Angel in disguise - Smrtí nic nekončí 31

20. března 2013 v 21:00 | Neviditelný spisovatel |  Angel in disguise - Smrtí nic nekončí
Hned se do něj opřel ledový vzduch. "Issi…" špitl do tmy. Když se trochu rozkoukal, začal se pomalu rozhlížet po lese. Jeho vlasy mu divoce vířily a on v tu chvíli vážně vypadal jen jako stín, který se s novým dnem ztratí. "Issi!" zakřičel, ale jeho hlas vítr odnesl. Hustě sněžilo a ledové vločky jej šlehaly do tváře. Zachumlal se do svého pláště, co nejvíce mohl. Brodil se závějí, která mu sahala téměř do pasu. Sešel z cesty a procházel mezi stromy. Ty jej trochu ochránily před krutým počasím. Šel dlouho. S každým krokem jej sněhová závěj srazila o dva zpátky.

"Issi…" hlesl a poddal se pláči. Ucítil své horké slzy na promrzlé tváři, ale nechal to být. Bylo mu to jedno. Šel dál. Každou chvíli se otočil, jestli jej někde nezahlédne. Ale otáčel se pouze za kvílením větru, který zabloudil ve špicích vysokých smrků. Několikrát jej počasí srazilo k zemi, ale zvedl se a snažil se jít dál. Pořád dál. Za svým snem. Nevěděl, jak byl venku dlouho. Nevnímal mráz. Cítil jen únavu. Les se zdál hlubší a tmavší. Ani vítr nemohl tak snadno proniknout až k chlapci. Nakonec vítr pomalu ustal. Nastalo ticho. Mrazivé a ničím nerušené ticho. Jen roztřesené vzlyky rušily dokonalost bílého království.

"Už… Nemůžu…" špitl do ticha. Kolena se mu podlomila. Zapotácel se a ještě z posledních sil se dostal pod obrovský, hustý smrk. Lehl si na ledovou zem a stočil se do klubíčka. Zemřeš… uslyšel sykot, který jej ihned probral ze mdlob. Poplašeně se rozhlédl. Nic. Zase jen ticho. Namáhavě se posadil, protřel si bolavé oči a zamžikal na bílo-černou tmu. Otřásl se. Byl zkřehlý zimou, ale nebral to na vědomí. Nechtěl to vědět. Nic nechtěl. Pomalu se namáhavě postavil a klopýtavě se dopotácel kousek dopředu. Byl pořád hluboko v lese. Stopy žádné nikde neviděl, ale něčeho si přeci jen všiml. Třpytících se kapek, které vypadaly jako rubíny.

Shadow se zatajeným dechem doklopýtal až k nim. Poklekl do sněhu. Jeho slzy. Musel tady být. Zavzlykal. Rozhlédl se kolem dokola. Ale nikdo tady nebyl. "Issi!" zakřičel a jeho hlas se rozezněl do dáli…
*****
Iss nemohl zůstat na jednom místě. A už vůbec ne u něj. Pořád jej ale vedle sebe cítil. Nemohl se toho pocitu zbavit. Nějak jej setřást. Nešlo to. Chaloupka mu zmizela z dohledu tak rychle, že se to zdálo jen jako záblesk. Jako doznění snu. Věděl, že všechno bylo skutečné. Nádherné. Ale nešlo to takhle dál. Z úst mu vyšel slabý sten z vyčerpání a palčivé žízně. Slabost mu posílala do těla bolest, která mu všechno ještě ztěžovala. Už mu připadalo, jako by se rdousil, umíral. Znovu. Věděl, že to se ale stát nemůže. Jen šílenství jej mohlo potkat.

"To se nemělo stát…" vzlykl a přidržel se stromu pod náporem náhlé závratě. Už to přicházelo. Potřeboval krev. Už takovou dobu. Neustále jej jeho instinkt táhl zpátky do útrob vesnice, kolem které číhá spousta zlých a bezcitných lidí. Lidí, sloužící církvi. Bylo mu z nich špatně, ale nemohl to nechat jen tak být. Nechtěl, aby svět přicházel o nevinné duše. Bolestivě se rozkašlal. Bral to i jako své poslání, zbavit svět téhle chátry. Srazit církev na kolena. Zbavit se členů inkvizičního soudu. To chtěl. Proto tady také je.

Teď ale nechtěl ukojit svou žízeň. I když jeho tělo reagovalo opačně. Pomalu začínal pociťovat první nával šílenství. Jeho oči se ještě více zalily krví a on přestal vidět na cestu. Před sebou měl jen temně rudou krajinu, kterou nepoznával. Zrychleně dýchal, srdce se zpomalovalo. Celý svět se s ním znovu zhoupl a vyzvracel spoustu krve. Chtěl křičet o pomoc, ale nešlo to. Jen klečel ve sněhu, předkloněný, čekajíc na svůj konec. Jeho oči bez přestání plakaly temné slzy. Třásl se tak silně, že se nemohl ani postavit. Odvrátil se od rudého tratoliště a lehl si do sněhu.

Cítil, jak na něm ulpívá jeho vlastní, mrtvá krev. Vzal ze země sníh a začal se jím pomalými pohyby zbavovat veškeré špíny. Bylo to příjemné. Cítil, jako by hořel. A přitom se mu zdálo, že klesá hloub a hloub do propasti, kde je jenom chlad a tma. Ruka se sněhem se mu bezvládně sesunula. Připadal si uvolněně. Najednou ucítil nepochopitelný nával štěstí. Zvláštního štěstí. A příjemné teplo svrbělo, jako horká koupel. Nepřál si ve své náhlé spokojenosti nic jiného, než propadnout spánku. Bylo mu teplo, cítil se v bezpečí.

Pak mu všechno došlo. Chtěl se rychle zvednout, otevřít oči a běžet co nejrychleji zpátky do vesnice. Umíral. Proto ten příjemný pocit. Měl jej zmást. Na chvíli se uvolnil. Poddal se svým myšlenkám. Nebylo by to tak lepší? Vytratil by se. Už by nemusel zabíjet. Shadow by se nemusel už trápit čekáním na něj. Nemusel by se vrátit na Onen svět, kde by na něj čekal David, který jej sice už nechápe, ale za jeho bídného života jej miloval. Skutečně miloval. Nemusel by se smiřovat s tím, že někdo, komu dal své srdce, se změnil v krvelačnou zrůdu, která navíc ještě dala své srdce i někomu jinému, než jen jemu.

Když si připomněl všechny tyhle věci, nechtěl se už pohnout z místa. Usmál se. Z posledních sil. Pak jej přepadl znovu kašel. Drásavý. Pomalu se přetočil na bok a znovu se na sněhu třpytila jeho krev. Bolelo jej na hrudi, už se nemohl ani pořádně nadechnout. Dusil se vlastní krví. Nemohl tomu uvěřit. Čím více se snažil, udržet si bdělost, tím více jej zužoval kašel, kterým z něj pomalu odcházela všechna síla a život. Nesmrtelný život, kterého by si měl vážit. Dostal druhou šanci a všechno nyní zahodí. "Ne…" špitl roztřeseně. Ještě párkrát zakašlal a pak se jen vysíleně položil do sněhu a zavřel oči.
*****
V chaloupce se dívka dostávala z šoku a vyptávala se na oba chlapce, které jen stačila zahlédnout. Babička jí trpělivě o obou vyprávěla, i když o Issovi nevěděla, co všechno jí má říct. Ale bylo to vlastně jedno, tu nejhorší skutečnost už stejně věděla. Babička o jeho nynějším životě toho zase tak moc nevěděla. A to, o čem se už přesvědčila na vlastní oči, nebylo vhodné téma k povídání. Jeho starý život také neuměla popsat. I když věděla dost. I to, čeho by se raději ušetřila.

Radši začala vyprávět o smutném osudu chlapce, kterého mohla považovat za svého vnuka. Znala jej od malička, pořád k ní chodíval a ona jej učila o přírodě a on všechny znalosti předával i své sestře, o kterou nakonec přišel. Stejně tak, jako o svou matku a domov. Měla špatný pocit z toho, že nedokáže zabránit jeho osudu. Lidé jej budou pronásledovat, dokud jej nesprovodí ze světa. Dokud nebude před společností ukrytý nebo mrtvý. Nemohla to dopustit, ale na tohle byla až moc bezvýznamná bába kořenářka z malé chatrče někde na mýtině.

Ukryla se před světem, jako to chtěl udělat i Shadow. Nevěděla, co se děje za hranicemi vesnice. Poselství z města nebrala na vědomí. Netušila ani, kdo právě sedí na nejvyšším úřadě a jedním kývnutím ruky rozhoduje o životě a smrti. Jen věděla, že stále tady panuje zkažená církev, která pro svou moc a bohatství udělá cokoliv. Nemohla přeci ztratit důvěru svého vládce. A vládce si přeje, aby nemoci, chudoba, krádeže a náhlá úmrtí skončila. Určitě za to může to rozbouřené hejno čarodějů a čarodějnic, kteří se nenápadně schovávají v okolních malých vesničkách v rouše chudých, vesnických obyvatel.
*****
Shadow už šel jen proto, že jej táhla nějaká síla. Pocit. Hluboce se zamyslel. Vybavil si všechny nádherné chvíle, co s ním prožil. Uviděl před očima jeho přízračnou tvář a jeho rudé oči. Dívaly se na něj s takovou láskou a něhou, že si k němu nedovedl představit nic jiného, než že je jen obyčejný chlapec, který jej má skutečně rád. Viděl v něm přítele, svého ochránce a lásku. "Issi…" špitl do ticha. Srdce se mu málem zastavilo, když mezi stromy uviděl pod jedním ležet křehké tělo, kolem kterého byla neskutečná hromada krve.

"Ne…" hlesl sklíčeně a rychle běžel k němu. "Issi… To ne…" ležel na boku, kolem něj rudý sníh. Vlasy měl slepené mrtvou krví, tváře zborcené slzami. "Issi…" Opatrně poklekl do tmavého sněhu a jemně si jeho bezvládné tělo přivinul do náruče. "Issi tohle ne!" křikl Shadow a pohladil jej po čele. Vlasy mu dal z tváře a stejně jako on sám, mu jemně přejel kouskem sněhu po tváři, dokud nebyla zbavená většiny krve. Shadow si ani nevšiml slz, které mu v potůčcích stékaly po tvářích a dopadaly až na tvář jeho anděla.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jarka Jarka | Web | 21. března 2013 v 9:01 | Reagovat

Uff, jsou spolu a doufám, že není pozdě.
Zvládnou cestu zpátky do chaloupky? Pomůže jim někdo? Co bude dál?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama