Duben 2013

Angel in disguise - Smrtí nic nekončí 35

30. dubna 2013 v 21:00 | Neviditelný spisovatel |  Angel in disguise - Smrtí nic nekončí
Dlouhé vteřiny nechápal, co se stalo. Celé jeho tělo se sevřelo v křeči. Nemohl se pohnout. V agonii sevřel krvavý šíp v dlaních a poté se z posledních sil otočil. Tyčil se nad ním muž odporného zjevu, měl na zarostlé tváři opilý úsměv a v ruce stále napřažený luk. Iss si jen stačil všimnout, že nemá v toulci další šípy. Netušil ani, jak to dokázal, ale usmál se na něj. Bylo to ale to poslední, co ještě mohl. Pak se pomalu s bolestným syknutím položil na bok. Slyšel kruté zasmání a kroky, které se vzdalovaly.

Čekal, co se bude dít dál. Ale ve skutečnosti to ani vědět nechtěl. Lapal po dechu, nemohl se už ani pohnout. Tak moc se chtěl zvednout a utéct někam pryč. Ale nemohl. Cítil tepání, ale také příjemné teplo a nepochopitelný klid. Krev toho hnusného muže mu vířila v jeho zesláblém těle a konečně měl o trochu síly víc. Chtělo se mu ječet bolestí, která se jej náhle zmocnila, ale mohlo následovat snad i něco horšího. Ten muž by se mohl vrátit. Byl ještě nesmrtelný, nebo ne? Netušil.

S dost hlasitým výkřikem se nadzvedl na rukou. Zůstal chvíli na všech čtyřech a zhluboka dýchal. Pak zavřel oči, zatnul zuby a vrávoravě se postavil. Připadalo mu, že horší bolest ještě necítil. Potřeboval se dostat co nejrychleji pryč. Ale co měl dělat dál, to netušil. Chtěl jít do chaloupky, ale to by jen Shadowa vystrašil a přidělal mu starosti a to nechtěl. Stejně pochyboval, že by mu mohl pomoci. Pomalu se dostal až do nejnižší ulice, kde bylo naprosté ticho. Netušil, kam jít. Opřel se o špinavou zeď a odpočíval. Měl strach se posadit. Bál se, že by se už nemusel zvednout.

I na takovém zapadlém místě cítil, že se k němu někdo blíží. V tuhle dobu? A tady? Když si všichni obyvatelé myslí, že je tady hejno čarodějů a čarodějnic, kteří se tady v noci prohánějí? Ne. Zmocnil se jej strach. Neotáčel se. Už mu vše začínalo být jedno. Síla se mu ztrácela převratnou rychlostí, padl na kolena a začal tiše odříkávat svou prosbu, aby se z toho odporného snu už probudil. "Ty ale nesníš, Issi…"

Iss zvedl svůj pohled. Zračila se v něm bolest a únava. Uviděl nádhernou plavovlásku, která se na něj lehce usmívala. "Bude to v pořádku…" řekla a přistoupila k němu blíže. "Myio… Co tady děláš…" hlesl a zároveň sykl bolestí. "To, co ty… Myslíš, že jsi jediný, kdo potřebuje občas navštívit starý svět?" Iss sklopil pohled. Viděl jak Myia sahá do černého, látkového sáčku a vyndává tenké ostří. "Co to děláš…" sykl Iss a snažil se vyhnout dalším bolestem. "Neboj se… pomůžu ti. Vypij to…" otevřela malou lahvičku a bez optání mu ji přiložila k ústům a donutila jej to vypít. Iss se rozkašlal. Bylo to hořké. "Co… co to je…" "Stále nedůvěřivý…" postřehl její slova a poté se propadl do bezvědomí.

Myia ostřím perfektně odstranila opeřený konec šípu a pak jej po chvilce zaváhání vytáhla z jeho těla. Iss se okamžitě probral ze mdlob, ale s výkřikem znovu omdlel. Po nějaké době se probral a cítil jen bolest. Neustupující. Ale trochu se mu ulevilo. Ležel na boku a uprostřed hrudi cítil šílený tlak. Podíval se na sebe a všude viděl krev. Byl polonahý a hruď měl ovázanou něčím bílým. Mohl dýchat jen velmi mělce, ale bylo mu lépe. "Jak se cítíš?" uslyšel Myiin hlas. Iss si odkašlal. Měl neskutečnou žízeň. "Lépe… Děkuji. Nevím, co bych si teď bez tebe počal…" Myia se usmála. "Musíš se posilnit, ale nejprve se musíš zvednout. Ukaž, pomůžu ti."

Myia jej podepřela a Iss se snažil nezakřičet. Ten tlak na jeho hrudi byl nesnesitelný. "Tady. Pij, co hrdlo ráčí. Nebraň se tomu." podala mu misku, která byla po okraj naplněná čerstvou krví. Iss se na ní nechápavě podíval. "Kdes ji vzala? A tolik?" Myia se usmála. "Jsem jako ty. Také potřebuji čerstvou krev, abych přežila a byla v pořádku. A získat ji je jednoduché. Špatných lidí je na světě spousta." usmála se takovým zvláštním způsobem, až se Iss otřásl. Stále to nechápal, ale přitom byl stejný jako ona. Konečně se napil a nechal první, vlažný doušek sklouznout do hrdla. Zavřel oči a vydechl. Chvíli si užíval tu chuť a poté se k misce přisál naléhavěji.

Po chvíli, kdy ještě mohl trochu vnímat okolí, se namáhavě odtrhl a trochu zděšeně se podíval na blondýnku před sebou. "Neboj se, jsme přeci stejní." usmála se na něj laskavě a něžně jej pohladila. Iss při jejím doteku cítil příval klidu. Znovu zavřel oči a už si konečně naplno užíval ten nádherný pocit, který byl tak jedinečný a neopakovatelný, že se tomu snad nikdy nepřestane divit. "Už to má spočítané… ta zrůda!" zasyčela zlostně Myia a Iss se až otřásl ze síly jejího hlasu, který většinou zněl tak tiše a magicky.

"Kdo… kdo to byl?" Iss to vlastně ani nechtěl vědět, ale když mu Myia opatřila plnou mísu krve, jen aby mu pomohla, nemusel to být náhodný vesničan. "Církevní poskok. Jeden z těch opilců z toho hostince. Zrovna se chystal na cestu ke kardinálovi s vítězným poselstvím. Všude opile rozkřikoval, že tě zabil. Tak jsem mu překazila plány." nehezky se usmála a Iss se nemohl z té zprávy vzpamatovat. "Tys… tys zabila toho muže, který mne střelil?" Myia jej jemně pohladila po paži. Cítila, že je z toho všeho zmatený a snad i vyděšený. "Už ti neublíží. A už nikomu neublíží."

Po chvíli se na ní Iss lehce usmál. "Děkuji ti. Děkuji, že jsi mi pomohla. Nevím, co bych si počal, kdyby ses tu neobjevila." Myia si jemnými prsty pročísla dlouhé, zlatavé vlasy a mile se usmála. "Od toho přeci přátelé jsou. Vím, že sis o mě a o Suenovi musel myslet všelijaké věci, ale vážně jsme tě jen chtěli ušetřit tvého dalšího sebetrýznění. Ale jsme tu pořád pro tebe. Když se budeš cítit sám a od všech hrozně daleko." Iss se šťastně usmál. Po takové době cítil skutečné štěstí. Hřálo jej to u jeho raněného srdce.

Cítil, jak se mu z očí derou slzy. Snažil se je potlačit, ale pár si jich přeci jen našlo cestu dolů, po jeho tváři. Rychle je setřel a nestačil se divit. Byly průzračné. "Tvé oči krvácí společně s tvým srdcem. Toho sis nikdy nevšiml?" znovu uslyšel její vlídný hlas a ta slova jej zaujala. Toho si doopravdy nevšiml. Nevěděl, proč pláče temně rudou krev. A proč jsou někdy jeho slzy jen jakási směs krve a slz. A už jednou se mu stalo, že se mu po tváři svezla křišťálově čistá slza. Slza štěstí. Teď to bylo stejné.

"Teď si to už budu pamatovat." špitl s úsměvem. Ještě vypil pár doušků a pak mísu podal zpátky Myie. Opatrně si zase lehl. Cítil, jak na něj hned začala krev působit. Ale teď mu nedodávala sílu. Tišila jeho bolest. Cítil se malátně a klidně. Už mu těžkla víčka, když jej v tom okamžiku mezi spánkem a bděním navštívila náhlá představa. Viděl černé oči, které byly plné zoufalství. "Shadow!" vykřikl, ale hned usykl a zkusil to raději opatrněji. "Shadow. Potřebuji vědět, co s ním je. Určitě si bude dělat starosti, kde jsem."

Myia jej chápala. Věděla moc dobře, že ten chlapec pro něj hodně znamená. Věděla více, než by měla, ale nedávala to najevo. "Uklidni se. Musíš zůstat tady. Vyplašil by se a dělal by si o tebe starosti. A navíc se musíš šetřit. Nabírej sílu a odpočiň si. Ještě se zkus vyspat. Uvidíš, že ti bude lépe. Půjdu za ním sama. Řeknu mu, že teď musíš být zase chvíli tam, kam patříš a že se mu za pár dní zase vrátíš. Bude to tak stačit?" zeptala se mile a trochu se bála, že bude protestovat, že jej bude chtít vidět a říct mu to sám, ale kývl. "Jen… řekni mu… Že ho miluji."

Angel in disguise - Smrtí nic nekončí 34

20. dubna 2013 v 21:00 | Neviditelný spisovatel |  Angel in disguise - Smrtí nic nekončí
Klidný a bezesný spánek mu nevydržel dlouho. Probudilo jej tiché syknutí. Iss hned musel zkontrolovat, jestli jeho rána znovu nekrvácí, ale bylo to v pořádku. "Kdybych tak na sebe mohl přenést tvou bolest…" špitl a lehce jej pohladil po tváři. Stiskl mu dlaň a zavřel oči. "Prosím…" špitl si pro sebe a soustředil se. Za okamžik začal litovat. Málem vykřikl, když náhle ucítil tepající pálení. Začal se třást a vysílením si znovu položil hlavu na jeho hruď. Shadow úlevně vydechl, ale pořád spal.

Znovu jej zlákala jeho krev. Věděl, že nyní by stačilo málo. "Ne…" šeptl a pomalu se zvedl ze země. Závrať jej donutila se přidržovat stěn a všeho, co bylo kolem něj. Pořád si v mysli opakoval, že musí ven. Jeho svědomí jej nutilo. Věděl, že by jej zabil. Až moc jej jeho vůně lákala. Nemohl se bránit. A navíc, když si uvědomil, jak je jeho krev úžasná… V mysli zaúpěl. Opláchl se příjemně studenou vodou a pak se konečně pomalinku dostal až ke dveřím chaloupky. Tiše je otevřel a poté ihned zavřel, aby dovnitř nešla zbytečně zima. Zachvěl se. I on nyní cítil mráz a nemilosrdný vítr.

Co nejrychleji, jak jenom mohl, se dostal do nitra spící vesnice. Všichni ale přeci jen nespali. Soustředil se a po chvíli mezi kvílením větru rozeznal pár hlasů, které se spolu vášnivě bavily. Ale nerozeznal více, na to mluvili příliš potichu. Šel tedy po hlasech, až se dostal pod okna jedné větší dřevěné stavby. Nebyla to ani chaloupka. Spíše něco jako krčma. Sledoval dva muže, kteří seděli u stolu, vztekle máchali rukama a každou chvíli praštili pěstí do stolu. Iss viděl, že jsou opilí, ale přeci se jenom zaposlouchal do jejich rozhovoru.

"Ale ty to dokážeš! Slíbil jsem kardinálovi, že ho přivedeme, tak ho přivedeme! A jestli bude živý nebo mrtvý, na tom už přeci nezáleží! Zabil přece dva jeho nejvěrnější, kteří i na podruhý chytili tu bestii, která je teď kdoví kde! Ničí nám naší práci a ještě řekni, že se u toho pobožnýho blázna máme zle! Tak přestaň pochybovat a koukej najít toho spratka, kterýmu jsi musel upálit jeho krásnou maminku, se kterou jsem si ani nestihl užít a určitě narazíš i na něj!" druhý muž jenom poslouchal a pak pokýval na znamení, že souhlasí.

Iss všemu, co slyšel, nemohl uvěřit. A také nemohl uvěřit té náhodě, že jej jeho instinkt dovedl právě sem a právě v tuhle dobu. Třeba to byla jen náhoda, ale třeba také ne. Teď ale jen přemýšlel, co bude dělat. Nejraději by vběhl dovnitř a ihned je sprovodil ze světa, co nejrychleji by mohl. Ale byl na to příliš slabý. Za okamžik viděl, jak se jeden ten muž zvedá a míří ven. Iss se schoval za rohem a čekal. Muž písknul do tiché noci a odněkud se rychle přiřítil mladý hoch, téměř ještě dítě. Podával mu pár mincí a sdělil mu svůj rozkaz.

"Víš, co máš dělat, musíš zjistit, kde je. Určitě teď bude s ním i on. Pak přijď ihned zpátky a potom můžeš jít." Chlapec se nehezky usmál a rozběhl se směrem, odkud Iss před chvílí přišel. Dostal strach. I když to bylo jen dítě, nemohl tušit, zdali někdo nepůjde za ním. Shadow byl raněný a sám. Málem se bezradností rozplakal. Nemohl se ale vracet, na to neměl už sílu. Neslyšně a velmi rychle se rozběhl k chlapci. Dohnal jej téměř okamžitě. Chlapec před sebou náhle uviděl postavu v tmavé kápi, s popelavě bílou tváří a rudýma očima. V jeho výraze se zračil čirý strach, ale byl jako přimrazený. Nemohl se pohnout.

"T-to jsi ty!" zakřičel, ale Iss jej bez dlouhého přemýšlení umlčel navždy. Chlapec ani nestačil pochopit, jakou rychlostí jej dovedl chytit ze zadu pod krkem a znemožnit mu tak křičet. "Budeš jako oni… Už vlastně jsi…" a po těchto slovech mu jedním rychlým pohybem zlomil vaz. Pořád jej držel, ale pomalu se sesunul i s mrtvým tělem k zemi. Ostřím vytvořil ranku, která začala pomalu krvácet. Bez rozmýšlení se přisál a konečně se mohl posilnit. Zavřel oči, nesnesl ten pohled. Vnímal jen tu vůni a chuť. Sílu, která se mu konečně zase vracela. Cítil z jeho krve sílící krutost, která se v tom chlapci rodila. Pil dlouho. Musel být ale úplně potichu. Pořád byl blízko těch mužů.

Když alespoň trochu ukojil úmornou žízeň, přestál závrať a pak tělo chlapce ukryl do nedalekého houští. Pak se, nyní již trochu posílený, tiše vrátil až ke krčmě. Tiše se opřel o stěnu a zhluboka dýchal. Jeho srdce bolestivě tlouklo, točila se mu hlava. Byl až příliš hladový na to, aby mu krev dítěte dodala sílu. Těch mužů bylo uvnitř několik. Nevěděl ani kolik. Jestli pět, nebo deset. Chtěl tak moc vtrhnout dovnitř a konečně zase získat svou sílu zpět. Ale mohli jej nyní snadno přemoci. Bezradně se sesunul k zemi. Hlavu sklopenou. Přemýšlel. Téměř usínal, když uslyšel vrznutí dveří. Vyšel ven jeden z těch mužů, rozhlížel se do dáli. Po chvíli si všiml postavy na zemi.

"A ty jsi kdo?" zeptal se přiopilým hlasem a z úst mu páchl alkohol. Iss se roztřeseně narovnal a podíval se mu do očí. Muž se zajíkl leknutím a ucouvl o krok dozadu. "Jsem poslední, koho vidíš…" hlesl vysíleně a s námahou se zvedl. Muž nadále couval a chtěl se dát na útěk, ale jeho stav mu to nedovoloval, zapotácel se a než stihl dopadnout na zem, Iss jej držel pod krkem a zblízka na něj syčel. "Váš posel již zprávu nedoručí…" Muž si všiml, že má ústa od krve. "Ne…" hlesl se strachem a snažil se vymanit z pevného sevření. "A ty už žádný život nezmaříš…" Iss mu jedním rychlým pohybem podřízl hrdlo. Zemřel okamžitě a tiše.

Nechal jeho tělo sesunout na zem a on se hned vysíleně přisál k ráně. Málem nahlas zasténal. Pil naléhavě, měl zavřené oči a celé jeho tělo se třáslo vzrušením a sílou, která do něj proudila. Byl to tak nádherný pocit, že přestal vnímat okolní svět. Trvalo to dlouho. Když už cítil, že je nasycen, zase začal pomalu vnímat. Ucítil, že je někdo v jeho blízkosti. Poplašeně se rozhlédl, ale neviděl nic. Pohled měl zakalený, stejně jako mysl. Musel nyní počkat, až se vzpamatuje z té změti pocitů, které mu krev vždy vyvolá.

Užíval si chvíli opojení. Malátně zakláněl hlavu, snažil se zklidnit své srdce, které zběsile bilo. Bolelo to, ale jemu to nyní působilo slast. Tiše zasténal a rozkošnicky si olízl rty. Měl na nich zbytky krve. Zachvěl se. Klečel, zhluboka dýchal, snažil se uklidnit. Na tvář mu dopadalo měsíční světlo. Pomalu otevřel oči a usmál se do třpytících se hvězd. Jeho oázu vzrušení a zvráceného štěstí ale narušilo něco. Někdo se k němu blížil. Slyšel jeho šouravé, vrávoravé kroky. Byl už téměř za ním, ale on se ani nechtěl otočit. Obtěžovalo jej to.

Pak mu jeho klid přetrhl zvláštní zvuk. I kdyby nyní chtěl, nemohl udělat nic. Začal se silně chvět, jak do něj proudila síla. "Zhyň, nemrtvá zrůdo!" uslyšel odporný, chraplavý výkřik a pak cítil jen silný náraz, tlak a horkost. Ta se za okamžik změnila v nesnesitelnou bolest. Z očí mu ihned vytryskly rudé slzy. Kalným pohledem jen rozeznal matný lesk hrotu šípu.

Angel in disguise - Smrtí nic nekončí 33

10. dubna 2013 v 21:00 | Neviditelný spisovatel |  Angel in disguise - Smrtí nic nekončí
"Jsou nádherné…" hlesl a obkreslil prstem jemně jednu z nich. Iss před tím pocitem musel přivřít oči. "Ale co to povídáš…" smutně pronesl a raději přidal do kroku. Připadalo mu, že už začíná blouznit. "Jako ty…" špitl znovu a jemně mu přejel po rysech tváře. Iss semkl víčka, aby nemusel zase zbytečně plakat. "Neopouštěj mě, prosím… Zůstaň tu se mnou…" Shadow se poddával spánku. "Zůstanu…" Iss netušil, jestli bude schopen mu tohle splnit, ale řeklo to za něj jeho srdce. Teď jej vážně nemohl opustit. Už byli u chaloupky. Babička uvnitř ale nebyla. A vrátka od zahrádky byla pootevřená. Stačilo do nich jen strčit. Shadow pomohl otevřít nízké dveře do chaloupky a už byli konečně v teple.

"Kde je?" zeptal se Iss na nepřítomnost babičky. "Doufejme, že někde venku. Často chodívá na noční procházky a vrací se až ráno…" vysíleně hlesl černovlasý chlapec a díval se stále do přízračných očí. Neustále se jej držel. Užíval si jeho blízkost. "Musíš do tepla." šeptl rázně Iss a opatrně jeho tělo položil do nízké postele. Pomohl mu sundat jeho mokré šaty a pak jej zachumlal do peřiny. "Počkej chvíli. Dojdu jen pro trochu dřeva." nečekal na odpověď a rychle vyběhl směrem do lesa. Posbíral pár zmrzlých klacků, nalámal je na kousky a pak se s plnou náručí vracel do chaloupky. Přiložil a za chvíli bylo v chaloupce zase teplo.

Chvíli se ještě díval do ohniště a pak si uvědomil, že je v chaloupce stále nějak prázdno. Helena. Také tady nebyla. Zmocnil se jej přeci jen strach. Doufal, že se jí nic zlého nepřihodilo a šla jen někam společně s babičkou. Kdo by také po takové zkušenosti chtěl zůstávat sám. Snad jen on. Samota mu dělala dobře. Měl čas se zavrtat hluboko do své temné jámy myšlenek a věděl, že jej nikdo nebude rušit. Teď ale nechtěl být sám. Potřeboval cítit jeho blízkost. Bylo mu lépe, když jej mohl držet v náruči a cítit, že je blízko. Že se jej smí dotýkat.

Shadow přivřel oči. Znovu se ozvala bolest. Iss vzal trochu vody a namočil do ní kus bílé látky. "Ukaž", opatrně dal pryč hrubou černou látku nasáklou krví a pak vlhkou bílou jemně přiložil k ošklivě vypadající ráně. Shadow tiše hlesl bolestí, ale nezmohl se na víc. Iss se snažil vše udělat co nejrychleji a nejjemněji, aby jej co nejvíce ušetřil trápení. Netušil, jestli se mu to povedlo. Ale za pár okamžiků ránu vyčistil a zastavil neustálé krvácení. Bylo mu ze sebe špatně. "Je to lepší…" hlesl Shadow a skutečně se cítil lépe. Vzal jej jemně za ruku, na které byly dva zářezy. Vůbec nekrvácely, ale musel je také vyčistit. Jemně mu pak celou ruku obvázal a pak se podíval na ten nepořádek, když viděl krev na bílé peřině. Nechal to ale být.

Dostat jej podchlazeného do tepla bylo přednější. Když jej trochu ošetřil, napadlo jej, že by se měl zahřát více. Chtělo to čaj. Rozhlížel se po chaloupce a viděl spoustu dóziček a látkových pytlíčků s různými sušenými rostlinami. Všechny různě voněly, měly různé barvy a tvary. Iss si nevěděl rady. "Heřmánek…" hlesl Shadow. "Tady…" ukázal na řadu světle béžových pytlíčků. Iss jich pár rozvázal, než skutečně narazil na sušené květy heřmánku. Jeho nezaměnitelná vůně jej omámila. Dal nad ohniště vařit vodu a bylinu nadrobil do hrníčku.

Opatrně si přisedl k chlapci. Tiše se na něj díval. V jeho pohledu bylo tolik lítosti a bezradnosti, že se musel po chvíli odvrátit a raději sledoval zem, než jeho černé oči. Ucítil jemný dotyk. "Issi…" špitl a snažil se zvednout, aby k němu mohl být čelem. "Ne, lež." zastavil jej a zachumlal ho do peřiny ještě více. "Takhle to stačí. Musíš se šetřit." Už jej zase v očích začaly štípat slzy. Nenáviděl se. "Nejdříve se musíš uzdravit a nabrat sílu." šeptl nyní už blíže k němu a po chvíli váhání mu dal jemný polibek na čelo. Jen letmý. Nechtěl, aby Shadow cítil, jak se ve skutečnosti chvěje.

Už slyšel, že voda začala vařit, tak vstal a heřmánek zalil. Netušil, jestli mu ale pomůže. Shadow tomu věřil, ale on moc ne. Ano, pomůže mu to od nachlazení, které by jej zajisté přemohlo, ale nepomůže mu nabrat zpátky sílu. Iss měl tušení, jak by mu mohl pomoci, ale nevěděl, jestli je správné. To ale nemohl vědět nikdy. Musel to zkusit. Ohlédl se na ležícího chlapce a měl tiše zavřené oči. Nespal, ale neměl nyní možnost jej pozorovat. Tiše vyndal ostří a jemně jej zařízl do své bílé kůže. Ne hluboko, jen lehce. Málem nahlas slastně zasténal tím pocitem, ale nevydal ani hlásku a pár kapek své krve přidal do čaje. Pokud mu sílu nevrátí jeho nesmrtelná krev, pak už nic. Jestli vůbec ještě nesmrtelná byla.

Ránu si přiložil k ústům a pak ji otřel. Jeho vlastní krev mu připadala hořká, svazovala mu hrdlo. Otřásl se. Do vody se uvolňovala jemná, nažloutlá barva, doufal, že si Shadow nevšimne lehce karmínového nádechu. Zlehka čaj zamíchal a květiny se v něm zvířily. Barva se promísila a nebylo nic poznat. Hrníček postavil na stůl, nechal lék uvolnit a trochu zchladnout. Znovu si tiše přisedl k chlapci. Jemně se dotýkal jeho vlhkých vlasů a hebké tváře. Zhluboka dýchal. Už spal. "Issi…" vydechl a celý se zachvěl. "Jsem tady…" zašeptal a bez přestání jej hladil. Konejšil jeho sen. Naklonil se nad něj a opatrně jej políbil.

Shadow vydechl. "Voníš heřmánkem a chutnáš krví…" Iss se polekal, ale viděl, že stále sní. "Ššš… Jsem u tebe…" špitl znovu a po chvíli Shadow zamžikal do prázdna, než zaostřil na jeho obraz. "Issi…" hlesl tiše a lehce se usmál. "Jsi tady… neopustil jsi mne…" znovu se snažil posadit, ale Iss jej nenechal. "Neopustím tě…" jeho krásný hlas jej uklidnil natolik, že mu znova klesala víčka. "Musíš to vypít." špitl mu těsně u tváře, aby jej probral z polospánku a přidržel před ním hrníček s vonícím čajem. Ještě jej promíchal a chvíli počkal, až se zase heřmánek usadí na dně. "Pomalu, je horký…" přidržel mu hrníček u úst a lehce jej naklonil.

Zlehka se napil a nechal pomalu doušek sklouznout do hrdla. Pak se na něj s úsměvem podíval. "Je výborný…" Iss si vážil jeho vděčnosti a všeho, co měl ten chlapec v sobě. Jiní by jej za ten skutek dávno zatratili nebo se jej pokoušeli zabít. To by si také zasloužil, ale on se k němu choval laskavě a s vděčností. Viděl, že stejně jako on sám, nepatřil do tohoto světa. Závistí a chamtivosti lidí zkaženého.

"Netrap se…" špitl Shadow a opatrně pročísl jeho dlouhé rudé vlasy, které jej občas letmo pohladily. "Shadow…" Iss cítil při každém jeho doteku nesnesitelné sežehnutí, netušil proč. Ale nemohl bez jeho jemných pohlazení být. Potřeboval je cítit. A pořád potřeboval mít víc. Cítit víc. I když to tolik bolelo. "Bojím se usnout. Bojím se, že mi zmizíš…" vzlykl Shadow a neustále se probíral třešňovou kšticí. "Zůstanu u tebe. Jen si prosím odpočiň…" zašeptal mu u tváře a co nejopatrněji si položil hlavu na jeho hruď. "Budu tady…" ujistil jej ještě a pozoroval, jak mu konečně těžknou víčka. Krásné, uklidňující hlazení pomalu ustalo. Iss se také snažil usnout, ale stále jej jeho myšlenky nenechaly v klidu. Po chvíli ale i on propadl snění.