Angel in disguise - Smrtí nic nekončí 37

20. května 2013 v 21:00 | Neviditelný spisovatel |  Angel in disguise - Smrtí nic nekončí
Shadow si k němu přiklekl. Ustaraně se podíval na Myiu a na svého anděla. "Bude to v pořádku…" špitl vysíleně Iss a lehce se usmál. Roztřeseně k němu natahoval ruku. Pohladil jej po tváři a setřel mu slzy. "Nechám vás o samotě…" šeptla Myia a tiše se vzdálila. Iss se na ní ještě vděčně usmál a pocit, že má přátele, jej zahřál u srdce. Cítil bolest, která nepovolila ani na okamžik, ale uvnitř mu bylo nádherně. Konečně. "Shadow… nikdy jsem nechtěl, abys mne takhle viděl…" hlesl a roztřeseně se nadechl.

Shadow jej konejšil jemným hlazením. "Chtěl jsem tě chránit… Nejde mi to… Odpusť…" "Ššš… Neříkej hlouposti. Nebýt tebe, už ani nejsem. Jenom tobě vděčím za svůj bídný život. A díky tobě jsem poprvé pocítil, jaká dokáže láska být, jaké to je milovat a být milován…" smutně se usmál. Začal si uvědomovat, že jejich láska nemůže trvat věčně. Jednoho dne se bude muset vrátit do starého života. Žít jako další obyčejný vesničan, najít si živobytí. A ne pořád jen snít, jaké by to bylo, kdyby mohl žít se svým andělem po svém boku.

Iss měl stejnou myšlenku. Na to, že nastane den, kdy se jejich cesty zase rozejdou. Ale nedokázal si to připustit. Další zklamání. A nejhorší na tom bylo, že ublíží jemu. To nikdy nechtěl. Otřásl se. Trochu i chladem. Shadow jej hned jemně přikryl jeho pláštěm, který ležel na zemi vedle něj. Iss se na něj znovu usmál. Nedovedl ani vyslovit, co pro něj znamená. "Pojď ke mně…" špitl a jemně si jej přitáhl k sobě. Shadow se nad něj naklonil, až Iss ucítil jeho horký dech. Roztřásl se. Jeho blízkost jej spalovala. Ale potřeboval jej vedle sebe cítit.

Chvíli se na sebe jen zblízka dívali a po chvíli jejich rty jemně splynuly. Opatrně ochutnávali jeden druhého. Nespěchali. Shadow po chvíli ucítil jemné hlazení ve vlasech a mírný tlak, jak si jej Iss chce přitisknout blíže. Pochopil a polibek pomalu prohloubil. Byl to nádherný pocit. Líbali se něžně a přitom s naléhavostí. Po dlouhých minutách se od sebe vzdálili. "Musíš do tepla, Shadow…" Iss si dělal starosti, aby neprochladl. Sice mráz už nebyl takový, ale nechtěl, aby tu s ním byl po celou dobu, než bude schopen sám odejít.

"To je v pořádku. Chci zůstat s tebou. Kdybys něco potřeboval. Nedokážu být sám. Bojím se…" téměř zaštkal. Každou další chvíli měl pocit, že se mu ztrácí. A že bude den, kdy zmizí úplně. Už se jej nebude moct nikdy dotknout. Nikdy jej neuvidí. Bude jen jako vzpomínka na sen. "Já nejsem jen tvoje představa, Shadow…" zašeptal a díval se mu přitom do očí. "Nejsem…" ujistil jej, když viděl jeho pohled. Měl v očích zvláštní výraz. Smutek, zklamání a něco, co značilo pocit, že neví, co si má myslet a čemu vůbec ještě může věřit. Zmatek.

Sám už nedoufal, že se něco zlepší. Přepadla jej nepříjemná myšlenka na Davida. Věděl, že jej pozoruje. Na Onom světě jej neustále sledoval. Schovaný. Když spal, seděl u něj na posteli a jen co se vzbudil, utekl. Nepromluvil s ním ani slovo. Vyhýbal se mu. Nedokázal se smířit s tím, že se změnil. Že mu ublížil, i když za to vůbec nemohl. Za tohle se mu ale omluvil a on to pochopil. Zlý sen. A on jej z něj probudil. Nic víc. Ale jeho další chování… Nesmířil se s tím, že už není ten slabý a bezmocný tvor, který potřebuje chránit. Myslel, že asi to je ten pravý důvod. I David se mu vzdaloval. Hrozně rychle. A když se objevil Shadow, vzpomínky na Davida přestaly bolet. Vzpomínky na to, kdy se ho nebál a nevyhýbal se mu. Měl nutkání si s ním o všem promluvit, vysvětlit mu pár věcí. Ale zároveň nechtěl. Už jen ta představa mu byla nepříjemná.
*****
David bezcílně bloudil po Onom světě. Nacházel stále nová a nová zákoutí, nové stezky a nové stavby. Většina všeho se blyštila jako křišťál a jej z té záře už bolely oči. Přemýšlel. Už celou věčnost. Měl nepříjemný pocit, že o něm někdo přemýšlí. A kdo jiný by o něm mohl přemýšlet, než Iss. Ztuhl. On na mě myslí… To vědomí jej nenechalo na pokoji. Isse miloval. Nadevše. Nabídl mu svou ochranu už ve starém světě. Dal mu lásku a oporu. Ale nyní. Nechápal, co se to s ním stalo. Ano, zemřel. To chápal od samého začátku.

Nedovedl se prostě jen smířit s tím, že se ten bezbranný a týraný chlapec stal silným a nebezpečným stvořením. Teď už neměl koho chránit a konejšit. Dokonce z něj měl i zvláštní hrůzu. V poslední době jej jenom tajně pozoroval. Nemohl se pohledu na něj nabažit. Byl z něj nádherný muž plný síly. Pořád vypadal na dvacet, ale dospěl. Jeho křídla jen podtrhovala jeho vznešenost. Moc dobře věděl, co potřebuje, aby se cítil dobře a byl zdravý. To mu řekl už i Strážce mrtvých. Bylo těžké se s tím vyrovnat, ale po nějaké době se s tím přeci jen smířil.

A nebyl sám, kdo se musel přes tuhle překážku přenést. Iss to nechtěl. Vůbec. Netušil, co si s tím počít. Ale nechal se vést instinktem. Ničím jiným. Přišel na to, že to, kvůli čemu měl pro něj slabost, byla jeho křehká duše a jeho zlomené srdce. Jeho neštěstí a nekonečný smutek. Snažil se jej toho zbavit. Ale nešlo to. Teď začínal chápat, že toho všeho se musí zbavit on sám. On tohle musí všechno zvládnout. A začínalo se mu to dařit. Byl rád, že je na tom lépe, ale zároveň cítil smutek, že ten bezbranný chlapec je minulostí.

"Komu vůbec dávám lásku…" šeptl do ticha. Ptal se sám sebe. Nečekal odpověď. Ale vážně si ji moc přál slyšet. "Issi… Co jsi vůbec zač?" povzdychl si a pomalým krokem se spletitými uličkami dostal až k nádhernému paláci. Tiše, bez jediného slova, jediné myšlenky, vešel do svého pokoje. Tiše za sebou zavřel a pak se položil na postel. Nemohl spát. I když tolik chtěl. Nemohl vůbec nic. Jen ležel, oči upřené do prázdna a přemýšlel. Nemohl rozeznat ten zvláštní pocit, který jej ovládal. Také si moc přál být bez pocitů, ale to by nesměl být nějakým zvláštním poutem spojený s ním…
*****
"Shadow, prosím tě, běž domů. Běž do tepla a do bezpečí." Znovu jej přemlouval. Už bylo téměř ráno. "Nemůžu tě tu nechat samotného, to už jsem ti říkal…" téměř zavzlykal. Věděl, že za chvíli bude východ slunce. "Tak půjdeš se mnou. Prosím. Pomůžu ti…" Bál se, že by i do téhle stinné uličky mohlo proniknout slunce. "Já nevím, jestli je to dobrý nápad. A nevím, jestli zvládnu cestu tam. Ani nevím, jak jsem daleko." Iss se na něj lehce usmál, aby si Shadow nedělal starosti, ale on se nenechal přemluvit.

"Pomůžu ti. Pojď…" Chytil jej za paži a pomohl mu, se postavit. Sílu nabral z krve, kterou mu donesla Myia, tak nemusel mít strach, že by dostal v nejbližších chvílích chuť na další porci. Jenom málem zakřičel, když ucítil zase ten hnusný tlak. Točila se mu hlava, ale mohl jít. Sice s oporou, ale mohl. Cesta sice trvala déle, ale konečně stanuli před chaloupkou, kde bylo přeci jen trochu větší bezpečí.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jarka Jarka | Web | 21. května 2013 v 9:03 | Reagovat

Tentokrát můžu tvou povídku opustit v klidu, Iss i Shadow je v bezpečí a můžu si jen přát, aby to tak zůstalo. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama