Březen 2013

Angel in disguise - Smrtí nic nekončí 32

30. března 2013 v 21:00 | Neviditelný spisovatel |  Angel in disguise - Smrtí nic nekončí
"Shadow… neplač…" hlesl namáhavě a stěží otevřel oči. "Issi…" šeptl Shadow a rozplakal se úlevou. Chytil jej jemně za ruku, která roztřeseně mířila k jeho slzám, a stiskl jej. "Co mám dělat… co mám dělat…" špital zoufale a bezradností se rozhlížel všude kolem sebe, ale vůbec netušil, co hledá. Zavzlykal a naklonil se těsně nad svého anděla. "Issi… cos to udělal… proč…" otázka byla ale zbytečná. Věděl na ní odpověď.

"Bude… to tak lepší…" hlesl naposledy. "Ne!" zakřičel černovlasý chlapec a zašmátral po jeho šatech. "Ne…" špitl zoufale, když stále nemohl najít ostří, které jeho anděl nosil stále u sebe. Po nekonečných vteřinách jej uchopil do ruky. Zařízl do svého bílého předloktí a bez dlouhého přemýšlení jej přitiskl k bledým ústům polomrtvého stvoření. Otřel mu krvavý potůček o rty. Ale nic. "Issi…" špitl v slzách. "Musíš se napít… Rozumíš? Ty musíš!"

Měl otevřené oči, v nich prázdný výraz. Pootevřená ústa a mysl temnější, než noc kolem. Necítil nic. Chuť ani vůni jeho krve. Bylo to všechno tak vzdálené, že to byl spíše jako sen. Shadow mu rozetřel kapku své krve po rtech. "Prosím…" vzlykl a pak jej jemně políbil. Možná to bylo naposledy. Polibek mu byl váhavě a jemně opětován. Pak uslyšel jeho tichý povzdech. Cítil ji. Jemně se kousl do rtu a znovu vzdychl. Shadow mu přiložil k ústům krvácející ránu a donutil jej se napít. Trvalo dlouhé vteřiny, než se jemně přisál.

"Tak je to dobře…" se strachem jej chlácholil. Vzdal se a to nemohl dopustit. Bál se ale, že na jeho rozhodnutí bude jeho přání málo. Hladil jej jemně po slepených vlasech a nespouštěl oči od bílé tváře. Za malý okamžik jeho sání zesílilo. Chytil si jeho předloktí do rukou a přitiskl si jej k ústům silněji. Shadow překvapeně vykřikl, když vedle zářezu ucítil ostré proniknutí špičáků. Sál víc, vzdychal a pomalu se v něm probouzel život. "Issi…" špitl roztřeseně. Neviděl jeho výraz, měl zavřené oči, určitě jej v tu chvíli ani neposlouchal.

Iss cítil, jakoby jej neviditelná síla hnala dál. Konečně si uvědomil, že je stále na zemi. A cítí tu úžasnou chuť. Měl neskutečný hlad a teď se konečně mohl posilnit. Nic neslyšel, neviděl. Jen cítil. "Issi… prosím…" špitl plačtivě Shadow, když se mu Iss chystal zasadit další ránu do předloktí. Jeho hlas jej zastavil. Shadow ucítil štiplavý mráz, když uviděl jeho výraz. Nepoznával jej. Ucítil další ostrou bolest. Rozplakal se. "Issi… to jsem já…" vzlykl. Stále nevnímal. Chtěl jen víc. Chytil svou kořist za vlasy a bez jakéhokoliv rozmýšlení jej řízl do hrdla. Shadow zakřičel. Rudooký se přisál k ráně a užíval si ten úžasný pocit. Po nekonečné chvíli rozeznal tu jedinečnou chuť. Ten důvod, proč je pro něj zrovna krev tohohle chlapce tak úžasná.

Vztekle Shadowa odstrčil od sebe, až upadl tvrdě na zem. Odstoupil raději ještě o kus dál. Právě se ho chystal zabít. Černovlasý chlapec se rozplakal a tiskl si dlaň na bolavou ránu. "Jak jsi jen mohl! Mohl jsi být mrtvý!" zasyčel nenávistně a zároveň sklíčeně Iss a zmizel ve tmě. Shadow se zalykal, docházel mu dech. Počítal s tím, že to nebude muset přežít a bylo mu to jedno. Když nemohl žít se svým andělem, nechtěl žít vůbec. A takhle by mu ještě navíc pomohl. Mohl to tušit, že se zachová zrovna takhle. Věděl, že o žádnou pomoc nestál. Doufal jen v to, že možná zemře. Ale překazil mu to. Uslyšel odněkud jeho křik. Rozlehl se po lese. Zdál se, být daleko. "Issi…" hlesl a přitiskl si na hrdlo cíp pláště. Rána pálila a tepala.

Rozhlédl se kolem sebe. Všude krev. Bylo jí tolik. Nemohl se ale zvednout a jít pryč. Byl zesláblý. A ani nikam jít nechtěl. Mysl mu zčernala. "Nenechávej mě tu…" špitl a schoulil se do klubíčka. Iss nebyl ale až zas tak daleko. Neměl na to pořád dost sil. Tiše jej pozoroval. Opřel se o jeden ze stromů a bezmocně se sesunul po jeho kůře. Málem to udělal. Vážně jej málem zabil. Stačilo už tak málo. Bál se o něj. Bál se hlavně sám sebe. Nejvíce jej trýznila skutečnost, že na jeho krev má stále velkou chuť. A chtěl jej zabít. Moc chtěl.

Netušil, co dělat. Chtěl jít za ním, omluvit se, pomoct mu, doprovodit jej do chaloupky. Do tepla, do bezpečí. Ošetřit jeho rány. Věděl, že mu ublížil dost. Ale tak moc se bál jít k němu. Všude cítil vůni jeho krve. Byla úžasná a lákavá. Bál se, že by dokončil to, co začal. Všiml si, že v dlani pevně svírá pramen jeho černých vlasů, který mu vztekem vytrhl. Všude na sobě měl jeho krev. Na rukou, na šatech, na rtech. V ústech ji neustále cítil. A všude kolem něj ta vůně. Vůně mladého chlapce, kterému nabídl svou ochranu. Málem se hystericky rozesmál, když si uvědomil, že před sebou samotným jej ochránit nedokázal.

Viděl, jak se na jeho šaty snáší další rudé kapky. Po chvíli mu došlo, že jsou to jeho vlastní slzy. Ani je necítil. Nevnímal, že začal plakat. Nad tou skutečností, nad tím, co je zač. Ne… Vztekle slzy setřel. Nemůže se přeci pořád jenom litovat. Zatnul zuby a zahnal další příval slz. Zvedl se rychle ze země a běžel k chlapci. Shadow seděl schoulený. Tiše vzlykal a neustále si tiskl černou látku na své hrdlo. Třásl se pláčem a chladem. "Issi…" vzlykl. Iss nechápal. Takhle mu ublížil a přeci volá jeho jméno. Se strachem se k němu pomalu přibližoval. Snažil se nevnímat jeho vůni.

"Shadow…" hlesl roztřeseně. Chlapec k němu i hned vzhlédl. "Nenechal jsi mne tu…" zašeptal. "Shadow… nechtěl jsem ti ublížit. Nevím, jak to, co jsem ti udělal, odčinit… nežádám odpuštění… toho nejsem hoden…" špitl Iss a bez přestání se mu díval do uplakaných očí. Nenechal jej ale nic říct. "Musíš se dostat do tepla a… chci ti pomoci…" hlesl a podal mu ruku. Shadow se na něj neustále jen díval a nic neříkal. "Prosím…" šeptl Iss a po tváři mu stekla osamělá slza. Shadow se jej zachytil, ale neměl dost sil se postavit.

Iss jej vzal do náruče. Přivinul si k sobě jeho zmrzlé tělo a chvíli se na něj mlčky zblízka díval. Tiše si hleděli do očí. Trvalo to nekonečně dlouhých pár minut. Jejich vzájemné pohledy vypověděly vše, co ústa nedovedla říct. Iss cítil, jak je Shadow vyčerpaný. Musel si pospíšit. Šel rychleji, ale opatrně, bez jediného ohlédnutí. Shadow se na něj bez přestání díval. Fascinovaly jej jeho tmavé, zaschlé slzy na tvářích. Chtěl se jich dotknout, roztřeseně k nim natahoval ruku. Iss se zastavil a naklonil se nad něj. "Copak se děje, Shadow?" šeptl a pak zalapal po dechu, když ucítil jeho dotyk na své tváři.

Angel in disguise - Smrtí nic nekončí 31

20. března 2013 v 21:00 | Neviditelný spisovatel |  Angel in disguise - Smrtí nic nekončí
Hned se do něj opřel ledový vzduch. "Issi…" špitl do tmy. Když se trochu rozkoukal, začal se pomalu rozhlížet po lese. Jeho vlasy mu divoce vířily a on v tu chvíli vážně vypadal jen jako stín, který se s novým dnem ztratí. "Issi!" zakřičel, ale jeho hlas vítr odnesl. Hustě sněžilo a ledové vločky jej šlehaly do tváře. Zachumlal se do svého pláště, co nejvíce mohl. Brodil se závějí, která mu sahala téměř do pasu. Sešel z cesty a procházel mezi stromy. Ty jej trochu ochránily před krutým počasím. Šel dlouho. S každým krokem jej sněhová závěj srazila o dva zpátky.

"Issi…" hlesl a poddal se pláči. Ucítil své horké slzy na promrzlé tváři, ale nechal to být. Bylo mu to jedno. Šel dál. Každou chvíli se otočil, jestli jej někde nezahlédne. Ale otáčel se pouze za kvílením větru, který zabloudil ve špicích vysokých smrků. Několikrát jej počasí srazilo k zemi, ale zvedl se a snažil se jít dál. Pořád dál. Za svým snem. Nevěděl, jak byl venku dlouho. Nevnímal mráz. Cítil jen únavu. Les se zdál hlubší a tmavší. Ani vítr nemohl tak snadno proniknout až k chlapci. Nakonec vítr pomalu ustal. Nastalo ticho. Mrazivé a ničím nerušené ticho. Jen roztřesené vzlyky rušily dokonalost bílého království.

"Už… Nemůžu…" špitl do ticha. Kolena se mu podlomila. Zapotácel se a ještě z posledních sil se dostal pod obrovský, hustý smrk. Lehl si na ledovou zem a stočil se do klubíčka. Zemřeš… uslyšel sykot, který jej ihned probral ze mdlob. Poplašeně se rozhlédl. Nic. Zase jen ticho. Namáhavě se posadil, protřel si bolavé oči a zamžikal na bílo-černou tmu. Otřásl se. Byl zkřehlý zimou, ale nebral to na vědomí. Nechtěl to vědět. Nic nechtěl. Pomalu se namáhavě postavil a klopýtavě se dopotácel kousek dopředu. Byl pořád hluboko v lese. Stopy žádné nikde neviděl, ale něčeho si přeci jen všiml. Třpytících se kapek, které vypadaly jako rubíny.

Shadow se zatajeným dechem doklopýtal až k nim. Poklekl do sněhu. Jeho slzy. Musel tady být. Zavzlykal. Rozhlédl se kolem dokola. Ale nikdo tady nebyl. "Issi!" zakřičel a jeho hlas se rozezněl do dáli…
*****
Iss nemohl zůstat na jednom místě. A už vůbec ne u něj. Pořád jej ale vedle sebe cítil. Nemohl se toho pocitu zbavit. Nějak jej setřást. Nešlo to. Chaloupka mu zmizela z dohledu tak rychle, že se to zdálo jen jako záblesk. Jako doznění snu. Věděl, že všechno bylo skutečné. Nádherné. Ale nešlo to takhle dál. Z úst mu vyšel slabý sten z vyčerpání a palčivé žízně. Slabost mu posílala do těla bolest, která mu všechno ještě ztěžovala. Už mu připadalo, jako by se rdousil, umíral. Znovu. Věděl, že to se ale stát nemůže. Jen šílenství jej mohlo potkat.

"To se nemělo stát…" vzlykl a přidržel se stromu pod náporem náhlé závratě. Už to přicházelo. Potřeboval krev. Už takovou dobu. Neustále jej jeho instinkt táhl zpátky do útrob vesnice, kolem které číhá spousta zlých a bezcitných lidí. Lidí, sloužící církvi. Bylo mu z nich špatně, ale nemohl to nechat jen tak být. Nechtěl, aby svět přicházel o nevinné duše. Bolestivě se rozkašlal. Bral to i jako své poslání, zbavit svět téhle chátry. Srazit církev na kolena. Zbavit se členů inkvizičního soudu. To chtěl. Proto tady také je.

Teď ale nechtěl ukojit svou žízeň. I když jeho tělo reagovalo opačně. Pomalu začínal pociťovat první nával šílenství. Jeho oči se ještě více zalily krví a on přestal vidět na cestu. Před sebou měl jen temně rudou krajinu, kterou nepoznával. Zrychleně dýchal, srdce se zpomalovalo. Celý svět se s ním znovu zhoupl a vyzvracel spoustu krve. Chtěl křičet o pomoc, ale nešlo to. Jen klečel ve sněhu, předkloněný, čekajíc na svůj konec. Jeho oči bez přestání plakaly temné slzy. Třásl se tak silně, že se nemohl ani postavit. Odvrátil se od rudého tratoliště a lehl si do sněhu.

Cítil, jak na něm ulpívá jeho vlastní, mrtvá krev. Vzal ze země sníh a začal se jím pomalými pohyby zbavovat veškeré špíny. Bylo to příjemné. Cítil, jako by hořel. A přitom se mu zdálo, že klesá hloub a hloub do propasti, kde je jenom chlad a tma. Ruka se sněhem se mu bezvládně sesunula. Připadal si uvolněně. Najednou ucítil nepochopitelný nával štěstí. Zvláštního štěstí. A příjemné teplo svrbělo, jako horká koupel. Nepřál si ve své náhlé spokojenosti nic jiného, než propadnout spánku. Bylo mu teplo, cítil se v bezpečí.

Pak mu všechno došlo. Chtěl se rychle zvednout, otevřít oči a běžet co nejrychleji zpátky do vesnice. Umíral. Proto ten příjemný pocit. Měl jej zmást. Na chvíli se uvolnil. Poddal se svým myšlenkám. Nebylo by to tak lepší? Vytratil by se. Už by nemusel zabíjet. Shadow by se nemusel už trápit čekáním na něj. Nemusel by se vrátit na Onen svět, kde by na něj čekal David, který jej sice už nechápe, ale za jeho bídného života jej miloval. Skutečně miloval. Nemusel by se smiřovat s tím, že někdo, komu dal své srdce, se změnil v krvelačnou zrůdu, která navíc ještě dala své srdce i někomu jinému, než jen jemu.

Když si připomněl všechny tyhle věci, nechtěl se už pohnout z místa. Usmál se. Z posledních sil. Pak jej přepadl znovu kašel. Drásavý. Pomalu se přetočil na bok a znovu se na sněhu třpytila jeho krev. Bolelo jej na hrudi, už se nemohl ani pořádně nadechnout. Dusil se vlastní krví. Nemohl tomu uvěřit. Čím více se snažil, udržet si bdělost, tím více jej zužoval kašel, kterým z něj pomalu odcházela všechna síla a život. Nesmrtelný život, kterého by si měl vážit. Dostal druhou šanci a všechno nyní zahodí. "Ne…" špitl roztřeseně. Ještě párkrát zakašlal a pak se jen vysíleně položil do sněhu a zavřel oči.
*****
V chaloupce se dívka dostávala z šoku a vyptávala se na oba chlapce, které jen stačila zahlédnout. Babička jí trpělivě o obou vyprávěla, i když o Issovi nevěděla, co všechno jí má říct. Ale bylo to vlastně jedno, tu nejhorší skutečnost už stejně věděla. Babička o jeho nynějším životě toho zase tak moc nevěděla. A to, o čem se už přesvědčila na vlastní oči, nebylo vhodné téma k povídání. Jeho starý život také neuměla popsat. I když věděla dost. I to, čeho by se raději ušetřila.

Radši začala vyprávět o smutném osudu chlapce, kterého mohla považovat za svého vnuka. Znala jej od malička, pořád k ní chodíval a ona jej učila o přírodě a on všechny znalosti předával i své sestře, o kterou nakonec přišel. Stejně tak, jako o svou matku a domov. Měla špatný pocit z toho, že nedokáže zabránit jeho osudu. Lidé jej budou pronásledovat, dokud jej nesprovodí ze světa. Dokud nebude před společností ukrytý nebo mrtvý. Nemohla to dopustit, ale na tohle byla až moc bezvýznamná bába kořenářka z malé chatrče někde na mýtině.

Ukryla se před světem, jako to chtěl udělat i Shadow. Nevěděla, co se děje za hranicemi vesnice. Poselství z města nebrala na vědomí. Netušila ani, kdo právě sedí na nejvyšším úřadě a jedním kývnutím ruky rozhoduje o životě a smrti. Jen věděla, že stále tady panuje zkažená církev, která pro svou moc a bohatství udělá cokoliv. Nemohla přeci ztratit důvěru svého vládce. A vládce si přeje, aby nemoci, chudoba, krádeže a náhlá úmrtí skončila. Určitě za to může to rozbouřené hejno čarodějů a čarodějnic, kteří se nenápadně schovávají v okolních malých vesničkách v rouše chudých, vesnických obyvatel.
*****
Shadow už šel jen proto, že jej táhla nějaká síla. Pocit. Hluboce se zamyslel. Vybavil si všechny nádherné chvíle, co s ním prožil. Uviděl před očima jeho přízračnou tvář a jeho rudé oči. Dívaly se na něj s takovou láskou a něhou, že si k němu nedovedl představit nic jiného, než že je jen obyčejný chlapec, který jej má skutečně rád. Viděl v něm přítele, svého ochránce a lásku. "Issi…" špitl do ticha. Srdce se mu málem zastavilo, když mezi stromy uviděl pod jedním ležet křehké tělo, kolem kterého byla neskutečná hromada krve.

"Ne…" hlesl sklíčeně a rychle běžel k němu. "Issi… To ne…" ležel na boku, kolem něj rudý sníh. Vlasy měl slepené mrtvou krví, tváře zborcené slzami. "Issi…" Opatrně poklekl do tmavého sněhu a jemně si jeho bezvládné tělo přivinul do náruče. "Issi tohle ne!" křikl Shadow a pohladil jej po čele. Vlasy mu dal z tváře a stejně jako on sám, mu jemně přejel kouskem sněhu po tváři, dokud nebyla zbavená většiny krve. Shadow si ani nevšiml slz, které mu v potůčcích stékaly po tvářích a dopadaly až na tvář jeho anděla.

Angel in disguise - Smrtí nic nekončí 30

10. března 2013 v 21:00 | Neviditelný spisovatel |  Angel in disguise - Smrtí nic nekončí
"Ďáblovo zjevení se vrátilo z temnot pekelných!" zakřičel muž, který hranici podpálil a chtěl se dát na útěk. Iss jej ale chytil pod krkem a proťal mu hrdlo. Zasyčel. "Ne… na takovou zkaženou krev nemám chuť…" odhodil tělo a rychle běžel k hranici. Zavřel oči. Teď není čas na nějaký tvůj hloupý strach! Zakřičel na sebe a s rozběhem skočil skrz plameny. Žár jej mámil, ale neměl čas to brát na vědomí. Rychlým pohybem ostří zbavil dívku pout, opatrně ji vzal do náruče, zakryl jí tvář a stejně rychle proskočil skrze plameny zase zpátky.

Dívka, zmatená a omámená žárem se zapotácela a sesunula k zemi. Snažila se uvědomit si, co se to právě stalo. V očích slzy, ale přeci svým zrakem hledala toho zvláštního zachránce. Iss byl plný vzteku, musel jej ze sebe nějak dostat. V mysli jen zlost na všechny ty lidi kolem, co se bavili pohledem na cizí utrpení. "Váš čas ještě přijde…" zasyčel a přejel svým kalným pohledem všechny přítomné. "Ďábel!" vykřikl někdo z davu. Iss se podíval zlostně do očí jedné ženy, která si šokem třela hrdlo. Když se podívala do jeho očí, omdlela.

"Ustupte z cesty, pokud je vám váš bídný život milý!" zakřičel, opatrně vzal dívku do náruče a tiše, jak to umí jen nemrtví, prošel dost širokou uličkou mezi davem. Bylo naprosté ticho. Už byli téměř na samém kraji ohromeného davu. "Pokud tahle čarodějnice přežije, budou se zde neustále dít tyhle věci! Inkvisice bude dál hledat mezi mladými lidmi, kteří by mohli projít zkouškou ohněm! Já nejsem čarodějnice a nechci zemřít! Když tahle dívka nezemře, budu na řadě já!" křičela žena a zastavila se těsně před rudookým. Iss se zastavil a podíval se bezvýrazně do jejích vyděšených očí. "Ustup, ženo!" sykl jí u tváře, až klopýtla dozadu.

Neohlížel se, šel vzpřímeně, pevně svírajíc dívku. "Notak slyšíš?!" zakřičela ještě za ním. Iss se ani nezastavil. Neotočil. "Už ses provinila…" zasyčel. Dál její nářky nevnímal. Zahalil se do svého vlastního vnitřního neklidu. Hřmotu, který byl kolem, si nevšímal. Chtěl se ještě podívat za sebe na celý dav těch zbabělců, které řídil pouze jejich vlastní strach, ale neudělal to. "Děkuji ti… ať jsi, kdo jsi…" hlesla dívka. Iss se jen bolestivě nadechl. Netušil, co by na to mohl říct. "Máš nějaký domov?" zeptal se jí, i když ani nevěděl, proč. Tam by stejně jít nemohla. Bylo by to první místo, kde by ji hledali. "Nejsem odtud. Přivezli mě sem. Nevím ani, kde vůbec jsem."

Iss si povzdychl. Musel jí odvést do chaloupky. Ale tak moc se bál, co tam spatří. O jiném, trochu bezpečném místě, nevěděl. Už byli konečně z doslechu zmanipulovaného obyvatelstva. Bylo mu trochu lépe. Ale stále toužil po jejich krvi. I když takhle zkažené. Iss se začal třást. Dívka se na něj letmo podívala, bála se, si jej prohlédnout lépe. "Už půjdu sama, zvládnu to…" hlesla. "Opravdu?" ujistil se Iss při pohledu na její zmožené tělo, a když dívka kývla, pomalu ji pustil. Zapotácela se, ale mohla jít. Sám byl zesláblý. Doufal, že ukojí svou žízeň, ale nestalo se tak. Šly na něj mdloby. Vycítil, že se blíží nějaké nebezpečí, že je někdo sleduje. "Znám jednu chaloupku, je uprostřed lesa na mýtině. Žije tam babička a jeden mladý muž. Tam budeš prozatím v bezpečí…" Šeptl a nabídl jí oporu. Museli jít rychleji.

"Dobře…" hlesla dívka. "Jak ti vůbec říkají?" zeptal se už omámený. "Helena…" "hezké jméno… mě říkali Iss… nevím proč… v posledních dlouhých letech mi ale říkají spíše zrůdo." nehezky se usmál. "…dříve jsem nevěděl proč, nyní už začínám tušit…" otřásl se a dál raději mlčel. Bylo mu do pláče. "To oni jsou zrůdy, Issi…" jemně se jej dotkla a Iss se pousmál. "Jsi hodná…" byl tak neskutečně rád, že se jej neštítí. Už to měli jen kousek. Iss se vážně hodně bál, co za dveřmi chaloupky uvidí. Přepadla jej úzkost. Co když je Shadow vyžene, za to, že tak zbaběle z chaloupky uprchl? Co když se nebudou o dívku zajímat? Byli velmi chudí a sotva uživili sebe. Šla na něj slabost.

Konečně stanuli u chaloupky. Prošli malou zahrádkou a Iss se přitiskl ke straně, aby se mohl podívat do oken. Bylo tam ticho. Jen bylo slyšet jemné praskání ohniště. Iss sklopil hlavu a dál spočíval na rohu. "Co se děje?" špitla Helena a počala si jej zkoumavě prohlížet. "Běž dovnitř, Heleno. Tady venku zmrzneš. Řekni, že tě posílám já a také jim řekni něco o sobě a…" hlas mu vynechal a po tváři mu stekla slza. "…a řekni, že je mi to líto…" špitl. Neměl už na nic sílu. "A kam půjdeš ty?" zajímala se. "To netuším. Noc mne povede… Nashledanou, Heleno…" špitl a rychle zmizel ve tmě.
*****
Dívka se za ním ještě chvíli dívala, ale neviděla nic. Zůstala sama. Povzdychla si a po chvíli se odvážila jemně zaklepat na nízké dveře. Shadow, který byl v zajetí neklidného spánku z vyčerpání se okamžitě probral. Vymanil se s babiččiny náruče a šel se tiše podívat z okna v naději, že se jeho anděl vrátil. Ale nic neviděl. Přitiskl se ke dveřím a špitl: "Kdo je to?" chvíli vyčkal a poté se mu dostalo váhavé odpovědi. "Jmenuji se Helena, poslal mne…" chvíli přemýšlela "…Iss. Mám ti vyřídit, že…" nedořekla, dveře se prudce otevřely a Shadow dívku hned vtáhl dovnitř a hned zase rychle a tiše zavřel.

"Kde je…" podíval se na ní s nadějí v očích. "Nevím…" pronesla smutně. "Docela jsem se jej bála. Zachránil mne, když podpálili hranici, na které jsem stála, a on proskočil ohněm a dostal mne odtamtud. Vděčím mu za život, ale nestihla jsem si jej ani prohlédnout. Byl děsivý. Ale má dobré srdce." špitla a podívala se do smutných černých očí, které se do těch jejích vpily. "Kde je…" zopakoval Shadow plačtivě. "Vzkazuje ti, že je mu to moc líto…" otřásla se, když si vybavila jeho výraz, když to říkal. "Vypadal, jako by mu ta slova trhala srdce na kusy… poslal mne sem a pak zmizel v lese. Vypadal hodně unaveně."

Poslední věta Shadowa probrala z jeho temných úvah. "Krev!" vykřikl. Chytil se ale za ústa, nechtěl probudit babičku, ta ale dál spočívala v nevědomosti. "Co prosím?" zeptala se udiveně dívka. "Po… potřebuje ji. Je nemrtvý… upír. Musí ji pít, jinak zeslábne a… já nevím, co se mu stane, jestli může zemřít, nevím. Ale slabý se nedokáže vrátit zpátky na Onen svět. A… vážně netuším, co se s ním bude dít…" oči se mu zalily slzami. "Nevíš… kam běžel? Prosím…" špitl zoufale a rychle vyskočil a podal dívce kukuřičné placky a hrníček vody. "Tady máš, najez se…" "Děkuji…" šeptla Helena. "Běžel do lesa. Tady do tohohle lesa." podívala se z okna. "Tímhle směrem." ukázala do tmy. "Nechť je k tobě život milosrdný…" šeptl Shadow a rychle se vydal tím směrem.