Květen 2013

Angel in disguise - Smrtí nic nekončí 37

20. května 2013 v 21:00 | Neviditelný spisovatel |  Angel in disguise - Smrtí nic nekončí
Shadow si k němu přiklekl. Ustaraně se podíval na Myiu a na svého anděla. "Bude to v pořádku…" špitl vysíleně Iss a lehce se usmál. Roztřeseně k němu natahoval ruku. Pohladil jej po tváři a setřel mu slzy. "Nechám vás o samotě…" šeptla Myia a tiše se vzdálila. Iss se na ní ještě vděčně usmál a pocit, že má přátele, jej zahřál u srdce. Cítil bolest, která nepovolila ani na okamžik, ale uvnitř mu bylo nádherně. Konečně. "Shadow… nikdy jsem nechtěl, abys mne takhle viděl…" hlesl a roztřeseně se nadechl.

Shadow jej konejšil jemným hlazením. "Chtěl jsem tě chránit… Nejde mi to… Odpusť…" "Ššš… Neříkej hlouposti. Nebýt tebe, už ani nejsem. Jenom tobě vděčím za svůj bídný život. A díky tobě jsem poprvé pocítil, jaká dokáže láska být, jaké to je milovat a být milován…" smutně se usmál. Začal si uvědomovat, že jejich láska nemůže trvat věčně. Jednoho dne se bude muset vrátit do starého života. Žít jako další obyčejný vesničan, najít si živobytí. A ne pořád jen snít, jaké by to bylo, kdyby mohl žít se svým andělem po svém boku.

Iss měl stejnou myšlenku. Na to, že nastane den, kdy se jejich cesty zase rozejdou. Ale nedokázal si to připustit. Další zklamání. A nejhorší na tom bylo, že ublíží jemu. To nikdy nechtěl. Otřásl se. Trochu i chladem. Shadow jej hned jemně přikryl jeho pláštěm, který ležel na zemi vedle něj. Iss se na něj znovu usmál. Nedovedl ani vyslovit, co pro něj znamená. "Pojď ke mně…" špitl a jemně si jej přitáhl k sobě. Shadow se nad něj naklonil, až Iss ucítil jeho horký dech. Roztřásl se. Jeho blízkost jej spalovala. Ale potřeboval jej vedle sebe cítit.

Chvíli se na sebe jen zblízka dívali a po chvíli jejich rty jemně splynuly. Opatrně ochutnávali jeden druhého. Nespěchali. Shadow po chvíli ucítil jemné hlazení ve vlasech a mírný tlak, jak si jej Iss chce přitisknout blíže. Pochopil a polibek pomalu prohloubil. Byl to nádherný pocit. Líbali se něžně a přitom s naléhavostí. Po dlouhých minutách se od sebe vzdálili. "Musíš do tepla, Shadow…" Iss si dělal starosti, aby neprochladl. Sice mráz už nebyl takový, ale nechtěl, aby tu s ním byl po celou dobu, než bude schopen sám odejít.

"To je v pořádku. Chci zůstat s tebou. Kdybys něco potřeboval. Nedokážu být sám. Bojím se…" téměř zaštkal. Každou další chvíli měl pocit, že se mu ztrácí. A že bude den, kdy zmizí úplně. Už se jej nebude moct nikdy dotknout. Nikdy jej neuvidí. Bude jen jako vzpomínka na sen. "Já nejsem jen tvoje představa, Shadow…" zašeptal a díval se mu přitom do očí. "Nejsem…" ujistil jej, když viděl jeho pohled. Měl v očích zvláštní výraz. Smutek, zklamání a něco, co značilo pocit, že neví, co si má myslet a čemu vůbec ještě může věřit. Zmatek.

Sám už nedoufal, že se něco zlepší. Přepadla jej nepříjemná myšlenka na Davida. Věděl, že jej pozoruje. Na Onom světě jej neustále sledoval. Schovaný. Když spal, seděl u něj na posteli a jen co se vzbudil, utekl. Nepromluvil s ním ani slovo. Vyhýbal se mu. Nedokázal se smířit s tím, že se změnil. Že mu ublížil, i když za to vůbec nemohl. Za tohle se mu ale omluvil a on to pochopil. Zlý sen. A on jej z něj probudil. Nic víc. Ale jeho další chování… Nesmířil se s tím, že už není ten slabý a bezmocný tvor, který potřebuje chránit. Myslel, že asi to je ten pravý důvod. I David se mu vzdaloval. Hrozně rychle. A když se objevil Shadow, vzpomínky na Davida přestaly bolet. Vzpomínky na to, kdy se ho nebál a nevyhýbal se mu. Měl nutkání si s ním o všem promluvit, vysvětlit mu pár věcí. Ale zároveň nechtěl. Už jen ta představa mu byla nepříjemná.
*****
David bezcílně bloudil po Onom světě. Nacházel stále nová a nová zákoutí, nové stezky a nové stavby. Většina všeho se blyštila jako křišťál a jej z té záře už bolely oči. Přemýšlel. Už celou věčnost. Měl nepříjemný pocit, že o něm někdo přemýšlí. A kdo jiný by o něm mohl přemýšlet, než Iss. Ztuhl. On na mě myslí… To vědomí jej nenechalo na pokoji. Isse miloval. Nadevše. Nabídl mu svou ochranu už ve starém světě. Dal mu lásku a oporu. Ale nyní. Nechápal, co se to s ním stalo. Ano, zemřel. To chápal od samého začátku.

Nedovedl se prostě jen smířit s tím, že se ten bezbranný a týraný chlapec stal silným a nebezpečným stvořením. Teď už neměl koho chránit a konejšit. Dokonce z něj měl i zvláštní hrůzu. V poslední době jej jenom tajně pozoroval. Nemohl se pohledu na něj nabažit. Byl z něj nádherný muž plný síly. Pořád vypadal na dvacet, ale dospěl. Jeho křídla jen podtrhovala jeho vznešenost. Moc dobře věděl, co potřebuje, aby se cítil dobře a byl zdravý. To mu řekl už i Strážce mrtvých. Bylo těžké se s tím vyrovnat, ale po nějaké době se s tím přeci jen smířil.

A nebyl sám, kdo se musel přes tuhle překážku přenést. Iss to nechtěl. Vůbec. Netušil, co si s tím počít. Ale nechal se vést instinktem. Ničím jiným. Přišel na to, že to, kvůli čemu měl pro něj slabost, byla jeho křehká duše a jeho zlomené srdce. Jeho neštěstí a nekonečný smutek. Snažil se jej toho zbavit. Ale nešlo to. Teď začínal chápat, že toho všeho se musí zbavit on sám. On tohle musí všechno zvládnout. A začínalo se mu to dařit. Byl rád, že je na tom lépe, ale zároveň cítil smutek, že ten bezbranný chlapec je minulostí.

"Komu vůbec dávám lásku…" šeptl do ticha. Ptal se sám sebe. Nečekal odpověď. Ale vážně si ji moc přál slyšet. "Issi… Co jsi vůbec zač?" povzdychl si a pomalým krokem se spletitými uličkami dostal až k nádhernému paláci. Tiše, bez jediného slova, jediné myšlenky, vešel do svého pokoje. Tiše za sebou zavřel a pak se položil na postel. Nemohl spát. I když tolik chtěl. Nemohl vůbec nic. Jen ležel, oči upřené do prázdna a přemýšlel. Nemohl rozeznat ten zvláštní pocit, který jej ovládal. Také si moc přál být bez pocitů, ale to by nesměl být nějakým zvláštním poutem spojený s ním…
*****
"Shadow, prosím tě, běž domů. Běž do tepla a do bezpečí." Znovu jej přemlouval. Už bylo téměř ráno. "Nemůžu tě tu nechat samotného, to už jsem ti říkal…" téměř zavzlykal. Věděl, že za chvíli bude východ slunce. "Tak půjdeš se mnou. Prosím. Pomůžu ti…" Bál se, že by i do téhle stinné uličky mohlo proniknout slunce. "Já nevím, jestli je to dobrý nápad. A nevím, jestli zvládnu cestu tam. Ani nevím, jak jsem daleko." Iss se na něj lehce usmál, aby si Shadow nedělal starosti, ale on se nenechal přemluvit.

"Pomůžu ti. Pojď…" Chytil jej za paži a pomohl mu, se postavit. Sílu nabral z krve, kterou mu donesla Myia, tak nemusel mít strach, že by dostal v nejbližších chvílích chuť na další porci. Jenom málem zakřičel, když ucítil zase ten hnusný tlak. Točila se mu hlava, ale mohl jít. Sice s oporou, ale mohl. Cesta sice trvala déle, ale konečně stanuli před chaloupkou, kde bylo přeci jen trochu větší bezpečí.

Angel in disguise - Smrtí nic nekončí 36

10. května 2013 v 21:00 | Neviditelný spisovatel |  Angel in disguise - Smrtí nic nekončí
Myia se trochu bála, jej tady nechat samotného. Byl sice v zapadlé čtvrti, kde se doopravdy jen tak někdo neodváží, ale bylo jí to nepříjemné. Přeci jen neměl dost síly na to, aby se mohl sám ubránit. Ale, kdo ví. Šla tak tiše, měla na sobě černé šaty a přes ně černý plášť. Cítila, že se vzduch kolem začíná oteplovat. Vnitřně se zaradovala. Mohla se konečně chystat na vítání jara. Teď se ale nemohla rozptylovat těmihle myšlenkami. Musela jít za tím zvláštním chlapcem. Věděla, kde nyní přebývá. Jen dostala strach, jak na ní a na zprávu, kterou mu nese, zareaguje.

Občas se ohlédla, jestli jí někdo nesleduje. Ale to by vycítila ještě dřív, než by se k ní někdo přiblížil. Na to starý svět znala až moc dobře. Byl plný zla. Lidé, i když dříve bývali hodní a nezkažení, začali být mnohdy i proti své vůli nemilosrdní. Jen aby si urvali kus úspěchu pro sebe. Jejich "úspěch" znamenalo někdy i odporné udání někoho dalšího. Udání, které poslali na nejbližší úřad a měli z toho bezvýznamnou vděčnost těch tyranů, kteří tam seděli. Někdy jim za udání hodili pár mincí. Nic víc. Ale jaké to mělo následky? Jenom smrt. Zbytečnou.

Všechno tohle dělali jen ze strachu. Báli se o svůj bídný život. Myie se při těch myšlenkách udělalo zle. Celé lidstvo spělo k zániku. A mohl za to strach. Kdyby se lidé dokázali postavit církvi, mohl se jejich svět změnit. Od základů. Tohle jim ale nemohla říct bytost, jako byla ona nebo Iss. Tohle jim musel říct někdo, koho budou poslouchat, ke komu by vzhlíželi a nedovolili by si jen tak lehce odporovat. Musel to být někdo, kdo měl moc a vliv na ty všechny zbabělce. Ona, nebo někdo jiný, musel zjistit, kdo je nyní na nejvyšším úřadě. Jedině ten může něco změnit.

Už byla konečně v lese. Prošla jej celý skrz, až se objevila na krásné mýtině. Všude bylo slyšet zurčení vody, která oznamovala příchod příjemnějších a teplejších dní. Z komína chaloupky se linul jemný kouř. Asi byla ještě zima. Nevěděla. Ona zimu necítila. Vdechla zvláštní vůni smoly a jehličí a po chvíli váhání se odvážila jít blíž. Byla hluboká noc, tak počítala s tím, že obyvatele chaloupky probudí ze spánku. Nic jiného jí ale nezbývalo. Zaklepala. Na okno i na nízké dveře. Pro jistotu. Byla z toho sama nervózní. Po dlouhé době pocítí kontakt s lidmi i za jiným účelem, než za jejich zabitím.

"Kdo… Kdo je tam?" uslyšela tichý, chlapecký hlas. Myia se nadechla a snažila se, aby se její hlas nechvěl. "Tady… Myia. Shadow, ty mne neznáš, ale nesu ti důležitou zprávu. Iss nyní bude muset zůstat chvíli na Onom světě, protože tam patří…" nízké dveře se otevřely na malou štěrbinku a Myia uviděla jen mihnutí bledé tváře. "Nemusíš se mě bát…" řekla laskavě a Shadow po chvíli otevřel více a vyšel ven. Rychle zavřel, aby do vyhřáté chaloupky nešla zima. Chvíli na zvláštní plavovlásku jen koukal a neodvážil se říct jediné slovo.

"Vážně… nemusíš mít strach. Já ti neublížím." Shadow ucítil závan klidu a spadla z něj strnulá nevolnost. "Jen… Jste zvláštní…" vypravil ze sebe a bylo mu téměř do breku, když si vzpomněl, jak se poprvé k Issovi zachoval. Měl strach a netušil, co je zač. "Iss se kvůli tomu na tebe nezlobí…" šeptla jemně. Shadow zalapal po dechu. "Umíte snad číst myšlenky?" vyjel trochu šokovaně, ale hlas zmírnil. "Ano… tak trochu…" usmála se, aby si o ní nemyslel, že se lidem do mysli dívá záměrně. "Tak to asi víte, na co myslím zrovna teď…" sklopil pohled a snažil se neplakat.

Myia se usmála ještě vřeleji a trochu bojácně jej pohladila po rameni. Zvedl svůj potemnělý pohled a v jeho černých očích se zračily slzy. "Neboj se. Je v pořádku. Jen musí zůstat zase chvíli tam nahoře. Dokud se neuzdraví a nezíská zpátky své síly. Tady je nyní snadná oběť." Shadow tiše zaštkal, ale snažil se, aby zůstal v klidu. "Musím jej vidět. Prosím…" špitl a surově setřel zbloudilou slzu. Myia chvíli zaváhala, ale pak kývla. Shadow jen přes sebe rychle přehodil svůj teplý plášť a mohli vyrazit. "Je to daleko…" hlesla Myia, když jí to všudypřítomné ticho začalo být nepříjemné. "To nevadí…"

Shadow ale netušil, co by měl říkat, také mu v přítomnosti téhle dámy nebylo moc dobře. Měl z ní hrůzu, i když byla krásná. "Je zraněný, že ano?" vypravil ze sebe po chvíli s námahou. Měl takové tušení, ale bál se to slyšet. "Nerada to říkám, ale ano. Ale opravdu bude v pořádku. Je silný. Chtěl, abych ti řekla…" odmlčela se. Nejdříve chtěla, aby mu to Iss řekl sám, ale přál si, aby mu to vyřídila, tak takhle také učinila. "…Abych ti řekla, že tě miluje." Cítila se zvláštně při vyslovování slov lásky. Sama to nikdy nepoznala, jaké to je, říci někomu "miluji tě".

Černovlasý chlapec se v slzách usmál. "Děkuji. Já… nevím, co si s tím citem počít. Je to tak těžké. Není naděje, že bych s ním mohl někdy být… Víte…" spolkl slzy a zastavil se. "Je jiný. Nepatří do tohoto světa a… já vím moc dobře, že musí být tam nahoře. A já musím přečkat život tady. Ale netuším, co mám dělat. Miluji jej. Nevím, jak dokážu bez něj žít. Jaký teď bude svět. Všechno je tak jiné…" sklopil pohled a zatřepal hlavou, až mu vlasy zavířily kolem tváře. "Jsem blázen. Doufal jsem do poslední chvíle, že je jen můj sen. Teď začínám věřit, že není jenom sen. Ta myšlenka, že je skutečný, je ještě horší, než kdybych si ho jen vysnil."

Myia viděla slzy v jeho očích, ale zároveň měl na rtech lehký úsměv. Cítila z toho všeho beznaděj, ale také střípek štěstí a v neposlední řadě smíření. Smíření s tím, že s ním nikdy nebude moci být. "Vědomí, že se milujete navzájem, musí být krásné." usmála se na něj a Shadow jí úsměv oplatil. "Ano, to je. Ještě jsem nikdy zamilovaný nebyl." špitl a rozhlédl se do noční krajiny. Nemohl se jí už dál dívat do očí. Šli rychle, už byli téměř na místě. Pocítil, že je blízko. Cítil sílu jejich propojení. "Issi…" šeptl sám pro sebe a začal zrychleně dýchat.

"Mám strach…" hlesl a začal se třást. Bál se, co uvidí. "Co… Co se mu stalo?" zeptal se roztřeseným hlasem a zamrkal, aby zahnal slzy, které jej začaly štípat. "Střelili jej. Našla jsem jej s šípem v těle. Zbabělec na něj zaútočil zezadu." zhnuseně se otřásla a pak se podívala na chlapce, který byl okamžitě tichý. Byl vyděšený. "Zvládne to. Doopravdy. Neměj strach, Shadow…" "To ne…" hlesl a slzy ani nestíral. Nechal je kanout jednu po druhé po tvářích. "Ne…" jeho hlas zanikl v tiché noci. Všechno se s ním zatočilo, až si myslel, že snad omdlí. Na malou chviličku se zastavil, aby se zhluboka nadechl a pak se rozběhl.

Myia běžela za ním. "Tady… Tady v téhle ulici…" hlesla, když málem minuli úzkou, temnou uličku, kde nepronikalo téměř žádné světlo. Jen měsíc ozařoval okolí do krásné stříbřité modře. Shadow se snažil uklidnit zběsilý tlukot svého srdce a snažil se nevnímat mrazivé pálení v hrdle. Ještě se na Myiu ohlédl, a když viděl, že mírně kývla, zašel do uličky. Hned po pár krocích viděl jeho tělo. Ležel na boku schoulený, mělce dýchajíc. Spal. Tvář měl uvolněnou, všude kolem byly rozprostřené jeho rudé vlasy, které v měsíční záři vypadaly magicky. Pár vzácných vteřin se na něj bez dechu díval. Pak si k němu tiše přisedl. Jemně jej pohladil. "Issi…" zašeptal. Po chvíli se rudé oči otevřely. "Také tě miluji…"