Angel in disguise - Smrtí nic nekončí 35

30. dubna 2013 v 21:00 | Neviditelný spisovatel |  Angel in disguise - Smrtí nic nekončí
Dlouhé vteřiny nechápal, co se stalo. Celé jeho tělo se sevřelo v křeči. Nemohl se pohnout. V agonii sevřel krvavý šíp v dlaních a poté se z posledních sil otočil. Tyčil se nad ním muž odporného zjevu, měl na zarostlé tváři opilý úsměv a v ruce stále napřažený luk. Iss si jen stačil všimnout, že nemá v toulci další šípy. Netušil ani, jak to dokázal, ale usmál se na něj. Bylo to ale to poslední, co ještě mohl. Pak se pomalu s bolestným syknutím položil na bok. Slyšel kruté zasmání a kroky, které se vzdalovaly.

Čekal, co se bude dít dál. Ale ve skutečnosti to ani vědět nechtěl. Lapal po dechu, nemohl se už ani pohnout. Tak moc se chtěl zvednout a utéct někam pryč. Ale nemohl. Cítil tepání, ale také příjemné teplo a nepochopitelný klid. Krev toho hnusného muže mu vířila v jeho zesláblém těle a konečně měl o trochu síly víc. Chtělo se mu ječet bolestí, která se jej náhle zmocnila, ale mohlo následovat snad i něco horšího. Ten muž by se mohl vrátit. Byl ještě nesmrtelný, nebo ne? Netušil.

S dost hlasitým výkřikem se nadzvedl na rukou. Zůstal chvíli na všech čtyřech a zhluboka dýchal. Pak zavřel oči, zatnul zuby a vrávoravě se postavil. Připadalo mu, že horší bolest ještě necítil. Potřeboval se dostat co nejrychleji pryč. Ale co měl dělat dál, to netušil. Chtěl jít do chaloupky, ale to by jen Shadowa vystrašil a přidělal mu starosti a to nechtěl. Stejně pochyboval, že by mu mohl pomoci. Pomalu se dostal až do nejnižší ulice, kde bylo naprosté ticho. Netušil, kam jít. Opřel se o špinavou zeď a odpočíval. Měl strach se posadit. Bál se, že by se už nemusel zvednout.

I na takovém zapadlém místě cítil, že se k němu někdo blíží. V tuhle dobu? A tady? Když si všichni obyvatelé myslí, že je tady hejno čarodějů a čarodějnic, kteří se tady v noci prohánějí? Ne. Zmocnil se jej strach. Neotáčel se. Už mu vše začínalo být jedno. Síla se mu ztrácela převratnou rychlostí, padl na kolena a začal tiše odříkávat svou prosbu, aby se z toho odporného snu už probudil. "Ty ale nesníš, Issi…"

Iss zvedl svůj pohled. Zračila se v něm bolest a únava. Uviděl nádhernou plavovlásku, která se na něj lehce usmívala. "Bude to v pořádku…" řekla a přistoupila k němu blíže. "Myio… Co tady děláš…" hlesl a zároveň sykl bolestí. "To, co ty… Myslíš, že jsi jediný, kdo potřebuje občas navštívit starý svět?" Iss sklopil pohled. Viděl jak Myia sahá do černého, látkového sáčku a vyndává tenké ostří. "Co to děláš…" sykl Iss a snažil se vyhnout dalším bolestem. "Neboj se… pomůžu ti. Vypij to…" otevřela malou lahvičku a bez optání mu ji přiložila k ústům a donutila jej to vypít. Iss se rozkašlal. Bylo to hořké. "Co… co to je…" "Stále nedůvěřivý…" postřehl její slova a poté se propadl do bezvědomí.

Myia ostřím perfektně odstranila opeřený konec šípu a pak jej po chvilce zaváhání vytáhla z jeho těla. Iss se okamžitě probral ze mdlob, ale s výkřikem znovu omdlel. Po nějaké době se probral a cítil jen bolest. Neustupující. Ale trochu se mu ulevilo. Ležel na boku a uprostřed hrudi cítil šílený tlak. Podíval se na sebe a všude viděl krev. Byl polonahý a hruď měl ovázanou něčím bílým. Mohl dýchat jen velmi mělce, ale bylo mu lépe. "Jak se cítíš?" uslyšel Myiin hlas. Iss si odkašlal. Měl neskutečnou žízeň. "Lépe… Děkuji. Nevím, co bych si teď bez tebe počal…" Myia se usmála. "Musíš se posilnit, ale nejprve se musíš zvednout. Ukaž, pomůžu ti."

Myia jej podepřela a Iss se snažil nezakřičet. Ten tlak na jeho hrudi byl nesnesitelný. "Tady. Pij, co hrdlo ráčí. Nebraň se tomu." podala mu misku, která byla po okraj naplněná čerstvou krví. Iss se na ní nechápavě podíval. "Kdes ji vzala? A tolik?" Myia se usmála. "Jsem jako ty. Také potřebuji čerstvou krev, abych přežila a byla v pořádku. A získat ji je jednoduché. Špatných lidí je na světě spousta." usmála se takovým zvláštním způsobem, až se Iss otřásl. Stále to nechápal, ale přitom byl stejný jako ona. Konečně se napil a nechal první, vlažný doušek sklouznout do hrdla. Zavřel oči a vydechl. Chvíli si užíval tu chuť a poté se k misce přisál naléhavěji.

Po chvíli, kdy ještě mohl trochu vnímat okolí, se namáhavě odtrhl a trochu zděšeně se podíval na blondýnku před sebou. "Neboj se, jsme přeci stejní." usmála se na něj laskavě a něžně jej pohladila. Iss při jejím doteku cítil příval klidu. Znovu zavřel oči a už si konečně naplno užíval ten nádherný pocit, který byl tak jedinečný a neopakovatelný, že se tomu snad nikdy nepřestane divit. "Už to má spočítané… ta zrůda!" zasyčela zlostně Myia a Iss se až otřásl ze síly jejího hlasu, který většinou zněl tak tiše a magicky.

"Kdo… kdo to byl?" Iss to vlastně ani nechtěl vědět, ale když mu Myia opatřila plnou mísu krve, jen aby mu pomohla, nemusel to být náhodný vesničan. "Církevní poskok. Jeden z těch opilců z toho hostince. Zrovna se chystal na cestu ke kardinálovi s vítězným poselstvím. Všude opile rozkřikoval, že tě zabil. Tak jsem mu překazila plány." nehezky se usmála a Iss se nemohl z té zprávy vzpamatovat. "Tys… tys zabila toho muže, který mne střelil?" Myia jej jemně pohladila po paži. Cítila, že je z toho všeho zmatený a snad i vyděšený. "Už ti neublíží. A už nikomu neublíží."

Po chvíli se na ní Iss lehce usmál. "Děkuji ti. Děkuji, že jsi mi pomohla. Nevím, co bych si počal, kdyby ses tu neobjevila." Myia si jemnými prsty pročísla dlouhé, zlatavé vlasy a mile se usmála. "Od toho přeci přátelé jsou. Vím, že sis o mě a o Suenovi musel myslet všelijaké věci, ale vážně jsme tě jen chtěli ušetřit tvého dalšího sebetrýznění. Ale jsme tu pořád pro tebe. Když se budeš cítit sám a od všech hrozně daleko." Iss se šťastně usmál. Po takové době cítil skutečné štěstí. Hřálo jej to u jeho raněného srdce.

Cítil, jak se mu z očí derou slzy. Snažil se je potlačit, ale pár si jich přeci jen našlo cestu dolů, po jeho tváři. Rychle je setřel a nestačil se divit. Byly průzračné. "Tvé oči krvácí společně s tvým srdcem. Toho sis nikdy nevšiml?" znovu uslyšel její vlídný hlas a ta slova jej zaujala. Toho si doopravdy nevšiml. Nevěděl, proč pláče temně rudou krev. A proč jsou někdy jeho slzy jen jakási směs krve a slz. A už jednou se mu stalo, že se mu po tváři svezla křišťálově čistá slza. Slza štěstí. Teď to bylo stejné.

"Teď si to už budu pamatovat." špitl s úsměvem. Ještě vypil pár doušků a pak mísu podal zpátky Myie. Opatrně si zase lehl. Cítil, jak na něj hned začala krev působit. Ale teď mu nedodávala sílu. Tišila jeho bolest. Cítil se malátně a klidně. Už mu těžkla víčka, když jej v tom okamžiku mezi spánkem a bděním navštívila náhlá představa. Viděl černé oči, které byly plné zoufalství. "Shadow!" vykřikl, ale hned usykl a zkusil to raději opatrněji. "Shadow. Potřebuji vědět, co s ním je. Určitě si bude dělat starosti, kde jsem."

Myia jej chápala. Věděla moc dobře, že ten chlapec pro něj hodně znamená. Věděla více, než by měla, ale nedávala to najevo. "Uklidni se. Musíš zůstat tady. Vyplašil by se a dělal by si o tebe starosti. A navíc se musíš šetřit. Nabírej sílu a odpočiň si. Ještě se zkus vyspat. Uvidíš, že ti bude lépe. Půjdu za ním sama. Řeknu mu, že teď musíš být zase chvíli tam, kam patříš a že se mu za pár dní zase vrátíš. Bude to tak stačit?" zeptala se mile a trochu se bála, že bude protestovat, že jej bude chtít vidět a říct mu to sám, ale kývl. "Jen… řekni mu… Že ho miluji."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jarka Jarka | Web | 1. května 2013 v 9:58 | Reagovat

Tak Myia! Na tu už jsem skoro zapomněla. To je nevýhoda čtení na pokračování, kdy člověk vždycky žije hlavně tím posledním dílem. Jsem blažená, že to takto dopadá. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama