládat.

"Chvála Bohu!" zakřičel a loučí pohladil hranici kolem dokola. Ta okamžitě vzplála. Hořela celá od spodu. Plameny se hned vyšplhaly do výše. "Né!" zakřičela dívka a poddávala se zalykajícímu pláči. Iss se strašlivým řevem proběhl rozbouřeným davem. Lidé kolem ani netušili, co se to kolem nich zrovna prohnalo. Iss vůbec nevěděl, jak to dokázal, že se u dívky ocitl tak rychle. Muž, který držel stále louč, na něj jen zaraženě zíral. Nepromluvil ani slovo. "Zrůdo…" sykl Iss a jedním úderem mu vyrazil louč z ruky.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jarka Jarka | Web | 21. února 2013 v 8:38 | Reagovat

Jméno Boha se zneužívalo ke strašným věcem a upalovaní patřilo k nim.
Je mi líto Shadowa a bojím se o tu dívku ....

2 Katharine Colt Katharine Colt | 27. února 2013 v 9:36 | Reagovat

Bože! :D Já si tak projíždím stránky.. Zašla jsem si k Enari a teď vidím tůvj komentář u ní na blogu a říkám si - Wow! :D Nadšení.. Hned jsem sem utíkala :) A teď jsem nějak omylem zašla i na svůj blog (Hahaha.. Já ještě nějaký mám? :D ) a vidím, že jsi našla i mě.. Kyaah :D Neblbni holka :D Nebo budu červená až na prdeli :D No - Momentálně nemám moc čas to číst, ale já to nějak zvládnu :D Utíkám na začátek :P Ozvu se, až se přes to překoušu :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama