Angel in disguise - Smrtí nic nekončí 36

10. května 2013 v 21:00 | Neviditelný spisovatel |  Angel in disguise - Smrtí nic nekončí
Myia se trochu bála, jej tady nechat samotného. Byl sice v zapadlé čtvrti, kde se doopravdy jen tak někdo neodváží, ale bylo jí to nepříjemné. Přeci jen neměl dost síly na to, aby se mohl sám ubránit. Ale, kdo ví. Šla tak tiše, měla na sobě černé šaty a přes ně černý plášť. Cítila, že se vzduch kolem začíná oteplovat. Vnitřně se zaradovala. Mohla se konečně chystat na vítání jara. Teď se ale nemohla rozptylovat těmihle myšlenkami. Musela jít za tím zvláštním chlapcem. Věděla, kde nyní přebývá. Jen dostala strach, jak na ní a na zprávu, kterou mu nese, zareaguje.

Občas se ohlédla, jestli jí někdo nesleduje. Ale to by vycítila ještě dřív, než by se k ní někdo přiblížil. Na to starý svět znala až moc dobře. Byl plný zla. Lidé, i když dříve bývali hodní a nezkažení, začali být mnohdy i proti své vůli nemilosrdní. Jen aby si urvali kus úspěchu pro sebe. Jejich "úspěch" znamenalo někdy i odporné udání někoho dalšího. Udání, které poslali na nejbližší úřad a měli z toho bezvýznamnou vděčnost těch tyranů, kteří tam seděli. Někdy jim za udání hodili pár mincí. Nic víc. Ale jaké to mělo následky? Jenom smrt. Zbytečnou.

Všechno tohle dělali jen ze strachu. Báli se o svůj bídný život. Myie se při těch myšlenkách udělalo zle. Celé lidstvo spělo k zániku. A mohl za to strach. Kdyby se lidé dokázali postavit církvi, mohl se jejich svět změnit. Od základů. Tohle jim ale nemohla říct bytost, jako byla ona nebo Iss. Tohle jim musel říct někdo, koho budou poslouchat, ke komu by vzhlíželi a nedovolili by si jen tak lehce odporovat. Musel to být někdo, kdo měl moc a vliv na ty všechny zbabělce. Ona, nebo někdo jiný, musel zjistit, kdo je nyní na nejvyšším úřadě. Jedině ten může něco změnit.

Už byla konečně v lese. Prošla jej celý skrz, až se objevila na krásné mýtině. Všude bylo slyšet zurčení vody, která oznamovala příchod příjemnějších a teplejších dní. Z komína chaloupky se linul jemný kouř. Asi byla ještě zima. Nevěděla. Ona zimu necítila. Vdechla zvláštní vůni smoly a jehličí a po chvíli váhání se odvážila jít blíž. Byla hluboká noc, tak počítala s tím, že obyvatele chaloupky probudí ze spánku. Nic jiného jí ale nezbývalo. Zaklepala. Na okno i na nízké dveře. Pro jistotu. Byla z toho sama nervózní. Po dlouhé době pocítí kontakt s lidmi i za jiným účelem, než za jejich zabitím.

"Kdo… Kdo je tam?" uslyšela tichý, chlapecký hlas. Myia se nadechla a snažila se, aby se její hlas nechvěl. "Tady… Myia. Shadow, ty mne neznáš, ale nesu ti důležitou zprávu. Iss nyní bude muset zůstat chvíli na Onom světě, protože tam patří…" nízké dveře se otevřely na malou štěrbinku a Myia uviděla jen mihnutí bledé tváře. "Nemusíš se mě bát…" řekla laskavě a Shadow po chvíli otevřel více a vyšel ven. Rychle zavřel, aby do vyhřáté chaloupky nešla zima. Chvíli na zvláštní plavovlásku jen koukal a neodvážil se říct jediné slovo.

"Vážně… nemusíš mít strach. Já ti neublížím." Shadow ucítil závan klidu a spadla z něj strnulá nevolnost. "Jen… Jste zvláštní…" vypravil ze sebe a bylo mu téměř do breku, když si vzpomněl, jak se poprvé k Issovi zachoval. Měl strach a netušil, co je zač. "Iss se kvůli tomu na tebe nezlobí…" šeptla jemně. Shadow zalapal po dechu. "Umíte snad číst myšlenky?" vyjel trochu šokovaně, ale hlas zmírnil. "Ano… tak trochu…" usmála se, aby si o ní nemyslel, že se lidem do mysli dívá záměrně. "Tak to asi víte, na co myslím zrovna teď…" sklopil pohled a snažil se neplakat.

Myia se usmála ještě vřeleji a trochu bojácně jej pohladila po rameni. Zvedl svůj potemnělý pohled a v jeho černých očích se zračily slzy. "Neboj se. Je v pořádku. Jen musí zůstat zase chvíli tam nahoře. Dokud se neuzdraví a nezíská zpátky své síly. Tady je nyní snadná oběť." Shadow tiše zaštkal, ale snažil se, aby zůstal v klidu. "Musím jej vidět. Prosím…" špitl a surově setřel zbloudilou slzu. Myia chvíli zaváhala, ale pak kývla. Shadow jen přes sebe rychle přehodil svůj teplý plášť a mohli vyrazit. "Je to daleko…" hlesla Myia, když jí to všudypřítomné ticho začalo být nepříjemné. "To nevadí…"

Shadow ale netušil, co by měl říkat, také mu v přítomnosti téhle dámy nebylo moc dobře. Měl z ní hrůzu, i když byla krásná. "Je zraněný, že ano?" vypravil ze sebe po chvíli s námahou. Měl takové tušení, ale bál se to slyšet. "Nerada to říkám, ale ano. Ale opravdu bude v pořádku. Je silný. Chtěl, abych ti řekla…" odmlčela se. Nejdříve chtěla, aby mu to Iss řekl sám, ale přál si, aby mu to vyřídila, tak takhle také učinila. "…Abych ti řekla, že tě miluje." Cítila se zvláštně při vyslovování slov lásky. Sama to nikdy nepoznala, jaké to je, říci někomu "miluji tě".

Černovlasý chlapec se v slzách usmál. "Děkuji. Já… nevím, co si s tím citem počít. Je to tak těžké. Není naděje, že bych s ním mohl někdy být… Víte…" spolkl slzy a zastavil se. "Je jiný. Nepatří do tohoto světa a… já vím moc dobře, že musí být tam nahoře. A já musím přečkat život tady. Ale netuším, co mám dělat. Miluji jej. Nevím, jak dokážu bez něj žít. Jaký teď bude svět. Všechno je tak jiné…" sklopil pohled a zatřepal hlavou, až mu vlasy zavířily kolem tváře. "Jsem blázen. Doufal jsem do poslední chvíle, že je jen můj sen. Teď začínám věřit, že není jenom sen. Ta myšlenka, že je skutečný, je ještě horší, než kdybych si ho jen vysnil."

Myia viděla slzy v jeho očích, ale zároveň měl na rtech lehký úsměv. Cítila z toho všeho beznaděj, ale také střípek štěstí a v neposlední řadě smíření. Smíření s tím, že s ním nikdy nebude moci být. "Vědomí, že se milujete navzájem, musí být krásné." usmála se na něj a Shadow jí úsměv oplatil. "Ano, to je. Ještě jsem nikdy zamilovaný nebyl." špitl a rozhlédl se do noční krajiny. Nemohl se jí už dál dívat do očí. Šli rychle, už byli téměř na místě. Pocítil, že je blízko. Cítil sílu jejich propojení. "Issi…" šeptl sám pro sebe a začal zrychleně dýchat.

"Mám strach…" hlesl a začal se třást. Bál se, co uvidí. "Co… Co se mu stalo?" zeptal se roztřeseným hlasem a zamrkal, aby zahnal slzy, které jej začaly štípat. "Střelili jej. Našla jsem jej s šípem v těle. Zbabělec na něj zaútočil zezadu." zhnuseně se otřásla a pak se podívala na chlapce, který byl okamžitě tichý. Byl vyděšený. "Zvládne to. Doopravdy. Neměj strach, Shadow…" "To ne…" hlesl a slzy ani nestíral. Nechal je kanout jednu po druhé po tvářích. "Ne…" jeho hlas zanikl v tiché noci. Všechno se s ním zatočilo, až si myslel, že snad omdlí. Na malou chviličku se zastavil, aby se zhluboka nadechl a pak se rozběhl.

Myia běžela za ním. "Tady… Tady v téhle ulici…" hlesla, když málem minuli úzkou, temnou uličku, kde nepronikalo téměř žádné světlo. Jen měsíc ozařoval okolí do krásné stříbřité modře. Shadow se snažil uklidnit zběsilý tlukot svého srdce a snažil se nevnímat mrazivé pálení v hrdle. Ještě se na Myiu ohlédl, a když viděl, že mírně kývla, zašel do uličky. Hned po pár krocích viděl jeho tělo. Ležel na boku schoulený, mělce dýchajíc. Spal. Tvář měl uvolněnou, všude kolem byly rozprostřené jeho rudé vlasy, které v měsíční záři vypadaly magicky. Pár vzácných vteřin se na něj bez dechu díval. Pak si k němu tiše přisedl. Jemně jej pohladil. "Issi…" zašeptal. Po chvíli se rudé oči otevřely. "Také tě miluji…"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jarka Jarka | Web | 20. května 2013 v 8:30 | Reagovat

Aaaaach.
Nebudu tu krásu, kazit svými slovy...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama